Kázání 8. 1. 2017

kazatelka: Anna Lavická

Vstupní píseň: 246/1-2

Vstup: Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u Tebe jest odpuštění, tak, aby uctivost k Tobě zachována byla. (Ž 130/1-4)

Píseň: 130

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti, že nás vidíš a že nás zveš k sobě. Děkujeme, že Tě můžeme slyšet. Věříme, že když čteme nebo nasloucháme Bibli,Ty k nám mluvíš. Děkujeme, že můžeme mluvit i my s Tebou. Věříme, že Ty naše modlitby, tiché či hlasité, slyšíš.    Děkujeme, že Tě můžeme oslovovat odkudkoli: nejen z kostelních lavic a z dobrého rozpoložení, ale také ze sevření bolestí a trápením i z obklíčení vlastní nedověrou a nemohoucností. Děkujeme, že přes Ježíše Krista nám vzkazuješ, že nepatříme sami sobě, že jsme Tvoji. Prosíme, odpusť nám, když si nárokujeme víc, než potřebujeme a býváme pak zklamaní a frustrovaní z nesplněných nároků. Daruj nám moudrost, abychom prohlédli, že Ty nás přijímáš takové, jací jsme a že nás chceš vést, ať už naše cesta povede rozkvetlou zahradou nebo temnou hlubinou. Prosíme, ať už kolem nás proudí cokoli, v nás ať proudí Tvůj Duch a Tvůj Pokoj. Prosíme Tě, vyslyš nás. Amen

Čtení: Ř 10/9-15

Píseň: 440

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Amen

Text: Jonáš 3

Zdá se mi, že Jonášův příběh je dobrou, výstižnou ilustrací, o co jde Pavlovi, když píše ve svém listu Římanům: „A jak mohou vzývat… a jako mohou uvěřit… a jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by zvěstoval? Nebo kralicky: „Kterak uslyší bez kazatele?“- Jako kazatele si většinou přestavíte muže, v některých církvích i ženu, v taláru, v kostele, na kazatelně…, prostě někoho, kdo na místě k tomu určeném vykládá Bibli. To je jeden ze způsobů, jak se k lidem dostává Slovo Boží. Že si je přijdou poslechnout. Ale jsou situace, prostředí a okolnosti, kdy lidé nepřicházejí k Slovu Božímu a to pak Ono musí za nimi. Z kostela do terénu. Ze svátostného prostoru do civilního života. To je sice také práce pro „kazatele či kněze – profesionály“, ale tohle by sami nezvládli, kdyby si nohy uběhali a ústa vymluvili. To je úkol pro každého, kdo je v kontaktu s Bohem právě přes jeho Slovo, kdo jím byl ve svém životě dotčen, zasažen, kdo ve svém životě má zkušenost s Božím oslovením.
Takovou postavou byl i starozákonní prorok Jonáš. Nevím, do jaké míry, bráno z dnešního hlediska, byl kazatelem profesionálem či věřícím laikem. V každém případě, to nám Bible říká naprosto nekomplikovaně, se k němu „stalo slovo Hospodinovo“. Jonáš dostává úkol. Konkrétní úkol na konkrétním místě. „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář…“ Ale Jonáš nechce být tím, kdo by zvěstoval, alespoň ne v této konkrétní situaci, nechce být tím, díky komu by mohli Ninivané uslyšet a uvěřit… Možná, že jim přál zasloužený Boží trest, možná, že až příliš dobře znal Hospodina… Utekl pryč od Hospodina. Chtěl se schovat. Dělat mrtvého brouka. Ať si Hospodin najde někoho jiného… Možná že máme pro Jonáš až i pochopení; víme, jaké to je, zkusit mluvit s lidmi, co o Pána Boha zrovna nestojí. Nebývají to vždy příjemné zkušenosti, když na nějaké „civilní“ půdě  přijde řeč na Pána Boha. A to jim ani nic neříkáte o Božím soudu, jak to měl udělat právě Jonáš v Ninive.  Jak často se necítíme být vybaveni na to „jít a zvěstovat dobré věci“! Naštěstí to nezáleží jen na nás a na našich schopnostech, náladách či chuti dávat dál tu dobrou zprávu o tom, komu jsme uvěřili. Naštěstí je tady Hospodin, který nás k tomu vede, často i cestou, kterou bychom si nevybrali.

