kazatelka: Anna Lavická
9.4 2017 Květná neděle Pardubice, Horní Jelení
Píseň: 326/1
Pozdrav: Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen
Bratři a sestry, vítám vás o květné neděli v tomto shromáždění
Vstup: Otevřetež mi brány spravedlnosti a vejda do nich, oslavovati budu Hospodina. Tať jest brána Hospodinova, kterouž spravedliví vcházejí. Tuť já Tě oslavovati budu, nebo jsi mne vyslyšel a byls můj vysvoboditel. (Ž 118/19-21)
Píseň: 25
Modlitba: Modleme se slovy modlitby Českých Bratří, vztahující se ke květné neděli:
K Tobě se přiznáváme, Pane Ježíši Kriste, a Tebe vyznáváme svým králem, Pánem a Spasitelem. Nepohrdej námi, ale měj nás všecky, veliké i malé, za své dědictví, jako jsi přijímal chválu od učedníků, zástupů i od dětí. Uchraň nás od ducha převrácenosti a protivení se Tvé pravdě, dej nám srdce, které by Ti důvěřovalo a zůstávalo při Tobě. Zachovej nás ve svém království a čiň nás povolné své pravdě a udatné ve vyznávání Tebe. Uzdravuj i naše nemoci a neduhy našich bližních, vymítej z chrámu své církve i z našich srdcí všecky ohavnosti a přebývej v nás svou milostí a spasitelnou pravdou. Čiň nás způsobilé a ochotné k dobrým skutkům a pomoci slabším, ať Ti obětujeme ratolesti lásky, až bychom přišli do Tvého království. Amen
Čtení: Zach 8/14-17; 9/9-10 (presbyter)
Píseň: 163
Text: Mk 11/1-11
Kázání: Potkáváme se s Ježíšem na cestě, na cestě k Jeruzalému, na cestě k Velikonocům. Neputuje sám, putují s ním jeho učedníci a také zástupy lidí, které se k nim tu a tam přidávají, když je osloví Ježíšovo kázání, když jsou svědky uzdravování a nasycení, když je zaujme svými argumenty v disputacích s farizei a zákoníky… Putují zřejmě celkem spořádaně obvyklou poutnickou trasou, už se blíží do finále – k Betfage, k Betánii u Olivové hory, s Jeruzalémem na dohled…
A tady dojde k té zvláštní „akci“- Ježíš posílá dva ze svých učedníků pro osla, stojí uvázaný támhle nedaleko, kdyby se někdo ptal, kam jej vedete, řekněte mu, že je potřebuju a brzy je zase vrátím… Šli, našli, odvázali, přivedli, přesně podle Ježíšových instrukcí. Taky se vám zdá, že to nebude náhoda? – Ano, tady se věci naplňují tak, jak mají, podle předem daného záměru. Ježíš usedá na osla a pokračuje v cestě, co chvíli vjedou do bran Jeruzaléma.
Ale co se to najednou děje s těmi zástupy okolo? Ovace, jásot, mávání, nadšení lidí… Komu patří všechno to vítání? Muži, jedoucího na oslu! Co je na něm tak zvláštního? Zvláštní je ta atmosféra kolem, atmosféra očekávání změny, očekávání Božího zásahu, očekávání Mesiáše.
Co čekali, co si mysleli ti poutníci, kteří začali klást na cestu svá roucha a palmové ratolesti? Putovali, stejně jako Ježíš s učedníky, do Jeruzaléma, připomenout si zásadní zachraňujíc Boží čin. Vyvedení z egyptského otroctví, Velkou noc… Když tenkrát došlo k vysvobození, proč ne teď, ke shození jha nenáviděného, okupantského Říma?
Muž jedoucí na oslu, tak obyčejná scéna, jakou je možné zažít denně… Tak proč začali prostírat roucha, sekat ratolesti, provolávat oslavná hesla? Měla to být hra, kterou si krátili dlouhou cestu při putování do Jeruzaléma? Zažehla ji vzpomínka na dávné proroctví, opěvující mesiášského krále, ubírajícího se do Jeruzaléma na oslu…? Nebo to byla provokace? To „Hosana“ totiž neznamená „Sláva“, jak se to někdy vykládá, nýbrž spíš: „Dopřej zdaru“, „Pomoz“, „Zasáhni už“… „Požehnáno buď přicházející Davidovo království…“ Zástupy vnímají šanci na změnu… Ale král na oslu? Dá se s oslem něco prosadit?
