Text: Mk 15, 33-41 Kazatel: Daniel Ženatý
Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma. Mk 15,33-41
Za hříchy Izraele byl obětován Beránek. A ve stejné noci, kdy byl jezením Beránka připomínán slavný odchod z otroctví do svobody, je obětován Boží syn. Osvobozen už není jen Izrael. Svobodným se Kristovou obětí stává každý.
Tomu smíme věřit. To se skrývá za událostí, kterou je možné vidět jako všední a tuctovou popravu muže Ježíše z Nazareta, na pahrbku za Jeruzalémem, v konkrétním čase, když vládl Pilát z Pontu.
Tu událost si připomínáme a prosíme Ducha svatého, aby nám pomohl, abychom v ní viděli základní čin Božího jednání s člověkem. Abychom v této události viděli svorník, který spojuje nebesa se zemí. Ve prospěch a k dobru člověka.
Bylo devět hodin, když ho ukřižovali. Jen tak se to řekne. V češtině šesti slovy. A přitom se jedná o vrchol dějin. Možná je dobře, že to je pověděno tak prostě. Nic nevytváří mlhu a clonu. Žádné zbytečnosti, které by chtěly tu chvíli jakkoli okrášlit. Vše co se přidá je na škodu, protože ubírá na jedinečnosti. Evangelium je v samém základě takto prosté. Ukřižovali ho. Božího syna. Za nás. Za mne.
Těm, kdo nechápali to připadalo legrační a neobvyklé. Král Židů, Mesiáš – chce druhé zachraňovat a sám sebe zachránit neumí – co to je za šejdíře? Sestup z kříže! Tragické nepochopení. Seskočit z kříže na zem, to by bylo chvilkové povyražení. Ale nic víc. Nebesa se zemí by se nespojila.
Kristus nesestoupil z kříže. Podle apoštolského vyznání víry sestoupil mnohem hlouběji. Sestoupil až do pekel. Až tam šel strhnout závoru, která zotročuje. Sestoupil do hlubin nejhlubších, aby zgruntu, důsledně zlikvidoval všechny síly a moci, které chtějí člověka zotročit. Sestoupil do hlubin tam, kam se člověk nedostane. Na dno soutěsek a roklí, kam ani moderní technika neumí sestoupit. Nebo na dno soutěsek, kam nikoho nepustíme. Kde máme své soukromé bahno, které vlečeme životem. Kde máme své věci, o nichž nikdo neví. Na dno bytí sestoupil aby mohl vyrůst nový život.
Nastala tma po vší zemi. I prorok Amos o této chvíli mluvil a zvěstoval slovo Boží, že Slunce zajde o poledni a že Bůh uvede tmy na zemi v jasný den. Boží syn umírá. Člověk nereaguje, vládcové Pilát s Herodem se opíjejí svou mocí, učedníci se rozutekli. A tak něco dělá němé stvoření. Ono reaguje na smrt svého Pána. Nastala tma po vší zemi. To co kdysi tušil Amos se právě teď děje. Den D, den Hospodinova soudu. Odsouzeni nejsme my, ale nevinný člověk, abychom my mohli žít.
Nabídnou mu zkyslé víno. Uklidňující prostředek. Aby to tolik nebolelo, aby smysly reagovaly otupěleji. Římští vojáci nechápou, že Ježíš nemůže víno pít. V noci zaslíbil učedníkům při pití vína při večeři Páně, že další víno které bude pít už bude to víno nové. Kalich nový. Římští vojáci netuší, že pletou role – ten, jemuž nabízejí prostředek k utišení je hostitelem slavnosti, na niž jsou i oni zváni. Nabízejí zkyslé víno tomu, kdo všem, i jim nabízí kalich, který oplývá.
Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
A chrámová opona se roztrhla. Ta opona, která skrývala po staletí Boží tajemství se páře, trhá, ztratila svůj smysl. Jednou za rok směl za oponu vstoupit velekněz v den smíření. Od této chvíle už to není třeba, není proč odhalovat tajemství, když Bůh ho sám takto veřejně zjevil. Bůh se ukazuje, kým je, jaký je. Je takový, jaký je Boží syn. Žádná opona, naopak, zveřejnění. Toto je Bůh. Ten který ve svém synu trpí za lidskou vinu. Nehledejte ho za oponou, podívejte se na kříž!
Už dříve v evangeliu čteme podobná slova. Trhá se obloha tenkrát při Ježíšově křtu. Tehdy to věděl jenom Bůh. Jen Boží hlas zvěstuje – toto je můj milý syn.
Nyní se opět trhá opona věků a také něco v člověku. Už se něco děje. Římský voják, člověk bez předpokladů, bez církevních rodokmenů, bez obřízek a křtů, a církví a matrik – voják okupantské armády. Jemu je vlito tolik ducha do srdce, že pod křížem vyzná – Ten člověk byl opravdu syn Boží.
Ty jsi syn Boží – tak zaznělo při křtu – ale to nebyl lidský hlas, to byl hlas z nebe. Pak na hoře proměnění, i tam to byl hlas z nebe. Pak několikrát nečistí duchové, ti to kupodivu vědí. Z lidí to řekl jenom velekněz při vyslýchání Ježíše, ale to byl spíše pohrdavý výkřik, něco jako – ty jsi prý Syn Boží. A tak prvý člověk, který to řekne s vírou a úžasem je římský voják.
Zažil Ježíše poplivaného, ubitého, ve smrtelných křečích a bezedné opuštěnosti. A zrodila se víra!
Zpovzdálí se dívaly také ženy. Některé jsou jmenovány – Marie z Magdaly, Marie matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galilei a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.
Není řeč o vládcích, ani o učednících, ti se rozutekli. Je řeč o ženách, které neměly práva jako muži. Ale poznaly, co je třeba a kde je třeba být.
A tak stojí v základech křesťanské víry okupantský voják a ženy. Jakoby to chtělo podtrhnout to co jsme slyšeli na počátku. Pozor – není to obyčejná poprava a neděje se to podle lidských předpokladů. Zde jedná Bůh.
Bože, dávej nám svého ducha, abychom v utrpení tvého syna viděli tvou moc i slávu, a svou naději a záchranu. Amen
