Kázání 8. ledna 2012

Text: Ex 20,13  Kazatel: Daniel Ženatý

6. přikázání – Nezabiješ.  Boží vůle směřuje k životu. Život je dobrý a dobré je vše co životu prospívá. Proto Bůh poslal svého syna na tento svět, aby každý kdo věří v něho nezahynul, ale měl život, ne smrt, život věčný.

Bůh sesílá svého Ducha, aby probouzel k víře a životu.

Ničit život je proto v naprostém rozporu s tím, jak v Kristu poznáváme Boží vůlí. Proto břitké, jasné – nezabiješ.

Jedno slovo. Jasné, nekomplikované. Nezabiješ. Jako první brzda proti narůstajícímu násilí a nekonečné odplatě. Jako základní instrukce, abychom spolu vůbec mohli žít. Prostě nesmíš zabít druhého.

V životě se ovšem vyskytuje mnoho hraničních situací, kdy je tento příkaz porušen. A my nevíme, jak se k tomu postavit.

Některé ty hraniční případy si připomeňme. Rozdělují společnost podle toho, co si o nich myslí. A zdá se, že se neshodne společnost, ani my,  a že až jednou Pán Bůh nám poví, jak to je.

Proto to nyní nebudu komentovat já. Jen připomenu rozpětí těch těžkých hraničních případů.

Život začíná narozením. A hned se objevuje první tíha. Potraty. Jistě, na jedné straně varování před nezodpovědnou lehkomyslností. A proti tomu, na druhé straně, úděl žen, které neví kudy dál, žen, které se dostaly do slepé uličky a na základní existenční problémy jsou samy. Je jim hrozně. Kdo jim pomohl?

A život končí úmrtím. Euthanasie. Dobrá smrt. Můžeme ukončit život druhých? Může komise či jednotlivec rozhodnout – už stačilo, konec? Nemůže. Nejsme pány života. A na druhou stranu, jak dlouho lze přihlížet nesnesitelné bolesti umírajících? Nebylo by milosrdnější to trápení ukončit?

Války. Přinášejí nevýslovné utrpení. Jsou strašné, umírají při nich nevinní lidé. Ale co když už jiná zbraň proti zlu a teroru není? Není včasný zásah pomocí proti dalšímu a dalšímu utrpení?

Podobně atentáty. S Pardubicemi je spjat atentát na Heydricha. Byl to dobrý čin? Co říkají historici? A myslí si, že to byl dobrý čin i lidické ženy a jejich děti?

A vraždy dozorců při povstání varšavského gheta. A při povstání v koncentračním táboře Treblinka. Jakkoli soucítíme a jsme zajedno se zoufalými vězni, a přejeme jim, aby se to podařilo, je to pořád zabití.

A sebevraždy. Člověk si sám nesmí vzít život. Ale jsme schopni si představit hloubku utrpení a bolesti těch, kdo tak učinili? Jak jim bylo? Co nesli, co bylo k neunesení?

Myslím, že řešení či poslední slovo nad těmito hraničními situacemi má Pán Bůh sám. Ne my. Naše názory jsou důležité, ale nemají poslední platnost. Bůh zná každého z nás ještě z těla naší matky. On ví vše o životě i o smrti. On ví o beznaději a utrpení. Zná naše životní příběhy. A tak možná přijme do svého království ty, do nichž bychom to nikdy neřekli. A odmítne ty, kteří sice nikoho nezabili, ale také ze sebe nevydali ani kapku lásky a soucitu, přestože k tomu měli ideální podmínky.

A to jsme jmenovali zjevné příklady. Ale co nezjevné? Co skryté, nenápadné ubíjení života? Zesměšňování, pomlouvání, urážení druhého? Ctihodní manželé kteří týrají své ženy a urážejí své děti? Ctihodné manželky které nedají dýchat svým manželům? Co jemné, neviditelné šlehnutí či seknutí, které zraní duši a ochromí ji na krátkou nebo na dlouhou dobu?

Na jednu stranu můžeme říct – nezabil jsem! Mám čistý rejstřík, paragraf 140 trestního zákoníku se mě netýká.

Ale. Do reality nás vrací Ježíš. Skutečně netýká? V kázání na hoře se Ježíš vyjadřuje k 6. přikázání. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Na počátku tak hrozného činu jako je zabití je hněv! Snižování druhého člověka. Je to v nás, není to nic vrozeného nebo osudem vloženého. Hněv. Obyčejný hněv a touha druhého umenšit je v kořenech strašného činu kterým je zabití. To se nás týká. Hněv známe. Někdy s námi cloumá. Někdy musí jít ven to co se v nás hromadí. Hněv důvěrně známe a tušíme či netušíme, že v něm se skrývá cosi, co může náhle explodovat a pak je zle. Hněv je roznětka, která aktivuje strašlivou sílu. A reaguje to rychleji, než stačíme pomyslet. Překvapí nás to svou náhlostí.

A tak zabije Kain svého bratra Abela, protože neusnese, že se Abelovi daří dobře a že mu Bůh přeje. A král David – z jehož rodu vzešel Mesiáš – se neudrží, když vidí krásu Betsabe a jedná. Krása ženy spustí cosi, co Davida dovede až k vraždě. Kolik zdánlivě ušlechtilých cílů se v dějinách zvrtlo a stalo se něco hrozného. Nezabiješ.

Existuje pomoc. Odpuštění a smíření. To je podle Ježíše zbraní proti hněvu, potažmo proti zabití. Odpuštění, které zlo zlikviduje. S odpuštěním si zlo neví rady. Odpuštění má moc zničit vše co se staví do cesty dobrému životu.

Proto Bůh sám svou obětí smiřuje člověka sebou, člověka s člověkem. Proto se solidarizoval s člověkem natolik, až se stal jedním z nás. Ukázal, kudy vede život. Odpuštěním, jedinou cestou.

Ježíšovo slovo varuje všechny domněle spravedlivé, a taky samolibé a nepozorné, kteří by nad přikázáním Nezabiješ mávli rukou a řekli – já nikdy nikoho nezabil. Pozor, u Boha je ze stejného těsta hněv i zabití.

Co s tím přikázáním?

Nezabiješ – nebudeš ničit dobrý život, který dal Bůh a ne my.

Nesuďme abychom nebyli souzeni. Nesuďme ty, kdo jednali v hraničních situacích, které se vymykají tomu, co si umíme představit. Bůh přijme koho přijme, bez ohledu na to, co si o tom myslíme. Pro nás je důležité vědět, že bude také rozhodovat to, kolik lásky jsme v životě vydali.

Přikázání překračuje ten, kdo ničí druhému život. Může to být jedna pořádná rána, může to být také plíživé a dlouhodobé týrání, omezování a nebrání druhého vážně.

Zárodky tak hrozného činu se rodí v hněvu a neochotě ke smíření.

Lékem a obranou je odpuštění a smíření. Proto Kristus svou obětí smiřuje člověka s Bohem, člověka s člověkem. Ukázal, kudy vede život. Skrze odpuštění vede jediná cesta k pořádnému životu.

Pane Ježíši Kriste, veď nás tak, abychom se nestávali překážkou života, který dáváš. Zbavuj nás touhy jednat vůči druhému tak, aby na tom nebyl příliš dobře, když jak si někdy myslíme, ani nám se dobře nevede. Odpouštěj nám drobná či velká zranění, která jsme druhým způsobili. O to pokorně prosíme. Amen
Tento příspěvek napsal/a dne 09.01.2012 v rubrice Kázání.