Představme si, že by Ježíš, když viděl, jaké ovace, jaké nadšené přijetí mu zástupy připravily, že by sesedl z osla, dal si přivést koně, nechal rozdat zbraně, kterých jistě v okolních kopcích bylo skryto dost a dost a vjel by do Jeruzaléma v plném lesku, jak se na krále sluší. Rozpoutalo by se povstání, které by zřejmě dopadlo podobně, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli a v hromadu sutin obrátili Jeruzalém. Kdyby byl Ježíš tenkrát sesedl z oslíka a usedl na koně, skončil by s největší pravděpodobností také na kříži, a my bychom o něm četli v učebnicích dějepisu, jako třeba o Spartakovi. Ale nic bychom se nedozvěděli o proměňující lásce, která napravuje lidská srdce i lidské osudy, která je tou pravou šancí na změnu.
Proto se Ježíš vyprovokovat nedal a vjíždí do Jeruzaléma ne na koni, ale na oslu – symbolu všednodenní služby, pokojné práce, trpělivého nesení břemen, pokorného přijímání uloženého úkolu.
Bratři a sestry, v naší době nemá toto zvíře příliš valnou pověst. Lidé nerozumí řeči dávných symbolů, hodně se dá na vnější dojem, na efekt. Co není jednoduše spočitatelné a využitelné, je považováno za bláznivé. A proto odmítáno. – Celým tímhle příběhem se vlastně prolíná zvláštní směs velkolepé okázalosti a malosti, která působí až směšně: slyšíme triumfální jásot zástupů, ale místo triumfálního vozidla – osel. Je také zvláštní, že ten příběh, místo aby se věnoval něčemu vznešenějšímu, třeba, že Ježíš proslovil nějakou zásadní řeč, líčí nám podrobně, jak učedníci shánějí osla. Je to totiž důležité!
Způsob, jímž Ježíš do Jeruzaléma vstupuje, naznačuje, KDO, ale také S JAKÝMI ÚMYSLY přichází. – Na osla nesedají válečníci a dobyvatelé. Osla potřebují lidé, kteří pokojně konají svou práci. Osel pomáhal obyčejným lidem orat, mlátit obilí, svážet úrodu a nosit břemena. Oslem Ježíš demonstruje, že nic mu není vzdálenější než mocenské ambice. Jeho posláním je obětavá služba. Přesně tak, jak o tom prorokoval prorok Zachariáš.
A také tak, jak o tom Ježíš hovořil se svými učedníky, když se s nimi vydal na cestu z Galileje do Jeruzaléma. Oni rozpoznali, že je Bohem poslaný. – „Ty jsi Mesiáš”, vyznává Petr za všechny. Ale zároveň nechápali, že by měl jít cestou utrpení a oběti, aby nás, hříšné, přiblížil Bohu. Tak je Ježíš na té cestě připravuje, jak mají chápat to, co přijde. Ten rozhovor se stále točí kolem toho, kdo je první a kdo poslední. A Ježíš jej “ilustruje” svým jednáním: Když se zastává dětí, které učedníci odháněli, bral je doprostřed a žehnal jim. Na otázku bohatého mládence, kdo to má u Boha dobrý, odpovídá, že ten, kdo se umí rozdělit a být tu pro druhé… Na hádky synů Zebedeových ohledně výhodných postů vysvětluje, že skutečně důležitý je ten, kdo je obvykle považován za bezvýznamného, skutečně první je ten, který slouží všem, skutečně vyvýšený je ten ponížený… Takhle je připravuje, jak mají chápat to, co se s ním v Jeruzalémě stane. – V této souvislosti je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma přechodem od slov k činům. Jízdou na oslu Ježíš předvádí, jaký je král a v čem spočívá jeho sláva. Mlčky, skoro bychom mohli říci „trpně“ se nechává halasně doprovázet a za provolávání náboženských hesel vjíždí do Jeruzaléma.
Co tomu asi říkala římská posádka, která v době svátků bývala zesílená a obzvláště pozorná? Pro odpověď je důležitá dvojznačnost toho všeho, co se tady odehrává. Jistěže tu, v době římské okupace, znějí povážlivá slova o požehnaném davidovském království – ale nikdo neřekne: toto je davidovský král. Jistěže to připomíná královský oslavný vjezd – ale vždyť ten uprostřed, to přece není žádný uchvatitel trůnu ve zbroji, jen jakýsi galilejský rabbi na oslu, tak co proti němu namítat? Jistěže je tu srocení davů a cosi pokřikují, ale takové zástupy poutníků, které vstupují do Jeruzaléma a cosi přitom prozpěvují, jsou teď před svátky na denním pořádku. Římská říše se necítí být ohrožena mužem jedoucím na oslu.
