Text: Iz 29,15-24 Kazatel: Ladislav Beneš
Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: „Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?“ 16 Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: „On mě neudělal“? Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí“? 17 Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa. 18 I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. 19 Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. 20 Pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti, 21 kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu, tomu, kdo je v bráně kárá, kladou léčky a spravedlivého strhují do nicoty. 22 Proto praví toto Hospodin, který vykoupil Abrahama, o domu Jákobově: „Jákob už nepozná hanbu, ani mu nezblednou líce, 23 uzří svoje děti, dílo mých rukou, ve svém středu. Budou dosvědčovat svatost mého jména, budou dosvědčovat svatost Svatého Jákobova, budou se třást před Bohem Izraele. 24 Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.“
Milí bratří a milé sestry,
na dnešní neděli podle tradice připadají tyto oddíly, které jsme četli z Markova evangelia a Izajáše 29.
Ježíš uzdravil člověka hluchého a špatně mluvícího: “Otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.” (Mk 7,35) A komentář, závěr evangelisty vystihuje atmosféru, která vznikla mezi lidmi, kteří to viděli: “Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ “ Možná je nám trochu hádankou, proč ti lidé okolo nepropukli v jásot, nezačali nosit Ježíše na ramenou a halekat; místo toho: „nadmíru se divili“. Divili se, přepadl je jakýsi strach, bázeň. A to chce zřejmě evangelista tímto příběhem a volbou slov povědět: V Ježíši tu přichází sám Bůh. Snad mysleli, že Bůh je vysoko a daleko. Ale on přichází. A tak – Ježíši věnujte pozornost a dejte mu svou důvěru. Neboť přichází, aby napravil, co je poškozené, aby nemocné a rozbolavělé stvoření uzdravil.
„Dobře všechno učinil“, řeknou ti lidé kolem. Kdo by si tu nevzpomněl na jiné biblické místo; když Bůh stvořil nebe a zemi, zvířata i člověka, tehdy „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.” (Gn 1,31) Proto ten údiv, ta bázeň mezi lidmi – mnozí, ba příliš mnozí myslí, že Bůh byl v minulosti, kdežto dnes je zavřen v náboženských knihách nebo jen v myslích pár jedinců; a hle – Bůh není daleko, ale blízko, přišel a přichází, nenechal své stvoření svému osudu, nenechal být hřích, ať páchá zlo, ale Bůh přišel a napravuje a činí nové. To nevzbudí v lidech jen jásot, ale také obavy, respekt, údiv. Vždyť když on činí všechno nové, tak tím odsoudí to naše staré. A bude soudit i nás. Nás živé i mrtvé.
Když toto svědectví evangelista psal, nejspíš měl v uchu a mysli také ten druhý oddíl, který jsme dnes slyšeli z knihy proroka Izajáše: I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. 19 Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele… uzří … dílo mých rukou, … budou dosvědčovat svatost mého jména…
Zaslíbení proměny a obnovy. Kdyby to nebylo dnes tak zneužívané slovo, mohli bychom se vší opatrností říci: tu jde o skutečnou restituci. Tam, kde vznikl neřád, kde zlo napáchalo škodu, kde lidský hřích pokazil, co bylo předtím dobré, Bůh to uvede do pořádku, napraví, ustaví zase dobrý řád stvoření.
Když tato slova prorok zvěstuje svému lidu, nemá v rukou nic. Jen právě tato slova. Stejná slova, která smíme slyšet i my. Vskutku, o slyšení jde prorokovi. To, že slyšíme jeho slova a rozumíme jim jako slovům, která budí víru – to přece víme, že sami nezpůsobíme. Víra je dar. Tu zkušenost přece máme: čteme Bibli a jako by to byla kniha zapečetěná a zamčená (v. 11). Jak jí porozumět? A co máme vlastně rozumět? Co má porozumět lid Boží?
My víme, známe to: nejsou to slova, kterými by prorok lid v zajetí a cizině chlácholil a vysvětloval okolnosti, proč došlo k jejich vyhnání z vlastní země a zboření chrámu; nebo by také mohl spolu se svým lidem nadávat na poměry ve světě. A právě na to, že my možná až příliš často máme dojem, že to dobře víme a známe, co takový prorok může říkat, tak proto se musíme učit slyšet a dávat dobrý pozor i my dnes. Vždyť co vlastně vidí prorok jako jedno z největších provinění svého lidu? (Iz 29:13): “Tento lid se přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem.” Vskutku, předem vědí, co se „tak nějak“ říká v kostele a v kázáních a co stojí v Bibli, umí slavit krásné bohoslužby a dokonce pěkně zpívat. To kritizuje prorok: Náboženské řeči umí vést kde kdo. Dojem, že to, co je v Písmu, už „tak nějak“ známe a co bychom se mohli ještě dozvědět? Ale tento lid zapomněl, že za těmi slovy je živý Bůh, Hospodin. Kam vymizela důvěra v Hospodina? Důvěra, že na něj můžeme a máme spoléhat v životě i ve chvíli umírání, že jeho slovo není jen nějaká starověká moudrost, ale je to Boží slovo, které máme respektovat v soukromí i na veřejnosti?
