Text: Ř 8,6 Kazatel: Daniel Ženatý
Pavel píše – Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj… Uprchlíci a vedra. Co s tím? Jsme v kostele, vyznáváme svou víru, oslavujeme Krista. Souvisí to nějak spolu? Protíná se to někde?
Uprchlíci, vedra, Kristus, my… Najdeme v Bibli nějaké řešení, kudy na to?
Pavel napíše – dát se vést sobectvím znamená smrt. Dát se vést Duchem je život a pokoj. A pokračuje – soustředění na sebe je Bohu nepřátelské… Tušíme, že to vede směrem, kterým Pavel ukazuje, ano, to souvisí s naším hledáním.
Pavlovi šlo o Krista. Říct lidem, že jeho kříže a jeho vzkříšení s námi souvisí. Něco se přece stalo. Bůh něco učinil na tomto světě. A Bůh o to co Kristus učinil, nechce přijít. Nechce, aby to upadlo v zapomnění. A tak působí zde na zemi mocí, která to dobré, to extra Boží, dokáže užít. Která nad tím nestojí bezradně jako my když rozbalíme nový přístroj a nevíme, kudy na to.
Tou mocí, která ví kudy na to, je Duch svatý. On je toho schopen. On je jediná síla, která dokáže užít, co Kristus vydobyl. A dokáže to užít ve všedním životě. On dokáže, že to Kristovo funguje, pracuje, v nás, v našich rodinách, ulicích, městech, všude.
Proto je dobré a doporučeníhodné se tím Duchem nechat vést. Umí něco, co nikdo jiný neumí. Nežije a nejedná, jakoby Kristovy oběti ani nebylo. Žije a jedná v moci toho, co Bůh dává.
Pavel jmenuje dvě síly, které by chtěly – namísto Ducha – nad námi vládnout a nám organizovat život.
První je zákon. Pozor, Pavel neříká, že zákon je špatný. Kéž by u nás byl každý soudce a policista spravedlivý a neúplatný. Zákon dává hranice, chrání slabé, zamezuje chaosu, může přinést uklidnění. Ano. 100x ano. Ale, nedává život. Nemá schopnost dát jiskru života, vzbudit něhu, touhu, vděčnost, neumí naslouchat, není živý, aby odpouštěl hříchy. Kdo tohle od zákona čeká, ten se nedočká a je to slepá cesta.
To souvisí s nářkem, který občas slyšíme – všechno jsem zařídil, srovnal, uklidil, vše je v pořádku ale šťastný nejsem. A podívejte, támhleten prevít má doma binec, a jsou s ním potíže, a přitom je šťastný. Jak je to možné? Inu, v tom dobrém řádu chybí cosi, vzruch, podnět, život, naděje, očekávání…
Druhá moc, která by nás chtěla osedlat, je tělo.
Tělo. Vzbuzuje dojem, že když bude dokonalé, zkrocené, bez vady, bez vášně, tak pak že za odměnu přijde Kristus a usídlí se v něm. Takový čeká od těla víc, než ono může dát. Proto je všelijak cepuje, krotí, sleduje se, nic mu nedovolí. Drží ho zkrátka a čeká, kdy ho Bůh pochválí a za odměnu dá něco, co nikdo jiný nemá. A Kristus musí být uražen. Dotčen. Co si myslíte? Že mou milost a mé dílo získáte nějakým cvičením? Nějakým odříkáním? To mou milost považujte za tak lacinou? Copak jsem nějaké hej počkej? Žádnou přísností vůči tělu nepřimějeme Pána Boha, aby nám dal to, co Kristus vydobyl na Golgotě. To nám dá jen a jen Duch.
Jen pro jistotu ještě jednou – nejde o zpochybnění dobré role zákona a těla. Jde o klam, kterému někdy propadáme, že když už toho dokážou tolik, tak dokážou také to, nač ovšem nemají. Dát život.
Tak už víme, že žít sám pro sebe znamená si pod sebou podřezat větev. Víme, že to co se stalo Kristovou obětí a jeho vzkříšením nezmizelo někde pryč, že to je moc, kterou smíme užít. A že touto mocí disponuje jen Duch svatý. A že existují klamy a slepé uličky, které se tváří že dávají život, ale nedávají.
