Text: 2 Kor 4,7-10 Kazatel: Daniel Ženatý
Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Nejprve nás zarazí protiklad kvality mezi obalem a obsahem. Obal je kvality bídné, obsah je kvality vynikající. Nekvalitní obal jsou lidé, kvalitní obsah je evangelium.
My už víme za ty stovky kázání, že evangelium je určeno pro nás. Že k nám patří. Ale Pavel chce upozornit na protiklad, který je skryt v kvalitě, nebo povaze věcí. Kvalitou se to k sobě vůbec nehodí. Svaté dokonalé evangelium má vyřizovat, mluvit, nesvatý nedokonalý člověk.
Jaký je člověk? Nebo, jaký dokáže být člověk? V úterý je den památky obětí holocaustu. Člověk je schopen vymyslet systematické vyvražďování druhého člověka. To je děsné. Ale je to tak. Jsme toho jako lidé schopni.
Jaké je evangelium? Evangelium je zpráva, že Bůh v Kristu usmířil svět se sebou. Je to jasná jednoduchá zpráva, která se ovšem těžko vyjadřuje, aby nezněla jako fráze. Kristus na sebe vzal náš hřích, abychom mohli žít. Tím jsme smíření s Bohem. Volní. Smíme žít! Jsme jako vězňové, kterým jsou sňata pouta, jsou vyvedeni na zelenou louku, do míst kde je dostatek vláhy a slunce i stínu. Jsme k sobě postrčeni jako svobodní lidé a ten, kdo nás osvobodil, říká, tak žij, neboj se, jsem stále s tebou! To je evangelium. Tvá vina, člověče, je skutečně smazána, zahlazena, můžeš svobodně žít.
A Pavel píše – takhle to je. Nedokonalý člověk má říkat a vyslovovat dokonalé evangelium. Bůh se nikoho neptal a takhle rozhodl. Svaté do nesvatého. Bůh dává svůj dokonalý poklad do otřískané hliněné nádoby.
Co z toho plyne? Apoštol Pavel řekne, aby bylo patrné, že nesmírná Boží moc není z nás. Aby to každého trklo. Aby to bylo vidět. Jako když chcete ukázat krásný strom a proto vysekáte kolem kopřivy a křoviny. Vystoupí krása a jedinečnost. Je to vidět. Tak poklad v hlíně. Je zřejmé, že to, co se děje, není pouze z lidské moci.
Pavel to neříká jen tak, že by ho náhle napadlo, že by to bylo dobré téma si o tom popovídat. V Korintě, ve sboru, který založil a nyní z dálky sleduje co se tam děje, v Korintě ho zesměšňují. Říkají, Pavel není člověk, který je obdarován od Pána Boha! Proč? Není bohatý, kdyby mu Bůh přál, byl by bohatý. Je nemocný! Kdyby mu Bůh přál, byl by zdravý. Neumí pořádně mluvit, zadrhává se, Bůh přece není na hlavu, aby si vybral takového koktálka. Pavel tímto příměrem o protikladu obsahu a obalu obhajuje i sám sebe. Ano, jsem hliněná otřískaná nádoba. No a co. Aspoň je lépe patrné, jaká je moc evangelia. Že to je moc Boží, když lidé uvěří, dávají se pokřtít, scházejí se a tvoří nové sbory.
A pak uvádí různé situace, z nichž je patrné, že evangelium je moc. A v každé situaci se opakuje schéma – ano, je to téměř nerozhodně. Je to jen tak tak. Je to o fous. Moc evangelia však způsobí, že se to překotí k dobrému. Moc evangelia způsobí, že se to nepřekotí ke zlému.
Ty konkrétní příklady: Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých. Chybí nám prostor, zdá se, že jsme ve slepé uličce. Už bychom to chtěli vzdát. A pak se někde najde skulina, a život jde dál. A Pavel vyznává, tu skulinu způsobila moc Boží.
Jsme bezradní, ale nejsme v koncích. Kolikrát se to stane, že jsme bezradní. Neradi to přiznáváme. Často všelijak maskujeme. Smíme to však přiznat, že si nevíme rady. Nemusíme se za to stydět. Protože být bezradný ještě neznamená konec. Moje bezradnost neurčuje chod světa. Je zde někdo, kdo si ví rady i s mou bezradností!
Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni. Zatím my v Evropě pronásledováni nejsme. Ale v Africe a Asii jsou křesťané pronásledováni. Umírají v plamenech svých kostelů, jsou vražděni pro svou víru. A do toho Pavlovo slovo – jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni. Váháme, znejistíme. Pavle, ti umírající v Asii a Africe jsou opuštěni.