My víme, na co všechno lid izraelský postupně spoléhal: na mocné spojence, na svou slavnou historii, dělal si naděje a kalkuloval, že kdyby měl mezi ostatními národy prestiž a moc, tak by bylo všechno lepší. A když si ti zajatí a odvlečení Judejci kladou otázku, proč to všechno s nimi dopadlo, jak to dopadlo, pak právě toto jim prorok musí povědět: Největším vašim nepřítelem nejsou Asyřané nebo Babylóňané se svými zbraněmi a velkými vojsky a finančními možnostmi, největším nepřítelem lidu Božího nejsou všichni ti pohané, kteří vás válcují, posmívají se a před ničím se nezastaví – ale vy sami nesete vinu. „Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína.“ Vy sami jste převrátili pořádky, sami sebe považujete za stvořitele a pány, hlína, ze které jste stvořeni, se staví do role hrnčíře. Kdo to kdy slyšel? Říkáte, že sami jste dost moudří a Hospodinovo slovo nepotřebujete. Ale – co činí lid Boží lidem Božím? Co činí církev církví? Inu přece právě pokorná důvěra v Hospodina a jeho slovo. Jeho jméno mít v úctě! Hlína přece neříká, já jsem hrnčíř! Stvoření se nestaví do role stvořitele. Izraelci to však převrátili. Jméno Boží v úctě neměli. Měli v úctě kde co, jen ne Hospodina a jeho slovo.
My víme z mnoha jiných prorockých slov, že Hospodina soud nad Izraelem, jeho vlastním lidem, velmi trápí a bolí. Nesoudí svůj lid škodolibě a lehce. Však víme, jak nakonec soudí: i svého vlastního Syna obětuje pro záchranu svého lidu a celého světa, který je jeho stvořením. Svého vlastního Syna dá pro jeho smíření a odpuštění, než aby svůj lid obětoval. On udělá všechno pro to, abychom mu mohli opět věnovat plnou důvěru.
A tady to pak prorok líčí ve svých mohutných obrazech: Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa. I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. Hospodin se postará, aby to, co bylo zpustošené, zase obrostlo zelení. Místo pouště a skalisek, zahrada. Hluší budou zase slyšet, slepí prohlédnou. Mnohdy vcelku pokojně přejímáme názor, že víra je spíše soukromá, niterná věc. Ale tu slyšíme – ani příroda kolem nás, ani všechno pustošení, které lidé napáchali a páchají, není vyňato z Boží dobré péče a nápravy. Ti, kteří si mysleli, že Bůh už nic nezmůže, je slabý a starý, zavřený v náboženských knihách a srdcích pár lidí, ti prohlédnou, budou plni údivu a úcty a pochopí: to je „dílo Božích rukou“ (V. 23). On mění, co jsme měli za nezměnitelné, on obnovuje to, nad čím jsme my už mávli rukou a rezignovali.
A tak prorok pokračuje: Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. 20 Pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti, 21 kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu. Pokorní a chudí se budou radovat. A všimněte si, kdo je tu jmenován jako protiklad pokorných a chudých – nikoliv bohatí. Ale „ukrutníci“ (tyrani) a „posměvači“. Ti pokorní a ubozí, kteří celá léta a desetiletí věrně doufali v Hospodina, konali pokorně službu pro druhé, jak jí z evangelia rozuměli, a tak žádného velkého postavení ani bohatství nedosáhli, a kde kdo se jim pro jejich víru posmíval nebo je pronásledoval, tito lidé se budou radovat. Jejich důvěra v Hospodina se osvědčila (vyplatila). Ale ti, kteří se nad chudáky povyšovali, jednali arogantně, užívali bezohledně tvrdých loktů, žili na úkor chudáka – po nich bude veta. Budou vyhlazeni. Ti, kteří vždy spoléhali na Hospodina, ale výhody jim to nepřineslo, spíše nevýhody, ti budou přijati. Oni se neprosadí silou, neprosadí se právní cestou, neprosadí se bojem za svou prestiž ve společnosti. Oni se takto prosazovat vůbec nemusí. Stačí věrnost, víra v Hospodina a pokorná poslušnost jeho slova. Oni se prosadí tím, že se spolehnou na jeho slovo, které ukazuje právě Boží zájem o lidi chudé, bezmocné, lidi se všelijakým postižením. Bůh se zastane právě těchto. A ti, kdo na nich chtějí vydělat a jednají arogantně a zneužívají své postavení na jejich úkor, ti zmizí, nemají budoucnost.
