Text L 16,19-31 | Kazatel: Ladislav Beneš
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. 20 U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, 21 a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. 22 I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. 23 A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. 24 Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ 25 Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. 26 A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ 27 Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, 28 neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ 29 Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ 30 On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ 31 Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“
Luk 16:19-31
Milí bratří a sestry,
Asi nám tento příběh připomene pohádku: Byl (jednou) jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. A byl to opravdu hodně bohatý člověk. Oblékal se do purpuru a kmentu, jak se lze dočíst v řeckém textu; a to znamená, že to nebylo jen „značkové“ oblečení, ale oblečení těch nejbohatších panovníků a šejků, dovezené z celého světa. A z řeckého textu se dozvíme ještě další věci: Denně hodoval – to také není nějaké to naše nedělní hodování, ale denně si užíval na těch nejdivočejších rautech a pitkách, a pořádal je u sebe doma. A ani ten dům nebyla žádná vilka – ale pořádný palác se sloupovím u vchodu.
Inu – jako nějaký princ. A vedle toho chuďas. Jmenuje se Lazar. Sice ČEP říká, že „lehával“ u toho sloupoví, ale on tam byl spíše jakoby „pohozen“. Možná ani sám chodit nemohl, a byl plný vředů a nedokázal od sebe ani odhánět psy, kteří ho chodili olizovat. Opravdový ubožák. A ne, že by se sytil, ale toužil se nasytit aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče. A opět – to, co spadlo ze stolu nebyly žádné pohozené, napůl ohryzaná stehýnka, jak to někdy vidíme ve filmových pohádkách, ale kousky chleba, kterým si ti boháči osušovali prsty.
A přece nás evangelium nenechává na pochybách a signalizuje, na čí straně stojí: ten boháč nemá jméno. Chudákovo jméno je zachováno – před lidmi je to otravný hmyz a vřed společnosti – ale před Bohem má jméno. A to ne ledajaké jméno. Lazar, převedeno do češtiny, znamená: „Můj Bůh pomáhá“. Boháč zapadnul v dějinách, ale Lazarovo jméno se stane součástí evangelia a my si dodnes připomínáme: Bůh pomáhá, Lazar.
Ale mohli bychom zmínit i jiné detaily vyprávění: Když Lazar lehával denně u vchodu a touží aspoň po odpadcích, a dobře ví, jak to v tom paláci probíhá, jak to, že ten boháč nevidí Lazara? Vždyť ho museli všichni ti hosté doslova překročit, aby se tam dostali. Ano, překračují jej a nevidí.
A pak Lazar i boháč zemřou. Chudáka ponesou andělé přímo k otci Abrahamovi. O vstup nijak žadonit nemusí. Nemusí se před nikým plazit, dožadovat, uplácet, zkoušet finty. Andělské taxi jej doveze přímo tam. Andělům ani není potřeba uvádět adresu, oni sami vědí, kam takový Lazar patří. Je několik V.I.P. míst při nebeské hostině, tam je Lazarovo místo připravené.
A boháč? Velmi stručná zpráva, jak z nějakých místních novin, úplně dole mezi inzeráty čteme: Zemřel i ten boháč a byl pohřben. Beze jména, bez data, nikdo neví, kdo ho vlastně pohřbíval. A evangelium nás opět nenechává na pochybách, komu nadržuje a kdo je v centru pozornosti andělských a nebeských zástupů a komu se dostává nejvyšších poct: Lazar možná ani neměl, kdo by jej pohřbil. Ani pohřeb neměl. Ale ujali se ho andělé a přijímá jej praotec lidu izraelského, Abraham. Sen každého dobrého žida se mu plní, aniž byl dobrým židem.
Boháč na pohřeb má, řádně se koná – ale co je takový pohřeb platný? A co víc – pak se ukáže, že on patří k vyvolenému lidu, umí rozpoznat, kdo je Abraham, hlásí se k němu, dvakrát volá: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou! – a přece mu to není nic platné. Členství v církvi ani řádný, možná nákladný pohřeb nemají pro člověka a jeho další budoucnost a úděl žádný význam. To všechno se rozhoduje daleko dřív, vlastně po celý život. Chvíle smrti či po ní o údělu člověka nijak rozhodnout nemohou. Chudák pohřeb snad ani neměl, pak se ani neodvážil pozdvihnout očí svých, podobně jako celník v chrámu (Lk 18,13) – a přece byl přijat právě on. Evangelium nám nezakrývá, na čí straně stojí Bůh a pro koho přišel Ježíš Kristus, aby mu byl pomocí a záchranou, nadějí i útěchou. Lazar – „můj Bůh pomáhá“.