Jonáš utíká od Hospodina, a tak mě napadá, že se vlastně stává migrantem, běžencem. Prchá pryč, z místa, kde nechce být, do míst, kde doufá, že tam mu bude lépe. Nastoupí na loď, zaplatí za to, nechá se vézt a cestou přijde veliká bouře, hrozí ztroskotání, jde tu o život… Nakonec však mořský břeh není poset mrtvými těly utopených běženců, mužů, žen i dětí, jak to můžeme občas vidět v televizi, protože v Jonášově případě neřídila plavbu překupnická mafie, které na lidském životě nesejde, ale Hospodin, kterému právě na životě záleží. Vím, že tímhle přirovnáním balancuji na ostří meče, přesto jsem se odvážila vybrat tuhle úzkou paralelu (podobnost) aby bylo zjevné, že příběhy současných migrantů jsou příběhem lidské zvůle, kdežto příběh Jonášův je příběhem o Hospodinově záchraně.
A Jonáš- Jonáš to ví, v čích rukou se nachází. Když  jde do tuhého, když se loď i s posádkou dostávají do maléru a zjišťuje se, kvůli komu to všechno, tak se přizná, přímo vyzná svou víru v Hospodina. Když se ho ptají: „Co jsi zač?”, dovede před nevěřícími vyznat svého Boha. – Dovedeme to také, když o něco jde, když je třeba prokázat, na čí straně stojíme, nebo Kdo stojí na straně naší?

Jaký máte pocit z věřícího Jonáše? – Asi rozpačitý. Copak takhle nám může být vzorem pro zvěstování, pro nesení víry dál? Co je v něm pravého, co převažuje? Víra nebo nevěra, zbabělost, lhostejnost nebo víra, odvaha, jistota? Co je víc v člověku: víra nebo nevěra, co víc váží? – Víra je víc.- O tom právě je tenhle příběh! – I přes Jonášovu neposlušnost se víra rozmnožila, ti lodníci uvěřili mocnému Bohu Jonášovu. Je to vlastně veliká Boží laskavost, že i to, co my zkazíme, On může použít k dobrému. Ale my, když se cukáme a snažíme se uhnout Božímu slovu a poslání, tak si nemůžeme být jisti pevnou půdou pod nohama. Toho je důkazem Jonáš a jeho pád do hlubin rozbouřeného moře.
Znáte ten příběh, tak si možná říkáte: Proč Pán Bůh tak tvrdošíjně trval na Jonášovi? Proč ho nenechal plavat a nenašel si někoho ochotnějšího? Protože mu na nás záleží. Chce, abychom se na tom dobrém, co on má v záměru s tímto světem, také podíleli. Nechce být bez nás. Proto i Jonáš dostává novou šanci. V té rybě mu to dojde. Přes tu rybu je vlastně zachráněn. Když trochu popustím uzdu teologické fantazii, tak mě napadá to známé  řecké slovo YCHTHIS (což je řecky „ryba“ a zkratka znamenající Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel). Že my z našich proher, rizikových útěků, rozbouřených vln a pádů na dno jsme zachráněni skrze Ježíše Krista.  A když nám tohle dojede, tak jsme připraveni jít a podělit se o tu zkušenost záchrany i s druhými…
Tak jako Jonáš. Když byl schopen Bohu děkovat za záchranu (i když okolnosti tomu moc nenapovídaly, ta jeho modlitba se linula z útrob ryby…), bylo zřejmé, že je schopen jít s Božím slovem i do Ninive. – Proto slyšíme příběh o Jonášovi, abychom se ujistili o Boží milosti a odpuštění. Ale modlitba má tady nezastupitelné místo. Skrze modlitbu dostáváme sílu postavit se tam, kam dřív jsme neměli odvahu.
Tady se opět dopustím aktualizace: začátkem ledna a pak minulý týden opět, probíhala ekumenická modlitební setkání v našem městě. Scházeli jsme se, abychom se společně modlili. Moc to neumíme, zvlášť my evangelíci, jde nám to ztuha, obtížně odíváme prosby a díky do slov. Ale je to dobrá pomoc – pro nás- uvědomíme si, možná líp, když to nahlas vyslovíme, že to, za co se modlíme, patří do našeho života – a že záleží také na nás, jak se k tomu postavíme.  Z Jonáše vytryskla modlitba a bylo mu jasnější, kde je jeho místo, jaký je jeho úkol.
Jonáš je tedy opět postaven před původní úkol. A on teď jde a oznamuje: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno”. – My si ale teď nebudeme všímat Jonáše, jak se mu tohle hlásalo; všimneme si víc těch ninivských, co to s nimi udělalo  Protože v nás, v naší společnosti, v našem světě, je kus Ninive – té odcizenosti Bohu a jeho řádu- tak to s námi může vést ke stejnému konci, proto má cenu o tom mluvit i dnes…A opět mne to ponouká využít  souvislosti se současnou uprchlickou vlnou.- Jonáš přišel do Ninive nečekán, nezván, událost jeho příchodu oznamovala pohromu, Boží soud nad tamější společností. Neodbytně na mne doléhá myšlenka, zda  současná uprchlická krize není rovněž Božím varováním, Božím soudem nad naší rozmazlenou civilizací a rozežranou společností…Varováním, že je potřeba změnit způsob života…
Ninivští mají dvě možnosti: Nevzít Jonáše a Boha vážně a žít postaru jako dosud. Nebo vzít je vážně a pak si zoufat nad neodvratným koncem. Co udělali ninivští? Oni to vzali vážně. A přece nevěří, že soud je to jediné, co jim zbývá. Proměňují život celého města, každý se odvrací od zlého. Našli totiž třetí možnost – VÍRU. A víra znamená, že dostanu navíc, co si nezasloužím. Víra, to je víc, než co se dá čekat, než čím se dá počítat. Ninivané změnili život. Spolehli na milost. Bůh se k nim přiklonil. – To je dobrá zpráva, která zní z toho starého příběhu pro nás a pro svět, v němž žijeme: Bůh nás vidí, slyší, smilovává se, když my na něj spoléháme, když se k němu obracíme.
Jak to bylo dál s Jonášem? Splnil svůj úkol? Ano i ne. – Šel přece a zvěstoval, že Ninive bude zničeno… Ale pak se sebral a odešel, aby zpovzdálí a bezpečí sledoval, jak to s nimi dopadne. A to byla asi ta největší chyba. Že nezůstal v Ninive, že se nemodlil spolu s nimi, že si také nenavlékl režný pytel a neposypal se popelem, že neplakal s plačícími – aby se pak s radujícími mohl radovat… Místo toho byl zklamaný a na Boha naštvaný.
Ale i na té nedokonalosti Jonášově my se můžeme něco naučit: Že je lepší, když evangelium neseme do světa nejen slovy, ale také (možná především) svým životním stylem. Je pravděpodobné, že naši současníci budou spíš osloveni věrohodností života, který, třeba nedokonale, nese křesťanskou stopu, než zbožně znějícími slovy. Tam kde jsme doma, (tam), kde pracujeme, tam kde žijeme, tam máme, jako křesťané, nezastupitelnou roli – den za dnem vycházet do Božího světa uplatňovat radu  Františka z Asissi: „Evangelium kaž vždy – a bude-li to nutné, použij k tomu i slova.“
Modlitba: Kriste, děkujeme, že i my jsme mohli potkat ve svých životech Tvou milost a odpuštění, které vítězí nad soudem. Děkujeme, že nás chceš mít při tom, když se dobrá zpráva – evangelium – bude šířit světem. Amen

