Text: L 18,9-14 Kazatel: Jiří Doležal
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
Toto podobenství o farizeovi a celníku je poměrně dobře známé, ale přesto obsahuje několik neočekávaných překvapení. Dáme na ně pozor. Ve verši 9. evangelista zaznamenal, komu Ježíš toto podobenství adresoval: „pověděl jim o těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali“. To si zapamatujme: Ježíš má před očima lidi, kteří jsou si jisti, že je s nimi všechno v naprostém pořádku a že mají proto právo dívat se na všechny ostatní s pohrdáním.
Samo podobenství začíná velmi prostě a přece překvapivě: „Dva muži vstoupili do chrámu“. Přišli na bohoslužby, aby se modlili. Nepřesně bychom mohli říci: vstoupili do chrámu, aby dali své věci před Bohem do pořádku.
My si tu můžeme položit otázku: proč přicházíme do kostela, do shromáždění, proč se účastníme bohoslužeb? Přicházíme kvůli duševní hygieně? Přicházíme z hluku a zmatku všedních dnů, abychom nalezli ztišení; abychom obnovili vnitřní rovnováhu a načerpali nové síly; nebo abychom vyslechli přednášku na nějaké náboženské téma; či abychom se účastnili sborové sváteční párty; prožili chvíle pohody s těmi s nimiž si rozumíme?
Ti dva se jdou m o d l i t .Oba se obracejí k Bohu a oba začínají svou modlitbu stejným oslovením: „Bože“ (v.11 a 13). Naslouchejme jejich modlitbám. Ta první byla farizeova. Vy o farizeích něco víte, ale i kdybyste nevěděli, tak se to dovíte z té farizeovy modlitby, protože farizeus v ní o sobě mluví dosti obšírně a podrobně. – Začíná d ě k o v á n í m : „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i tento celník“. Z toho je dostatečně patrné, že farizeus je muž, který se důsledně řídí Boží vůlí, respektuje Boží zákon a striktně poslouchá jeho přikázání. Činí však ještě více, než Boží zákon ukládá: postí se 2x týdně, tzn. téměř asketicky si dva dny odříká nejen jídlo, nýbrž i nápoje, což je v horkém palestinském podnebí velmi úctyhodný výkon. Ale ani to není ještě všechno: „Dávám desátky ze všeho, co získám“, tedy nejen z toho, co si sám vypěstuju a vydělám, ale já do chrámu odevzdám i deset procent ze všeho co koupím, protože nemám jistotu, že deset procent daně ze svého zboží odevzdali ti, u nichž nakupuju. Takže farizeus platí ze všeho 10 procent na církevní potřeby a na chudé. V tom všem byli farizeové úzkostlivě dbalí. Jeden kazatel nedávno povzdychl: kéž bychom takových obětavých členů měli my dnes! To bychom se nemuseli dohadovat o restituce a dotace. (P.F)! .
Takže můžeme shrnout: farizeus je vzorný věřící člověk, nejen zbožný , protože chodí pilně do kostela modlí se, on je i štědře obětavý. Napovídal toho Pánu Bohu ve své poměrně dlouhé modlitbě ještě více, ale k tomu se dostaneme později. Teď budeme naslouchat tomu druhému. Tím je celník. Celníci v Ježíšově době vybírali daně pro pohanskou okupační velmoc římskou, takže vlastně s těmi pohanskými okupanty kolaborovali. A navíc při výběru daní nedodržovali přesně státní tarify a vybírali do své kapsy více než bylo povoleno. Navzdory tomu, že je dnes „jiná doba“, vidíme, že se bibličtí celníci od dnešních lidí příliš nelišili.: měli rádi peníze, kvůli penězům nebrali ohled ani na Boha ani na lidi. Podle Ježíše milovali více mamon než Boha. Ostatní jimi proto hluboce pohrdali a s opovržením se od nich odvraceli jako od notorických bezbožníků.
