Neděle: Svatodušní
Čtení:
Joel 3:1-5
Text: Jan 14, 18-27
18 Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. 19 Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. 20 V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. 21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“ 22 Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ 23 Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. 24 Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. 25 Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. 26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. 27 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!
Kázání:
Milí bratři a milé sestry,
Jan vypravuje trochu jinak o svatodušních událostech, než jak to vykreslil prorok Joel, a po něm Skutky apoštolské: Žádné ohnivé exploze, žádné kosmické úkazy, žádné zastřené slunce a ohnivé jazyky – místo toho rozhovor Ježíše s jeho učedníky. Ježíš odchází, učedníci se s ním budou muset rozloučit, neuvidí jej – ale on ujišťuje, že přijde a zůstane s nimi. V této důvěře slavíme každé bohoslužby a setkání křesťanů: Kristus musel odejít – na kříž, prošel smrtí a peklem – a přece věříme, že je blízko každému, kdo jej volá, potřebuje, a blízko i těm, co o něm nevědí. Proto se vůbec modlíme a přimlouváme za druhé a tento svět.
Asi nás mnohdy napadne – kéž by Ježíš neodešel. Kéž by zůstal, kéž bychom ho mohli vidět a ukázat těm okolo. Inu, kdo ví, jaké by to bylo. Je jisté, že už v době, kdy Ježíš se svými učedníky chodil po svaté zemi, byli mnozí, kteří uvěřili, následovali ho, jako i dnes jsou takoví (například my zde v kostele), ale byli i ti, kteří ho nepřijali, ač ho viděli. Ach ano, kéž by tu byl, voláme v modlitbách, voláme tváří v tvář nemocem, bídě, utrpení, tváří v tvář politickým hrám našeho věku. A když jej nevidíme a neslyšíme, připadáme si osiřelí a opuštění, a naše srdce se chvěje úzkostí. Má ještě naše víra smysl? Budoucnost? Bude ještě zajímat naše děti a vnuky? – A učedníci kolem Ježíše na tom nebyli jinak. Ale Kristus je ujišťuje: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám… Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Já a Otec přijdeme a učiníme si u vás příbytek; budeme u vás přebývat. Budeme s vámi od tohoto času až na věky. A to jsou Svatodušní svátky. Ten pokoj, který Kristus přináší, dolehne až k vašim uším, a vaše víra a naděje se posilní.
A přesto má jeden učedník, Juda, velikou starost: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Již předtím totiž Ježíš říká: Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte. Proč náhle tato distance, rozdíl, oddělení Kristových následovníků a světa? Neodporuje si sám evangelista Jan? Vždyť známe všichni jeho základní poselství: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Na počátku slavné slovo o záchraně světa, – teď Ježíš odmítá dát se poznat světu. A musíme říci, je to naprosto vážná otázka; co jiného si přejeme, než to, aby svět Ježíše poznal, přijal a uvěřil v něho. A spolu se světem i naši nejbližší. Co jiného bychom si měli přát, než to, aby nakonec všichni uvěřili a poznali, že Ježíš je nadějí a jistotou v životě i pro chvíle poslední? Proč máme Ježíše poznat jen my, a ne také i oni?
Někteří vykladači rozumí této otázce tak, že se onen učedník vlastně ptá: Ježíši, proč nechceš evangelium, Boží slovo vyložit a interpretovat světu tak, aby to všechno bylo méně pohoršlivé, ale více lákavé? Zřejmě s touto otázkou církev na konci prvního století, kdy Janovo evangelium vznikalo, už velice zápasila. V kap 7. Jan zaznamenává rozhovor Ježíše s jeho bratry; ti na Ježíše naléhají, aby mocné činy, které tu a tam koná, činil viditelněji. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“ Možná si vzpomenete na jiný případ, také u Jana: Při svatbě v Káni Galilejské dojde víno. Matka začne na svého syna naléhat, ale on příkře odmítne: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Zřejmě se církev na konci prvního století cítila opravdu opuštěná – jen tu a tam skupinky, žádného zvláštního významu nemají – a jak tedy se zviditelnit? Jak zahnat tuto svoji opuštěnost a nepatrnost? Jak zaimponovat světu kolem? Čím na sebe upozornit? Nejsou v evangeliu věci, bez kterých by se šlo obejít?- Nebo je udělat nějak lákavější pro dnešní lidi? Stravitelnější? Neměli bychom nabízet křesťanství v jiném hávu?
„Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ – Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“
Opravdu zvláštní, že Ježíš nevyužije takovou ožehavou otázku k výkladu o vztahu církve a světa; žádný zvláštní program nerozvine. Nerozhodne se svět ohromit, získat, přesvědčit, zlákat; Místo toho: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, toho miluje i Otec, k němu přijdeme a budeme u něho přebývat.