Píseň: 384

Sborová ohlášení:

Píseň: 614

Přímluvy: Nenechej zemdlít ty, nad kterých se zle podepisuje moc tohoto světa: vládnou jim tyrani, někdo je ožebračuje.
Nenechej zemdlít ty, kteří marně zatím hledají práci.
Nenechej zemdlít hladové a žíznivé.
Nenechej zemdlít ty, kteří pracují v různých humanitárních misích a snaží se pomoci.
Nenechej zemdlí ty, kteří tě hledají, zoufale potřebují světlo na cestu, ujištění, ty které propadají panice, strachu, pochybnostem.
Nenechej zemdlít ty, na které se teď v různých částech světa valí chlad zimy nebo žár války
Nenechej zemdlít nás, co máme strach, klesáme pod tím, co jsme pokazili, nás, kteří nemáme moc síly do nového roku a najednou zas tolik práce.
Nenechej bez odpovědí ty, kdo se tě ptají na cestu.
Společně tě prosíme: Pane, smiluj se.  Otče náš … Amen

Poslání: Společně kříž neste, chléb lámejte, bolest snášejte, radost sdílejte, evangelium žijte, lásku dávejte, světlo chraňte. Tmu přemáhá Bůh.

Požehnání: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi Tvá cesta, mezi všemi pronárody Tvoje spása. Amen (Ž67/2-3)
Píseň: 425

Tento příspěvek napsal/a dne 22.05.2017 v rubrice Kázání.