A pak vyprávění pokračuje zajímavými detaily z toho, co nazýváme peklem a rájem. To můžeme nechat stranou, takových obrazů je v Bibli celá řada a nelze z nich vytvořit žádnou „nauku“ o posmrtném životě. To se pokusí až pozdější církev a výtvarné umění. Vykladači si všímají hlavně toho detailu, že když ten boháč chce, aby mu Lazar posloužil kapkou vody (podívejme, teď zná Lazara jménem a umí s ním mluvit!), nejde to. A když bude mít náhle boháč strach o svých pět bratrů, aby nedopadli jako on, a bude žádat, aby je někdo varoval, také to nejde. Jen uslyší: Je tu mezi námi a vámi veliká propast; (veliká se řecky poví: mega.) Mezi živými a mrtvými je mega-propast, kterou nikdo nepřekročí. Znovu je tu pověděno Lukášem: o údělu člověka se rozhoduje dříve, v jeho životě, v jeho setkání s druhými lidmi. Ale tu musíme povědět: nejde o ledajaká setkání! Žádné párty a přátelská posezení – ostatně všelijakých posezení s přáteli absolvoval ten boháč asi více než dost – jde o vztah k chudým žebrákům, kteří nejsou někde daleko, v dalekých zemích, ale přímo u nosu, u bran a vrat, tedy docela blízko, ano vedle nás. Proto se nazývají bližními. Nerozhoduje až nějaký očistec či pohřební úkony, není možné počítat v této poslední chvíli s nějakou druhou šancí, nejde to „restartovat“. Žádné převtělování, žádný reset. V tom je Písmo zcela jednoznačné. Život je jedinečný dar a jedinečná příležitost. Nestačí být v životě prostě v klidu a pohodě, nestačí být sám se sebou spokojený či být výborný společník a štědrý hostitel a bavič, Lukáš ukazuje na bezmocné, trpící, chudé vedle tebe.
Obrat ve vyprávění nastává druhou prosbou. ‚Prosím tě tedy, otče, pošli [někoho] do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Nutno říci – konečně se ten boháč chová rozumně. Peklo jej napravilo. Má starost o ty své nejbližší, poznal, že jeho skvělý a pohodový život naprosto zkrachoval a nikam nevede, žádné bohatství světa ani žádní „kámoši“ nedokáží uhasit jeho žízeň a ztlumit jeho pálivé rány a utrpení. Kéž by někdo varoval ty venku, kteří ještě mohou změnit a přeorientovat svůj život! Zpupný výsměch, přehlížení těch, kdo si sami pomoci nemohou, zaměření k blahobytu a osobní pohodě – kéž by jim tam venku někdo odsud mohl říci, že to vede do pekel! Kéž by někdo komunikoval s námi mrtvými, se záhrobím!
Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ Jinými slovy: Ježíš tu velmi výrazně vkládá do vyprávění ujištění: Písma Starého – a musíme dodat – i Nového zákona jsou naprosto dostatečná k tomu, aby lidé změnili své životy. Písmo obsahuje vše, co je k dobrému životu potřeba. Totiž k takovému životu, který sám Bůh považuje za dobrý, k životu, který se nemine cílem. Naslouchejte příběhům o Bohu, který se sklání k ubožákům, který pamatuje na chudé, odstrčené a bezmocné, kterém se protiví zpupní a boháči a všichni sebevědomí a sebespokojení tohoto světa. Ale ujímá se ubohých Lazarů, kteří ve své bídě a ve svém životě nevědí kudy kam, jsou pořád druzí a ostatní je jen přehlížejí a překračují či předbíhají. Ujímá se nemocných a hladových, aby je hostil u svého stolu. Není potřeba žádných dalších zjevení. Písmo SZ a NZ je dostatečné, abychom byli přivedeni k obrácení a pokání.
Proto jsme si na samém začátku připomínali, co židé slyší jako nejdůležitější výzvu před vstupem do země zaslíbené: (Dt 6,1nn): Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy,… ty i tvůj syn a tvůj vnuk, po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře… Žádná další zjevení, žádná poutní místa, kde by ses, člověče, měl vydat, aby ses dozvěděl ještě něco nového, co by nebylo v tomto slovu Bible. Nelituj, že možná vedeš chudý náboženský život, litujme leda toho, pokud Bibli nečteme a nezkoumáme se vší pečlivostí den za dnem.