Podobné je i to další spojení – jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Z lidského hlediska je dnes mnoho srážených k zemi a také mnoho poražených. Ať to byli ti, kdo zahynuli v koncentračních táborech. Ať jsou to umírající v nemocnicích, na silnicích. Ale také ti, kdo jsou nezaměstnaní a nevědí jak dál, kdo naletěli podvodníkům. Chtěli bychom říci, Pavle, zní to hezky, ale my to nemůžeme užít jen tak snadně a rychle. Vidíme, že pronásledovaní jsou opuštěni a sráženi k zemi jsou poraženi. Co s tím?
Jakoby i Pavel tušil, že to je třeba dál vysvětlit. A napíše těžká slova – stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. Rozumím tomu takto: Jsme Kristovi. Jsme vzati do procesu který on prošel. Pak k nám ovšem neoddělitelně patří nejen sláva vzkříšení, ale patří k nám i to co je spjato se smrtí. Je to zase – tak tak. Je to o fous. Smrt je silná. Ale díky Kristu se to nakonec zvrtne k životu.
Obtíž je v tom – nakonec. Jednou. Kristovo vzkříšení nemůžeme evidovat teď. Vzkříšení patří do oblasti víry. Věříme. Prostě věříme, že ti, kdo byli a jsou sráženi k zemi, a kdo při tom umírají či zemřeli, jsou stále s Kristem. A tak žijí, jakkoli to zní nelogicky. Naděje je skryta v tom, že Kristova moc neustane. Ani ve chvíli smrti. Naděje je v tom, že Kristus nepřestal najednou být bezmocný. Jako když se porouchá televize a už nefunguje. Jako když dojde v autu benzín a ono už nejede. Jsme Kristovi, i když jsme sráženi k zemi a umíráme. Jeho moc se neporouchá. Neustane.
Tato zvláštní Pavlova slova o tom, že to je v životě tak tak na hraně ale díky Kristu se to zvrtne k životu, mohou pomoci i jinak. Zbaví nás představy, že na světě dosáhneme dobra jednou provždy. Že když vyhraje demokracie, už napořád bude demokracie. Že když bude poražen fašismus, už nikdy se nic takového neobjeví. Že když jsou běloši a černoši rovnoprávní, už nikdy nebude nikdo, kdo by to zpochybňoval. Vše to negativní co jsem zmiňoval, tu bude. A bude vytvářet protivnou situaci – tak tak. Na hraně. A na nás je, aby to nezískalo převahu. Abychom Krista prosili, aby to přitrhl zpět k životu. A my mu v tom pomáhali, sloužili. Jako ti kdo patří Kristu. Abychom bojovali o každý hlas, který prosazuje život a svobodu. Abychom řekli ne těm, kdo zpochybňují existenci Osvětimi. Abychom řekli ne těm, kdo by zase chtěli někoho vyhánět a napáchají tím nevratné škody na nevinných. Ten boj tu bude pořád. Dokud Kristus podruhé nepřijde. Do té doby nás nečeká nic jiného než zápas o to, aby evangelium vítězilo, a překlápělo výsledek na dobrou stranu. Je nutné tak pořád činit, abychom žili v demokracii, aby se fašismus nevrátil, aby nikdo nikoho nevyháněl podle rasy nebo náboženství.
Mocné evangelium je svěřeno hliněným nádobám. Mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí je to na světě je téměř nerozhodně. Moc evangelia však způsobí, že se to překotí k dobrému. Moc evangelia způsobí, že se to nepřekotí ke zlému. Vždyť Kristus už je s námi. A my s ním. Věříme, že on sám se jednou ujme vlády jednoznačně. A napořád.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ses ujal všech, kdo na této zemi trpí. Proto tě prosíme, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě voláme:
Skláněj se k těm, kterým je zle a nevědí, kudy dál… K tobě voláme, prosíme tě vyslyš nás
Potěšuj znavená srdce, povzbuzuj ty, kdo se bojí…
Prosíme za pronásledované křestany v Africe a Asii a jinde. …
Prosíme za utišení napětí mezi muslimy a ostatními…
Prosíme za odvahu bojovat proti jakékoli nesnášenlivosti a fanatismu…
Prosíme za smíření a klid zbraní na Ukrajině…
Prosíme za naše krajany i za evangelické sbory na Ukrajině, v Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Polsku…
