Text: Mt 20,1-16 Kazatel: František Plecháček
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“
Milé sestry, milí bratři, milé děti, již minulou neděli tady při výkladu podobenství o rozsévači zaznělo něco o „tajemství Božího království.“ V dnešním podobenství se mluví o „království nebeském.“ Nejedná se však o dvě různé říše; království nebeské je království Boží. A součástí naší křesťanské víry je také naděje, se nás tohle Boží království týká, ba co víc, že je naší budoucností a my na něm ve víře máme podíl.
Zároveň ovšem tohle království není pouze věcí daleké budoucnosti. Ono v Ježíši Kristu už vstoupilo do našeho světa. A chce do něho i dnes prosvítat, nějak v něm působit – a to, možná nás to překvapí, i prostřednictvím každého z nás. Jestliže se nás tohle Boží království již dnes nějak týká, pak je logické, že bychom o něm měli vědět co nejvíc, měli bychom se snažit porozumět jeho tajemství.
V čem jeho tajemství spočívá, napovídá i naše dnešní podobenství. Protože je to království Boží, vládne v něm Pán Bůh. Platí v něm tedy Boží řády a pravidla. A tahle Boží pravidla jsou jaksi trochu jiná než pravidla, která platí v našem světě. Podobenství vypráví o dělnících na vinici, což je práce, o které toho někteří možná zase tolik nevíme. Takže zkusím pro začátek nějaký příklad z praxe, která nám snad bude bližší:
Představte si, že jsme spolu na letní táboře. Tam nám výborně vaří milé sestry kuchařky (někdy také bratr kuchař), kterým je ovšem třeba pomáhat. Služba v kuchyni má před sebou veliký hrnec brambor, které je třeba oškrabat. Začne se škrabat, ale za chvíli je jasné, že to bude trvat příliš dlouho. Paní kuchařka vyráží, aby sehnala pomoc. Skutečně se jí podaří svolat dalších pár pomocníků. Všem za pomoc přislíbí malou dobrotu. Práce pokračuje, ale stále to jde příliš pomalu. Paní kuchařka sežene další pomocníky. Škrabe se dál.
Pak jdou kolem František s Ondrou. Paní kuchařka na ně zavolá, že se škrábou brambory a jestli by vám nepomohli. A oni souhlasí a hned přiběhnou. Každý stačí z hrnce vylovit jednu dvě brambory – a je hotovo. Pak přichází kuchařka se slíbenou odměnou. A nejenom, že František s Ondrou obdrží stejnou odměnu jako vy, ale ještě ji dostanou jako první. Co na to říkáte? Je to spravedlivé? Podle našich měřítek to asi není úplně ono. Jenže tady nás chce Ježíš naučit něco o Boží spravedlnosti, o nových řádech Božího království.
V podobenství o dělnících na vinici je to trochu složitější. Připomeňme si, jak to probíhalo. Hospodář, majitel vinice, vyrazil hned ráno na tržiště – tam se shromažďovali lidé, kteří hledali práci, a čekali, až si je někdo najme (žádné pracovní úřady a podobné věci tehdy nebyly). Najal dělníky, smluvil s nimi běžnou, slušnou výplatu – jeden denár – a poslal je na vinici.
Může nám ale přijít divné, že za chvíli vyrazí znovu na trh a najme další. A pak to udělá ještě třikrát. Poslední dělníky si dokonce najme na jedinou hodinu! Ukázalo se snad, že je na vinici víc práce, než majitel čekal, a tak musel honem shánět další a další lidi? Možná. Spíš to ale vypadá, že chtěl zaměstnat všechny, kteří to potřebovali, chtěl, aby se všichni zúčastnili a získali nejnutnější obživu.
Všichni nakonec dostanou po denáru. Což byla tehdy běžná denní mzda, za kterou se dalo nakoupit to nejpotřebnější. Musíme předpokládat, že i ti, které si hospodář najal až navečer, potřebovali nějaký výdělek. Asi také měli své rodiny, o které se starali, manželky a děti, které potřebovaly najíst. A tak pán vinice dal každému opravdu tolik, kolik nutně potřeboval.
Zatímco ti, kteří přišli jako poslední, měli určitě radost, že budou mít zase co jíst, dělníci, kteří tvrdě makali celý den, začali reptat a nadávat: „Tvrdě jsme pracovali celý den, na nás to celé stálo – a tys nám dal stejně jako tamtěm, co přišli na poslední chvíli!“ Hospodář nepřešel jejich brblání mlčením, ale jednomu z nich odpověděl: „Příteli, já jsem tě přece nijak nepodvedl. Copak jsi se mnou nesmluvil denár na den? Tak si ho vezmi a běž pěkně domů. Nemůžu snad svůj majetek rozdělit, jak sám uznám za vhodné? A já chci dát i tomu poslednímu stejně jako tobě. Tak se na mě netvař zle jen proto, že jsem dobrý!“
Přátelé, tohle není návod na to, jak řídit firmy a odměňovat zaměstnance! Ježíš tady netvrdí, že musí všichni dostávat stejnou výplatu, bez ohledu na to, jestli celý den pilně pracují a nebo stráví větší část dne u kávy s nohama na stole. Podobenství vypráví o Božím království, o Bohu a jeho podivuhodné spravedlnosti.
Především nám říká, že Pán Bůh chce každému člověku dát to, co potřebuje. Co se týče církve, našich sborů, chce nám připomenout, že ti, kteří už jsou v církvi dlouhá léta, nemají u Pána Boha automaticky nárok na nějakou zvláštní odměnu oproti těm, kteří přišli později. My všichni, malí i velcí, jsme pro svého Boha stejně cenní. Důležité je – zúčastnit se práce na Boží vinici, na Božím díle, přijmout Boží pozvání. Dokud člověk běhá po tomhle světě, nikdy není pozdě. A ten, kdo uvěří až v pozdějším věku, nemusí mít obavu, že bude v něčem zkrácen, že o něco přijde.
Jsou lidé, i v církvi, které není moc vidět ani slyšet, je snadnější je přehlédnout než některé jiné. Tiše konají svou službu. Jsou lidé, kteří, jak se říká, hrají v životě druhé housle. Sedávají v koutě a druzí je přehlížejí. Já rozumím Ježíšovu podobenství takhle: v Božím království tihle nenápadní a přehlížení v koutě nezůstanou! Pán Bůh je nepřehlédne! Ježíš přišel proto, aby i jim dal šanci. Ti, kteří přijdou na hostinu v Božím království jako poslední, nemusí mít strach, že na ně zůstanou jen nějaké žalostné zbytky. Protože tam budou poslední první a první poslední. A pro všechny dost dobrých věcí.
Náš nebeský Otče, děkujeme, že myslíš i na ty, na které my zapomínáme. Chceš, aby všichni lidé poznali tvoji štědrost a dobrotu. Prosíme, uč nás štědrosti a velkorysosti, vysvobozuj z ustaranosti, ať umíme druhým lidem přát tvá dobrodiní. Amen.