I to jsou svatodušní svátky. Svátky, které se považují za den zrození církve a jednoty církve. Proto jsme rádi, že můžeme být jako sbor pohromadě i s naší kazatelskou stanicí. Dar Ducha, seslání Ducha není nějaký mimořádný úkaz na nebi, nebo mimořádný duchovní zážitek: ale naslouchání Ježíšovu slovu. Kazatelna a posluchači. To je znamení Ducha. Důvěra v Kristovo slovo. Kristus zemřel, třetího dnes vstal z mrtvých. Abychom to mohli přijmout a uvěřit, k tomu potřebujeme Ježíšovo slovo – o kříži, o službě a oběti. Jakoby tu evangelista Jan opět potěšoval a posiloval ony učedníky, kteří mají pochybnosti a obavy: mnozí hledají kdovíjaké zázraky a úkazy, pachtí se za nimi, zneklidňují se tím, že pouhé slovo je málo, je potřeba něco akčního; je třeba žít a pěstovat společenství. Ale to není až moderní problém, zdá se, že touto starostí žilo už společenství kolem Jana. V obavách, co je vlastně to nejdůležitější: Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat…“ I to je dobré vědět – ono to slovo stačí, aby církev byla církví. Láska k Bohu a Kristu se pozná podle toho, že jeho slovu dáváme v životě soukromém i veřejném přednost. Když někoho milujete, pak jeho slovo má pro vás přece větší váhu než kterékoli slovo jiné. Tak to v lásce chodí.
Není třeba nijak zdůrazňovat, že s tím, aby to Kristovo slovo znělo živě, srozumitelně, aktuálně – s tím máme v církvi mnohé těžkosti (nejen naše technické s mikrofony). Nemyslete, my kazatelé je nemáme o nic menší než vy posluchači. I my máme a musíme být především posluchači. A zřejmě už v onom Janově sboru vznikla starost: a jak to slovo zachováme? Jak dokážeme Krista milovat? Jak to slovo Kristovo a všechny ty události dokážeme uchovat a předat i další generaci tak, aby poznali, že toto je pro nás i naše děti a všechny kolem ta pravá cesta, pravda i život (J 11)? Není to snadné. Ale právě proto si o Svatodušních svátcích připomínáme: To Kristus sám si bere na starost, aby jeho slova a příběhy nás oslovily, dodaly naději, přinesly odpuštění i svobodu: 26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
Nijak nezapírám, že toto je velmi nesnadné, a přece velikou útěchou, snad právě nám kazatelům: Ne vše, co zní z kazatelen, je z Ducha svatého, ale smíme doufat, že on toho použije. K naší lidské nátuře totiž patří, že na mnoho věcí si rádi přijdeme sami a po svém. To se po nás všude požaduje – mít svůj názor; být autentický; chceme být neotřelí, ba originální, chceme být sami svoji. To přece všichni známe, jakou radost přináší vlastní tvůrčí práce, my Češi jsme přece národ kutilů, kteří si umí téměř všechno ukutit sami. A jindy máme za to, že naše srdce tak přetéká dojmy, pocity a zkušenostmi, tak je musíme předat i dalším. – Ale svatodušní svátky nás upomínají na to: láska k Ježíši, víra se projevuje právě tím, když těchto nápadů zanecháme, když na chvíli přestaneme kutit a vymýšlet a necháme se učit tím, který k nám přichází a o jehož přítomnost v každých bohoslužbách prosíme; Přijď, Duchu svatý, a buď naším hostem.
Nakonec ještě jedna věc: totiž ten dar, který Ježíš svým učedníkům předává a svěřuje: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Velmi svůdné by bylo vykládat, jaký je rozdíl mezi pokojem, který dává svět, a který nám přináší Ježíš a který jeden druhému přejeme před večeří Páně. Někteří ten pokoj, který dává svět, vykládají jako: kompromis, nebo jako koaliční smlouvu, případně koexistenci. Tedy pokoj, který spočívá na rovnováze sil. Něco za něco. V rodině, v práci, v politice. Ale sami víte, jak takové vzájemné rovnováhy, dohody a smlouvy jsou křehké. Ach, jak jsme kolikrát přes všechny tyto smlouvy a dohody opravdu zneklidněni, ba dezorientovaní – a pokoje nemáme, mnohdy spíše zlé svědomí a hořkost. Jak často se třeseme strachy, jestli bude po našem.
Ale když Kristus mluví o svém pokoji, a ten nám přeje a my jej přejeme jeden druhému, pak má na mysli: člověče, nebo: milý sbore a milá církvi, Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!, vždyť tady je ještě jedna smlouva, smlouva mého pokoje. Nemusí být vždy po tvém nebo po mojem a po našem, ale „po Kristovu“. A dokonce se k tomu zavázal ve smlouvě. Která je trvalá, tu nikdo nepřemůže a nezruší. I kdyby se hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali. Vždyť je to smlouva, zpečetěná mou krví. Dnes si to smíme opět připomenout, když budeme přistupovat ke Kristovu stolu. Tady máš a máte útěchu a jistotu, že vy svůj pokoj a svůj život nemusíte teprve pracně vybojovat a zasloužit, to už Bůh v Ježíši Kristu učinil za vás. A tím také za tento svět a také všechny ty, kteří tu spolu s námi dnešní svátek neslaví. Vy to smíte přijmout, o to se opírat, z toho čerpat sílu. A kde se tak děje, to je dílo Ducha svatého, dílo Ducha Přímluvce a Utěšitele.