Římané té doby znali triumfální průvod pro hodně vítězného vojevůdce, ale ovace a slavné vjezdy si rádi dopřávali i císařové a místodržící. Takový průvod měl svá pravidla: zástupy vpředu, zástupy vzadu a provolávání slávy, uprostřed ověnčený oslavenec ve vyzdobeném voze. Takový průvod končil v Římě na Kapitolu, v chrámě, předepsanou obětí. A takový – na hlavu postavený triumfální průvod, výsměch tomu všemu, co my považujeme za slavné a jak se chceme zviditelňovat – to najdeme v Ježíšově cestě na Golgotu, která ovšem začíná už vjezdem na oslu. I tam je korunování věncem (ovšem z trní) a purpurový plášť a hold vojáků, posměšně pronášený a cesta na místo zvané Golgota (což znamená “lebka”; zajímavé je, že i v v názvu Kapitol zní latinské “caput” – hlava). I tady končí cesta obětí. Ale vítěze rozpoznají jen oči víry a srdce důvěřující Božím zaslíbením.
Tak nemáme pak tento příběh chápat jako dovršení toho, co Ježíš po celou dobu, po celou společnou cestu, vysvětloval učedníkům? Totiž že ten, kdo je skutečně první, si vystačí s oslem? Tedy s tím, co je s ním spojováno: s vytrvalostí v pokojné, všední službě, pokorném nesení břemen, denodenním pobývání v blízkosti svého pána, který určuje cestu a úkol…
Přemýšlíte, jak se tento příběh vztahuje konkrétně k nám, ke sboru, k církvi? Co my s tím na naší cestě k velikonocům? – Ve starocírkevních výkladech bylo rozšířeno podání, podle něhož osel, na kterém Ježíš jede, znamená církev. Zejména pak v Matoušově evangeliu, kde jsou oslové dva, se nabízel výklad na církev z Židů a pohanů. Jistěže toto přirovnání nemá příliš oporu v původním textu, ale myšlenka je to přesto dost pozoruhodná a určitě nás může oslovit. – Církev totiž v tomto připodobnění není líčena triumfálně s nepatřičným sebevědomím a hodná oslavných uznání, nýbrž jako ušaté, trucovité zvíře, které vzbuzuje smíšené pocity. Nicméně toto ušaté, trucovité a nespolehlivé zvíře přináší do světa Krista. – V tom je nezastupitelná. Přináší světu Krista – zrovna ona – ne proto, že by Kristu nebo světu byla dostatečně důstojným partnerem a prostředníkem, nýbrž že ten Kristus, ve svém ponížení, si takové nespolehlivé (tvrdohlavé a občas směšné) zvíře k tomu zvolil.
Bratři a sestry, my máme být – přes všechny výše jmenované znaky – nositeli a zviditelňovateli Kristovy slávy v tomto světě: spravedlností, pokorou, obětavou službou, přinášením pokoje i snášením všelijakých hanlivých označení. Nenechat se vyprovokovat pýchou či touhou po uznání, po prestiži, po slávě, nechtít přesedlat z osla na koně. Kéž umíme svými životy i slovy nést světu, této společnosti, Krista tím způsobem, který on zvolil za správný.
Modlitba: Kriste, náš Pane, prosíme, pomáhej nám, své církvi, tomu průvodu kolem Tebe, abychom Tě pravdivě zviditelňovali lidem kolem nás a bychom se dobře dívali a rozpoznávali, kudy Ty chceš jít a následovali Tě. Amen
Píseň: 679
Sborová ohlášení: pozvánka na sborový den v Chrudimi, 23.4. „Humanitární práce evangelíků ve světě“; přednáší Mgr jan Dus, ředitel střediska HRP Diakonie ČCE
Píseň: 611
Přímluvy:
Milý Bože,Ty znáš naše pochybnosti, naši slabost, naši únavu, které nás přepadají na cestě následování Tebe. Víš o naší mnohé nestatečnosti a přece nás nenecháváš padnout. Znovu nám pomáháš na nohy, tiše a laskavě nás nabádáš a dopřáváš nám radost, že se k Tobě můžeme vracet a s úlevou Tě nalézat, tak jako tažní ptáci se začínají vracet po dlouhé zimě domů. Děkujeme Ti, Pane, že se můžeme těšit z přicházejícího jara. Prosíme, dej: jako jarní vítr, který ze všech koutů odvane všechno staré a ošklivé a nepotřebné, tak ať působením Tvé lásky zmizí z našich duší všechna malomyslnost, nedostatek odvahy k Tvému následování, netečnost a sobectví. Naplň naše, někdy tak umdlená srdce, novou radostí z toho, že k nám přicházíš, byť i nečekanými způsoby. Prosíme, požehnej všem, kteří mají moc, ať ji užívají k dobrým věcem. Dávej mocným tohoto světa moudrost k dobrým rozhodnutím. Prosíme Tě o naději pro ty, kdo ji sami nenacházejí. Otče náš … Amen
Poslání: Fp 2/6-11
Požehnání: Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z domu Hospodinova. Hospodin je Bůh dává nám světlo. Amen (Ž 118/26-27)
Píseň: 485