A tady se setkáváme s jedním z překvapení, o kterém jsme se na začátku zmínili: Celník – tento notorický bezbožník cele ovládaný hrabivostí a ziskuchtivostí – a on
j d e d o c h r á mu a modlí se tu. Asi povíte: to je ovšem vzácná vyjímka! Ale přesto: Ježíš o ní ví, ví, že k ní dochází, že dochází k tomu, že lidé totálně oddaní mamonu a jak bychom dnes řekli: hédonistickému konzumenství – lidé otrlí a na nikoho se neohlížející – začnou h l e d a t B o h a . Prostě je tomu tak: peníze a bohatství, blahobyt a přepych trvale člověka uspokojit nedokážou. A tak ten celník přichází do chrámu a modlí se tu. Jeho modlitba je na rozdíl od modlitby farizeovy velice krátká: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“. Jak na tom je před Bohem, poví celník jedním slovem: „Já jsem h ř í š n í k !“. Vím o tom, Bože, že jsem se provinil proti tobě i proti lidem. a uznávám, že za to zasluhuju odsouzení. A nemám , čím se omluvit. Ano, jsem beznadějně ztracen. Ani svou vlastní modlitbu nemám. Vypůjčuju si prosbu žalmistovu z žalmu 51. „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Zachránit mě může jen tvá pouhá milost a o tu tě,Bože, prosím. To své vědomí ztracenosti celník vyjadřuje i svým postojem: zůstává někde „docela vzadu“ – „na distanc“ od všech ostatních modlitebníků. A neodvažuje se ani „své oči k nebi pozdvihnouti“, tzn. nemá odvahu podívat se Bohu do očí. A „bije se do prsou“, ano, odtud – z mého srdce – pochází všechno zlo, kterému jsem podlehl.
Přiblížili jsme se k závěru. Máme nyní hodnotit ty dva? Zvolit si jednoho z nich za svůj vzor? Nebo máme z tohoto Ježíšova podobenství čerpat poučení o tom, jak se máme modlit? Krátce nebo dlouze; ve stoje, či v sedě nebo na kolenou? S očima zavřenýma nebo se sklopenou hlavou? S rukama sepjatýma nebo se dokonce bít do prsou? Máme v modlitbě děkovat nebo spíše prosit ? A za co děkovat a za co prosit?
Nejlépe učiníme, když ještě chvíli budeme pozorně naslouchat Ježíši. Ježíš totiž ještě pokračuje a pronese poslední slovo: „Pravím vám, že tento celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, ne farizeus!“
Tady máme to další velké překvapení. Někteří vykladači dokonce řeknou: to je překvapení neočekávané, přímo šokující! Ježíš svým autoritativním „pravím vám“, vynáší rozhodnutí na místě Božím a s tímto Božím rozhodnutím už žádná instance nepohne: z těch dvou modliteb Bůh přijal modlitbu celníkovu. Ještě přesněji: Bůh z těch dvou modlitebníků, přijal celníka! Ten odešel z chrámu do svého domu
o s p r a v e d l n ě n . A tomu máme rozumět tak, že původcem jeho ospravedlnění je Bůh. Bůh jako nejvyšší a poslední soudce rozhodl: toho hříšníka já přijímám! Uděluju mu milost, tzn. všechno, čím se provinil, mu odpouštím. Tento muž si do svého domu ode mne odnáší požehnání a odchází s jistotou: navzdory mé minulosti je Bůh nyní na mé straně, provází mě, miluje mě. Ať si mě lidé odsuzují, ať se mi vyhýbají, já mám Boha a smím začít nový život.
Proč Bůh tak překvapivě rozhodl? Celá bible odpovídá: Protože je to Bůh, který „nemá zalíbení ve smrti bezbožníka, ale aby se odvrátil bezbožník od cesty své a živ byl“ (Ez 33,11). Bůh ospravedlňuje celníka, protože je to Bůh, který poslal svého Syna Ježíše, „aby hledal a spasil – zachránil, co bylo zahynulo“ (L 19,10). A Ježíš Kristus byl vydán za naše přestoupení a vzkříšen pro naše o s p r a v e d l n ě n í „ (Ř 4,19). V Ježíšově oběti se Bůh nad námi – nad všemi hříšníky! – jednou provždy slitoval, a Ježíš Kristus proto vstal z mrtvých a žije, aby nám svým slovem a Duchem svatým to Boží ospravedlnění přivlastňoval. Proto si my všichni beznadějně ztracení pokaždé z chrámu domů smíme odnášet Boží milost, odpuštění a požehnání.