A proto má prorok mluvit k tomuto lidu. Aby vzbudil důvěru v Boha, Hospodina a jeho zaslíbení. Aby ujistil: Hospodin není vzdálený, neopustil svůj lid kdysi dávno, není jen obecně náboženskou představou – ale je to ten, který přemůže lidský hřích a lidské zlo a napraví jeho důsledky. Ve stvoření, v přírodě i mezi lidmi a národy. Napraví, co nedokáže napravit žádný zákon a parlament; napraví nejen ty křivdy, kterých se někdo v minulosti dopustil na jeho lidu, nejen křivdy, které utrpěla církev, ale on napraví i křivdy, kterých se dopustil v historii dávné i nedávné jeho lid, církev. Nebude počítat viny a hříchy těch, kdo nám ublížili. Ale to pro nás ještě důležitější je, že je odhodlán nepočítat nám naše viny, kterými jsme se my provinili vůči druhým.
A ještě nakonec: snad máme dojem, že to jsou slova, která se naplní až jednou, v budoucnosti. Ano, tak to je. Naplní se v budoucnosti. Zatím je nám předkládáno, abychom jim důvěřovali a podle nich zařídili své životy. Ale něco smíme zakoušet již nyní, co prorok možná netušil: Ti jeho věrní Budou dosvědčovat svatost mého jména, …Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové. Boží jméno není v tomto světě jen v posměchu. Ale jsou tu i místa a lidé, kteří již poznali, že v Bohu je naděje pro tento svět, a tak mu vzdávají úctu a pokorně ho poslouchají. „Otče náš, posvěť se jméno tvé“ k němu společně, neděli za nedělí volají. Není pravda, že na světě se vzdává úcta jen bohatství, moci a síly a hvězdám sportu či zábavy. Jsou tu i místa, kde toto musí zůstat a zůstává venku přede dveřmi a úctu tu požívá ten, který přivede k naplnění i to ostatní, co zatím jen vyhlížíme. Jsou tu místa a lidé, kteří vzdávají pokorně a poslušně úctu ve svém srdci i svými životy tomu, který působí, že hluší uslyší, slepí uvidí, chudí budou potěšeni a poušť změní v sad. Úctu vzdávají jeho jménu ale i tím, že věrně a pokorně slouží právě všem těm hluchým a slepým, chudým a odstrčeným, nemocným a bezmocným a nic se nedají poplést arogancí a posměšky těch silných. A jsou tu místa, kde slovu o tomto Bohu se učí rozumět nejen rozumní, ale i my mnozí nerozumní a bláhoví. Učíme se podle zaslíbení proroka tomuto slovu i my, kteří proti němu někdy reptáme a protestujeme. Ale bylo nám dáno poznat, že tato slova zaslíbení jsou slova života. A tak jim, bratří a sestry, dejte svou důvěru.
Modlitba: Hospodine, děkujeme ti, že své stvoření nenecháváš být, ale staráš se, abychom tě mohli znát a v tebe důvěřovat. Prosíme, posiluj naši víru, lásku i naději. Amen.
Přímluvné modlitby:
Bože, náš dobrotivý Otče v nebesích, s důvěrou se k tobě nyní obracíme a předkládáme ti naše žádosti a prosby.
Modlíme se za tvoji církev, tvůj lid rozptýlený po všem světě. Dávej nám jednotu. Obnovuj naši víru ve tvá zaslíbení. Dej, aby mohlo být po všem světě svobodně zvěstováno evangelium. Prosíme, aby nacházelo nové posluchače a věrné následovníky.
Modlíme se za církve v naší zemi. Uč nás vzájemnému respektu, posiluj nás v úsilí o vzájemnou spolupráci. Bože, veď nás k pokoře a sdílení darů, kterými jsi nás obdařil. Modlíme se za všechny kazatele a kazatelky, za presbytery a presbyterky. Prosíme, dávej moudrost a sílu těm, kdo stojí v čele církví. Prosíme, veď nás k pokorné a tiché službě všem potřebným. Dej, abychom vydávali dobré svědectví o tobě a tvém díle, místo abychom dávali na odiv své zásluhy.
Modlíme se za náš sbor. Dej, aby byl místem, kde mnozí naleznou posilu a útěchu, naději i odpuštění. Modlíme se za naše oba faráře a jejich rodiny. Přimlouváme se i za všechny ostatní, kdo v našem sboru slouží. Bože, modlíme se za děti, mládež a mladou generaci. Dej, abychom my starší jim nestáli v cestě víry, ale naopak jim mohli být oporou.
Dobrotivý Bože, modlíme se za všechny ty, kdo jsou nemocní. Přimlouváme se ty, kdo mají trápení. Buď s opuštěnými. Povzbuď slabé. Neopouštěj, prosíme, ty, kteří opouštějí tebe a společenství církve.
Bože, prosíme posiluj všechny ty, kdo pečují o lidi nemocné, lidi s postižením, buď oporou těm, kdo zápasí o právo a spravedlnost pro utlačované, chudé a trpící. Modlíme se a přimlouváme se za ty, kdo mají moc a odpovědnost v našem městě a naší zemi. Posiluj jejich vědomí spravedlnosti a odpovědnosti.
Amen.
Vyslyš nás Bože, když společně voláme:
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. AMEN.