Celé vyprávění končí nečekaně: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘ Možná už v době Lukášově vznikaly v církvi nářky nad tím, že když chodil Pán Ježíš se svými učedníky, když on konal své mocné činy, uzdravoval nemocné a stoloval s hladovými – to se to dobře a snadno věřilo. To byla víra snadnější, to bychom i my uvěřili a naši známí také.
Nenechme se mýlit. Mnozí z těch, kdo byli svědkové Ježíšova působení, kdo na vlastní uši naslouchali jeho kázání – ti se mu pak vysmáli, ti jím pohrdli, mávli nad ním rukou a nakonec jej nechali ukřižovat. A když se – právě podle Lukáše – ubírají dva učedníci po velikonocích do Emauz (Lk 24) a setkají se se Vzkříšeným na cestě, tak jejich zármutek a zklamání, jejich nevěra a beznaděj nezmizí důsledkem tohoto setkání. Dokud jim tento vzkříšený Pán nezačne postupně vykládat „Mojžíše a proroky“ (24,27) a oni teprve pak pochopí, že Bůh od samého počátku, když vyvolil Abrama a vyvedl ubohé a úpící otroky z Egypta, jedná jako Bůh milosrdný a laskavý ve prospěch trpících, ve prospěch hříšníků a beznadějných případů tak, že dostávají novou odvahu ke změně života a naději do budoucnosti. Teprve na základě Písma pochopí, proč musel přijít Mesiáš v podobě ubohého člověka, trpět a být ukřižován.
Ano, bez Písem ani nepochopíme, že ten Vzkříšený se předtím kvůli nám stává Lazarem – nemá, kde by hlavu složil. Trpí hladem i žízní (J 19,28), trpí tou největší opuštěností – opuštěností lidmi i samotným Bohem (Mk 15,34) a nakonec i smrt. Ale jeho život – právě jeho život – podobně jako život Lazara – byl shledán dobrým, byl v nebi přijat. Právě on má budoucnost a perspektivu. Ubozí Lazarové – chudí, nemocní, opuštění – tohoto světa tu mají svou pevnou naději. A mají tu posilu ke službě ti všichni, kdo se o nějakého podobného Lazara starají, věnují mu svůj čas i peníze, dají víc než jen drobek ze svého stolu, nenechají ho, aby psi mu olizovali rány, ale sami je omyjí a očistí a dají napít žíznivému, a pomohu mu uklidit a potěší jej návštěvou a tráví s ním čas. Možná touto službou nemocným a ubohým lidem ostatní pohrdají a nevšímavě chodí za svými zábavami a množením majetků, ale evangelium ujišťuje – budoucnost má služba. Dobře to pochopila křesťanská služba a diakonie v církvi a všichni, kdo hledíte pomoci trpícím, bezmocným, nemocným a postiženým nebo chudým a ubohým, které nemáme kdesi daleko, ale právě vedle sebe a mnozí je máte v péči u sebe doma. Tato služba má vskutku zaslíbení a není marná.
A to je zřejmě jeden z důvodů, proč se tento oddíl čítává v církvi po skončení období velikonoc a svatodušních svátků: Teď, v době mezi Kristovým vzkříšením a jeho druhým příchodem, dokud nepřijde soudit živé i mrtvé na konci věků, teď je čas, kdy církev má osvědčit tuto svou víru, své pokání a následovat ve všedním a každodenním životě toho, který se skláněl k ubohým Lazarům a stál na jejich straně a stal se jedním z nich.
Příběh prosím není útěchou chudáků, že s bohatýma to jednou špatně skončí. Ale velikým ujištěním – chudých i bohatých (jak se kdo cítí), že tu máme Kristovo slovo, evangelium, které nás učí už nyní, co vede k životu a co se v životě opravdu vyplatí a co před Bohem obstojí. Kristovo evangelium je přece „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, pro Žida, i pro Řeka“ (Ř 1,16). Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře… Amen.
Modlitba: Dobrotivý Bože, tobě děkujeme, že jsi se pro nás stal chudým a ubohým, abychom tvojí chudobou my zbohatli. Děkujeme, že necháváš zvěstovat své slovo tak, že budí víru a proměňuje naše životy. Prosíme, ujímej se nás a veď nás, abychom se neminuli cílem našeho života, tvým královstvím. Amen.