Text: Mt 18,10-14 Kazatel: František Plecháček
Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.
Milé sestry, milí bratři, zkusím dnes začít tím, co mě samotného při četbě podobenství nejednou napadlo a co je třeba uvést na správnou míru: když majitel stáda ponechá devadesát devět oveček na horách a vydá se hledat tu jednu ztracenou, neznamená to, že by mu na těch devětadevadesáti nezáleželo! Pastýř ale nechce přijít ani o tu jedinou, nemíní ztratit žádnou ze svých ovcí. Rozhoduje se k tomu v jistém smyslu riskantnímu kroku, protože bloudící ovečka je v nebezpečí a potřebuje v tuhle chvíli jeho speciální péči, potřebuje ho celého.
Jestliže se Ježíš jednoznačně zastává maličkých, nemá tím být řečeno, že by snad Pánu Bohu nezáleželo také na těch ostatních. Když se Bůh – protože právě o něm je v podobenství nepochybně řeč – velice raduje z nalezení jedné ztracené, nelze to chápat tak, že by neměl radost také z těch ostatních, kteří se i při vší slabosti momentálně drží svého Pastýře a nikam neutíkají. Stádečko jako by tu zůstávalo trochu stranou, ale je nesmírně důležité a nezbytné. Kdyby ho nebylo, neměla by se přece ztracená ovečka kam vrátit.
Pánu Bohu velmi záleží na tom, aby také zde v Pardubicích existovalo přátelské a otevřené společenství Božích dětí, do něhož by lidé mohli bez obav a s radostí přicházet a také se sem vracet, být spolu, věřit, milovat, sloužit. Bez bratří a sester schopných a ochotných nabídnout přijetí, podporu a pomoc, by církevní společenství nemohlo existovat.
Záměrem podobenství vůbec není věřící lidi nějak třídit a rozdělovat. Chce však jistě upřít naši pozornost na ty, kteří potřebují zvláštní ohled, pomoc, ochranu. Maličcí, jak asi tušíte, nejsou pouze děti. V řečtině je použito slovo „mikros“. „Maličký“ je opravdu malý, nepatrný, a proto také nenápadný a možná trochu přehlížený, odstrčený, neúspěšný… Bývá ohroženější, protože je slabší a neumí se tak dobře bránit nezájmu, blahosklonnému přezírání až pohrdání nebo – což je důležité –nějakému lživému učení. Největší riziko a nebezpečí, jímž jsou maličcí ohroženi, je ztráta víry.
Maličcí mohou být jednak svedeni nějakým bludem, jednak pohoršení a vystrnaděni z církve nezájmem, přezíravostí, tím, že jim někdo dá pocítit svoji důležitost a velikost. Proto se jich tady Ježíš zastává, v naprostém souladu s vůlí nebeského Otce. A neříká tu svým učedníkům nic převratně nového. Mohl navázat na slova proroků. Slyšeli jsme, jak prostřednictvím svého služebníka Ezechiela sám Hospodin volal k zodpovědnosti pastýře, kteří se nestarali o svěřený lid a nějaká ta ztracená ovečka je nevyvedla z míry.
A protože prorocké výzvy zůstaly až příliš často bez odezvy, rozhodl se Pán Bůh, že ty své bloudící a ztracené vyhledá sám. Proč? Protože nechce ztratit nikoho, bez ohledu na to, jak jsou dotyčný nebo dotyčná silní ve věrouce nebo morálně pevní a uvědomělí. Bůh nechce ztratit ani jedno ze svých dětí! O tohle jde především!
Proč tady Ježíš zmiňuje anděly? Chce své učedníky upozornit: „Bacha, právě ti, které máte sklon přehlížet nebo se na ně trošku vytahovat, mají své stálé zástupce přímo před Božím trůnem.“ Což je, když se nad tím zamyslíme, fantastická zpráva! V představách tehdejší doby měly své anděly v nebi světové říše a národy. Ale z Ježíšových slov vyplývá: nejenom světová mocnářství, ale i každý z těch nejmenších a nejubožejších lidiček má svého osobního zástupce přímo před Bohem!
Což zcela prostě řečeno znamená – Bůh i o tom nejmenším a nejslabším z nás dobře ví a pamatuje na něj! I když je třeba jeho víra zrovna slabounká jako vlásek a chvěje se jako osikový list. I když ten nepatrný a bloudící právě tone až po krk v starostech a pochybnostech a hledá pomoc někde jinde než u svého Otce v nebesích, Pán Bůh svoji zmateně pobíhající ovečku neodepsal. Neškrtnul si ji prostě ze seznamu se slovy: „No co se dá dělat. Je pryč. Však mi jich ještě zbývá docela dost.“ Takhle náš Bůh, Otec Ježíše Krista a ve víře také náš nebeský Otec, neuvažuje.
Celé Ježíšovo napomínání stojí právě na téhle jeho dobré, radostné zprávě: Můj nebeský Otec je také vaším nebeským Otcem! A zůstává i Otcem všech, kteří se třeba právě teď někam ztrácejí, zklamaně odcházejí hledat jinam to, co ve společenství církve nenašli. Nebeskému Otci není jedno, co s nimi bude. A chce probouzet také zájem svých učedníků a učednic. Zároveň se právě v postavách „maličkých“ zvláštně rozostřují a stírají hranice církve. Nelze jednoznačně určit, kdo by si ještě zasloužil aspoň špetku zájmu a kdo už by ho snad nebyl hoden. Prostě není možné si takhle lidi roztřídit. A to je dobře.
Záměrem Ježíšových slov není pouze napomínání, skrývá se v nich taky povzbuzení. Nikdo nám tu totiž nepředepisuje, že se vždycky nutně musíme cítit a vidět mezi těmi silnějšími. I ten nejsilnější přece může zeslábnout. I ten nejmoudřejší a nejprozíravější se může dopustit hlouposti a zabloudit. Velký se může stát maličkým. V Božím království ostatně jsou pouze Boží děti, bratři a sestry v Kristu. Žádná jiná, vyšší hodnost nebo pozice tam neexistuje.
Zkusme to shrnout: mějme zájem o ty, kteří se nám ztrácejí, ať už doslova, protože opouštějí shromáždění, a nebo se nám třeba začínají ztrácet před očima, protože na ně dolehl žal, bolest, tíže, pod kterou se hroutí. Mějme pochopení pro ty, kteří se teprve rozkoukávají a v některých otázkách ještě nemají jasno.
Ale zároveň a především buďme ujištěni, že Pán Bůh ví opravdu o každém z nás, že každého z nás hledá a chce mít u sebe, protože mu na nás záleží. A i když někdy zabloudíme, smíme se ke svému dobrému Pastýři a Otci vracet s vědomím, že ztracené a zase nalezené ovečky se u něho nestávají terčem výčitek a trestů, ale důvodem k ohromné radosti a velikým oslavám.
Náš dobrý Pastýři, děkujeme, že ses vydal také za každým z nás. Prosíme, veď nás k stále pevnější důvěře, k víře, která přemáhá strach a dává prostor milosrdenství. Amen.