Jak se to všechno týká nás a uprchlíků?
Kdo se nechá vést Duchem, smí, může si dovolit začít jinak. První uvítání a pozdravení s každým, kdo hledá nový domov, může proběhnout s úsměvem. Protože ty milý uprchlíku tak jako já máš k Boží milosti stejnou vzdálenost. Ani jeden z nás neudělal nic, čím by ji měl blíže.
Odtud to může přeskočit k myšlence – vždyť ten uprchlík by mohl být dobrý soused. A jeho děti by mohly kamarádit s mými, to by bylo pro všechny přínosem. Copak jsem někdy kontroloval, z jakých rodin byli mí nejlepší kamarádi? A třeba je to skvělý chirurg, nebo dobrý pekař, instalatér, co já vím.
Toto může působit duch, který dává život. Toho se smíme odvážit. V tom smíme vykročit z jiných mocí, které by nám chtěly organizovat život. Ale neumí to a nemají na to.
Síla ducha Božího nám dám odvahu řešit věci jasně, spravedlivě a slušně.
Říct jasné ne moci těla, která by chtěla prosadit to, co už tu bylo, když se otrokům prohlížely zuby a svaly, a na železniční rampě se určovalo, z koho je ještě možno něco vytřískat, a u koho už se to nevyplatí jej živit, a tak rovnou zlikvidovat. Podobně není dnes možno si vybírat zdravé, silné, schopné, a ty ostatní ať táhnou někam.
A vedro? Je děsné. Přiznávám, že ho těžko snáším. A k tomu sucho, a nedostatek vody. Nejsme generace, kterou by někdy napadalo, že třeba nebudeme mít co pít. Jen letmým náznakem, několik týdnů v roce poznáváme to, s čím žije většina lidí na této planetě celý svůj život. Každý den. Nedostatek vody.
V takovou chvíli si vždy vzpomenu na bratra Josefa Jančíka v Bohemce. Říkávám to často. Ale je to dobré, tak proč ne znovu… Bylo mně dáno mít s ním jeden večer jen pro sebe. Ten moudrý muž říkal, víš Danieli, lidé naříkají. Prší moc, prší málo, zima velká, vedro velké. A já jim říkám, a prosils Boha? Prosils Boha, aby dal to co je třeba? Ne? Neprosil? No když mu to ani neřekneš, proč by ti to měl dát?.. Tato čirá, jednoduchá slova říkal muž, který přečkal hladomor na Ukrajině i bitvu v Dukelském průsmyku. On rozhodně nebyl naivní, byl spjat s tímto světem velmi pevně. A takto jednoduše říkal, co dělat, když je zle. Třeba velké sucho. Prosit Boha, aby dal vláhu, aby dal déšť a vodu.
Pavel píše – Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. A pokračuje – soustředění na sebe je Bohu nepřátelské… Tudy to prostě tímto životem musí vést….
Pane Ježíši Kriste, přebývej v nás. Nedovol, aby si nás osedlaly síly, které by nám chtěly vládnout, ale nemají na to. Dej ať si dáme říct, kudy vede cesta
Prosíme, dej nám odvahu dát se vést duchem a spolu s ním tvořit život a pokoj… K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za déšť. Ať prší, pořádně a dlouho, a ochladí se. Ať je voda na polích, v zahradách, ve studnách a potocích a řekách. Odpusť nám, když jsme nedospěle říkali, že pěkně je jen tehdy, když svítí slunce a neprší. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za každého na celém světě, kdo je v nouzi a pochybuje o tom, zda to tady má cenu a zda to vydrží. Proměňuj srdce všem, kdo můžeme pomoci. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za Evropu. Ať zvládneme těžký úkol a zvolíme k tomu tvou cestu, a ne cesty těch kdo radí a přitom na to nemají … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za ty, kdo v sobě dodnes nesou důsledky Hirošimy a Nagasaki, a dalších vypálených a vyhlazených míst. Dávej nám sílu jednat tak, aby podobné hrůzy už nebyly. … K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za náš sbor. Za nemocné. Za ty kdo o ně pečují… K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za mír a pokoj blízko i daleko. Za odvahu k činům, které šetří přírodu, život a dary každého dne. Za úctu k sobě navzájem. Amen