A jistotu, že navzdory všem svým selháním a proviněním a dluhům jsme Bohem bez jakéhokoli svého přičinění – z pouhé milosti – přijati a že to platí mnohem více než si to dovedeme představit a vypovědět.
Ještě se krátce musíme vrátit k tomu prvnímu muži – k farizeovi. Proč ten nebyl ospravedlněn? Proč odešel domů z chrámu s prázdnou? Musíme se vrátit na začátek, kde jsme byli upozorněni, že Ježí š toto podobenství pronáší proti těm, kdo jsou přesvědčeni, že jsou s p r a v e d l i v í, tj. že je s nimi před lidmi i před Bohem všechno v naprostém pořádku. Takže tito lidé ve skutečnosti Boha potřebují pouze k tomu, aby před ním mohli vypočítávat své skvělé výkony a očekávat, že za ně od Boha dostanou jedničku s hvězdičkou a spokojeně půjdou domů.
Ježíš však při nich nadto shledává ještě jinou nepravost: Výslovně upozorňuje na ten farizeův postranní pohled, který při své modlitbě vrhá na celníka a kterým Bohu na celníka ukazuje: hle, oč já jsem lepší než všichni ostatní a zvláště tento ceník! Jen se na to , Bože, dobře podívej! Přihlédni k tomu, že ve srovnání se mnou jsou všichni ostatní zavržení hodní bezbožníci. (Všimněme si, farizea ani nenapadne, aby se za všechny tyto ubohé hříšníky u Boha přimluvil!). – A právě toto srovnávání a vyvyšování nad druhé, toto odsuzování a pohrdání ostatními, to je v očích ¨Božích ten nejtěžší hřích!
Možná nás to skutečně překvapí, ale ti neotřesitelně sebejistí, kteří se nadřazují nad všechny ostatní, kteří se nad všemi povyšují a ostatními pohrdají a mají je za nic, – to jsou právě ti nejzbožnější! Ježíš jim však naprosto jednoznačně sděluje: vy svým sudičstvím nedokážete přimět Boha, aby se s vámi ztotožnil a změnil své rozhodnutí: ospravedlněn – přijat Bohem – odešel domů celník, nikoliv farizeus!
A to milosrdné Boží rozhodnutí je nezvratné – trvá až do konce. To vyjadřují a potvrzují poslední Ježíšova slova: „Nebo každý, kdo se povyšuje, b u d e ponížen, a kdo se ponižuje b u d e povýšen“. Ano, Ježíš tu mluví o budoucnosti, o budoucím, posledním soudu. Ten je v rukách toho, který sebe samého ponížil. Stal se hříšníkem na našem místě, dal se za nás odsoudit. Jemu Bůh dal všechnu moc, jemu svěřil soud: „odkud přijde, soudit bude živé i mrtvé …“ Naším soudcem tedy nebudeme ani my, ani žádný jiný člověk. Naším soudcem bude ten, který se dal za nás odsoudit. Ten povýší – k sobě povýší – ponížené. Žalmista to vyjádřil slovy, která Ježíš přijímá a potvrzuje: ‚“Hospodin je Bůh, který vyzdvihuje z prachu nuzného a z hnoje povyšuje chudého“ (Ž 113,6 v Kral. př. ).
Úplně na závěr snad ještě toto: jak se máme modlit? V každé modlitbě smíme a máme Bohu dobrořečit za všechna jeho dobrodiní, která nám prokazuje: (Ž 103,1) V každé modlitbě smíme a máme Boha prosit: „Bože, slituj se nade mou, hříšníkem!“ (Lk 18,13). A konečně z každého shromáždění si smíme a máme domů odnášet jistotou , kterou apoštol vyjádřil slovy: „Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh jest, který ospravedlňuje! „ (Řím 8,33). Amen.
Modleme se:
Bože, náš nebeský Otče, naprav Kristovým evangeliem naše nesprávné myšlení. Dej, abychom rádi nechali pro všechny platit tvé nesmírné milosrdenství, abychom mezi sebou žili bez předsudků a pro všechny – i ty nejztracenější a od tebe nejvzdálenější – měli naději. Oslavujeme tvou milost, která hledá a přijímá ztracené. Oslavujeme tvého Syna a našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.
