Kázání Velký pátek 18.4.2014

IMG_0510Text: Iz 53,1-6  Kazatel: Daniel Ženatý

Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.

Duch vznášel nad propastí a Bůh začal tvořit tento svět, Abraham uvěřil a vydal se na cestu s Bohem. Jeho lid se ocitl v egyptském koncentračním táboře, místo v zaslíbené zemi. A Bůh jednal a zachraňoval a vedl do svobody. A pak se znovu vydal do velké akce, narodil v plenkách, zemřel za naše viny jako zločinec, byl vzkříšen, žije, a přijde a bude to jasné, kdo je tady pánem.

Dotýkáme se tajemství příběhu života a smrti. Příběhu, který stále probíhá, a my jsme jeho účastníci.

Velký Pátek připomíná jeden díl dramatu.

Ježíš by dnes mohl být docela populární. Je dost lidí, které nebaví současný způsob života. Co to je? Nákupní vozíky, v televizi třicet let stará estráda, Michal David jako míra vkusu rozhoduje kdo je dobrý muzikant a kdo špatný.

Ježíš přece klade důraz na to co je uvnitř v člověku a ne venku, zastává se slabých, vede k jednoduchému stylu života, klade důrazem na vztahy. Je moderní, otevřený, ekologický.

Až na ten kříž. Už Pavel v Aténách to slyšel. Až potud to s tím Ježíšem bylo dobrý. Až potud, až po kříž a vzkříšení. Ale tohle už je moc. To je divné. Ale celkově to nebylo špatné, tak příště zase něco tak zajímavého, jo?

Že to bude divné, že to půjde napříč lidskými představami, tušil i Izaiáš, asi osm století před Kristem. Kdo uvěří naší zprávě? Koho si Bůh vybere? Neměl vzhled ani důstojnost, byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili, byl v opovržení, kde kdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář. Tak opovržený, že jsme si ho nevážili.

Kdo by v něm viděl Zachránce? Co na něm bylo vnějšně přitažlivého? Kdyby aspoň nakonec vyšel vstříc těm lidským představám. Zachraň sám sebe, dělej, neblázni, už máš na mále! Tak jsi–li syn Boží sestup z kříže!

Ne, dívej se Máňo, to není možný, on fakt umřel, je to vůbec možný? Já jsem tak v skrytu duše doufal, že by mohl mít něco společného s Bohem, no já vím, že jsem naivní, víš, ale jak on kázal, jak uzdravoval, to bylo dobré, kolem něho byla jakási síla. Ale to mě teda zklamal. No nic, musím dávat pozor, abych se příště nenechal tak snadno zmást, aby se mnou něco nepohnulo, tohle náboženství může člověka úplně zhloupnout. Dost, žádné city, žádné změny, už jsem poučen!

Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, byl zmučen pro naši nepravost, jeho jizvami jsme uzdraveni.

My jsme měli být potrestáni za to, jak žijeme. My jsme Boha urazili, provinili se vůči němu, kolikrát jsme mu nevěřili, kolikrát nám byl úplně lhostejný. Rozpadlé vztahy v malém, pýcha, rozpadlé vztahy ve velkém, války, totalitní režimy, kilometry čtvereční hliněné pouště v Severních Čechách místo ulic dvorků a kostelíků, rozmazlenost nad tím jak se máme zle, a jak by ta kolečka nákupních vozíků měl už konečně někdo promazat, neúcta k pravdě atd.

To není jen tak. Není to jedno. Je toho hromada. Až by nám to jednou v nebi sečetli, neměli bychom šanci.

A máme šanci. Kristus to na sebe vzal. Už jiná cesta nebyla jak nás z toho dostat. Jen jediný spravedlivý to na sebe mohl vzít. A vzal.

O tohle jde. Tohle nemohli pochopit lidé pod křížem, kteří fandili a křičeli, sestup z kříže, a jejda, nevyšlo to, půjdeme na párek, a pak rychle domů, máma čeká s obědem.

Proto asi Ježíš říkal po každém zázraku, ať to nikde neříkají – nechtěl, aby ho považovali za pouhého šamana, co fakt dokáže neuvěřitelné věci.

Apoštol Pavel se to pokusí popsat slovy – Bůh nás smířil sám se sebou skrze Krista, nepočítá lidem jejich provinění. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2 Kor 5)

Dokonáno jest, pak není výkřik zmaru. Je to výkřik naděje. Stalo se to. Je to tak. Jsme smířeni s Bohem.

Víme o velikonoční neděli. Víme, že kříž, krutý popravčí nástroj, neměl poslední slovo. Že Kristova oběť za naše hříchy byla vynesena z temnoty na slunce, byla potvrzena, skutečně je to tak, skrze kříž a potupnou smrt jediného spravedlivého Bůh zachraňuje život. To platí!

A co my?

Jsme ti, kvůli kterým to Bůh koná. Ti, kvůli kterým Kristus umírá. Ti zachránění. Ať tomu věříme nebo nevěříme. Ale raději, věřme tomu. Chyťme se toho pevně. Jsme, nebo jednou budeme slabí. Nebudeme vědět, jak dál. Zavalí nás utrpení, i náš hřích. Pak se pevně držme a věřme, že to není to poslední v našem životě. Že se něco vzdor naší slabosti a mizérii stalo. Smíření a vzkříšení. To je a bude na konec.

Co to znamená? Mnoho, kromě jiného také toto:

Nemusíme křečovitě lpět na tom, co máme, kdo jsme, jak máme práva, nač máme nárok. Když se toho všeho pustíme, nepohoršíme si.

Nemusíme se křečovitě držet zdravého těla, svěží mysli, sítě známých kolem sebe, umu, kterého jsme dosáhli, znalostí a dovedností, které máme. Když se toho pustíme, nepohoršíme si.

A tak až k tomu úplně poslednímu. Nemusíme se křečovitě držet svého života. Můžeme ho mít rádi. Mějme ho rádi. Ale. Jednou bude nutné se ho přece jen pustit. A to bude těžké.

Snad se objeví někdo, kdo nám řekne – už můžeš. Můžeš, opravdu. Pusť se. Nedrž to tak křečovitě z posledního zbytku sil. Můžeš se pustit. Nepohoršíš si. Ba právě naopak. Díky Kristu, jsi smířen s Bohem, neboj, bude to dobré!

Bože, dávej nám svého Ducha, abychom se dokázali vždy znovu vymanit ze zástupu, který přihlouple volá, kdyby sestoupil, tak bych uvěřil. Postrkuj nás tak abychom vyznali, věřím právě proto, že nesestoupil. Mohu žít, a mohu se jednou života pustit. A ono to dobře dopadne. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 23.04.2014 v rubrice Kázání.