Text: Mk 12,1-12 Kazatel: Daniel Ženatý
Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“ Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
Ježíš už je v Jeruzalémě, je to před velikonocemi. Schyluje se k hrůze, chystají na Ježíš past a chtějí ho zabít. Před chvíli se ho ptali, kdo mu dal právo, aby jednal jako Boží syn. Vrtá jim to hlavou. Nelíbí se církevním představitelům. Rouhá se, nemá přece nic společného s Bohem! To bychom o tom museli vědět! A v této situaci, když se ho protivníci – církevní představitelé – snaží při něčem nachytat, aby ho mohli zabít, vypráví Ježíš tento obraz
Upřesnit všechny osoby, abychom se vyznali: Jednak Ježíš, který to říká, a lidé, kteří to slyší. Tehdy i dnes. Třeba my.
A pak lidé v obraze, v podobenství, tedy:
majitel vinice – Bůh; jeho služebníci – proroci, je jich mnoho
majitelův syn – my tušíme, že to je Ježíš
Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, pronajal vinařům a odcestoval.
Majitel poslal ve stanovený čas – tak jak se domluvili nebo jak stálo ve smlouvě – služebníka, aby od nich vybral podíl. Vinice něco vydělala, vinaři dostali svůj plat a to navíc patřilo majiteli vinice.
Když měli vinaři odevzdat to na čem se domluvili, poslal si majitel pro ty peníze služebníka. A vinaři služebníka chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou.
Nedali majiteli to, co měli. A ještě někoho nevinného ponížili a zbili. Chovali se zle, nedrželi slovo. Podváděli, kradli a bili nevinné.
Majitel poslal pro své peníze jiného služebníka. I toho zbili, zneuctili, ponížili.
A pak se to opakovalo. Pořád a pořád majitel posílal své služebníky pro to, co mu patřilo. A ti kdo to měli vydat to nevydávali a nevydávali, a služebníky dokonce zabíjeli.
Pak má podobenství druhou část.
Změnu chystá majitel. Ne ti zlí nájemci. Ti byli spokojení. A možná si mysleli, že jim to takhle bude procházet pořád. Nejen že byli zlí, byli i hloupí.
Majitel se po těch všech zkušenostech znovu pokouší to řešit po dobrém. Až se nechce věřit. Tolikrát poslal služebníky a všechny zbili nebo zabili, a on chystá změnu.
Chce se dovolat citu těch zlých lidí! Předpokládá, že přece i oni mají přece srdce, city! Že ty jim řeknou stop, tak zlí být nesmíte.
Je tak hodný? Nebo tak naivní? Nebo ví, že jiná možnost není?
Ještě má svého milovaného syna. Toho k nim poslal a říkal si, na mého syna budou mít přece jen ohled. Jemu ty peníze dají!
Ale vinaři si řekli – aha, to je dědic, zabijeme ho a dědictví bude naše. A chytili ho a zabili a vyhodil ven z vinice. Ani ten poslední pokus majitele vinice nevyšel. Selhalo očekávání, že darebáci mají cit a že tak zlí být nemohou.
A závěr podobenství – co udělá Pán vinice?
Bude to zkoušet dál a dál? Ne. Přijde, zahubí ty zlé vinaře a dá vinici jiným. Proč? Protože je jenom jeden základ. Jen on je pánem vinice. To prostě nejde, patřila někomu jinému, aby na ní vládl někdo jiný.
Ježíš to podobenství řekl – a něco se stalo. Nepřátelé, kteří chtěli Ježíš umlčet, neměli ho rádi, pochopili, že to řekl proti nim. Báli se lidí, a tak Ježíš nechali a odešli. Zatím.
Co my s tím obrazem dnes? Mnoho otázek, mohou nám vrtat hlavou a můžeme na ně hledat odpověď i když odejdeme domů:
Co je vinice? Asi církev. Znamená to, že každé církvi hrozí, že přestane poslouchat Pána Boha? Zapomene kdo je její Pán? Podobně jako když lékaři a sestry mají tolik práce psaním do počítače různých hlášení, až zapomenou, že to všechno je kvůli pacientům? A zdá se jim, že by nemocnice mohla fungovat bez pacientů? Tak podobně, že by církev mohla fungovat bez Pána Boha?
Nebo je tak jako když ředitel školy neslyší, co mu říká nějaký prvňáček, a přitom je to pro něj nesmírně důležité? Ale ani ho nenapadne, že by prvňáček mohl být důležitý?
Žijeme my v Pardubickém sboru tak že bychom si stačili sami, a Pán Boha nepotřebovali?
To by byla hrůza! Raději se pořád ptejme!
Nebo je to spíše proti představitelům církve? Tolik dotazníků, zpráv, hlášení, že ani nemají čas se modlit? A myslí si, že kdyby Pán Bůh něco chtěl ve světě dělat, napsal by nejprve do jejich kanceláře?
A co úděl proroků! To je děsné! Ti lidé chodili a chodili, možná už tušili co je čeká ale poslušně šli a vyřídili svou zprávu a oni je zabili. Není to strašné? Umřít jako nevinný? Jen tak pro pýchu druhých? Oběti všech zločinů, ať zemřeli či přežili – myslíme na ně?
Co s tím, jak se v podobenství stále opakuje, pán posílal a posílal, vinaři odmítali a odmítali? Pořád a pořád? Může se stát, že Pán Bůh posílá jednoho posla za druhým, vyřizuje nám, dělejte něco, dělejte něco, dělejte něco, protože jinak, k čemu tady jste? A my neslyšíme? Děje se to? Už se to stalo? Byl u mě Daniela Ženatého někdo, kdo mně od Pána Boha něco vyřizoval, a já ho nebral vážně? A byl u mě vícekrát?
A co v nebi? Nemají z toho náhodou depresi? Pořád sem někoho posílat, pořád sem investovat – a tak málo se děje?
A co znamená, že Bůh vezme tu vinici vinařům a dá ji jiným? Komu? Už jsou někde připravení ti, kdo zde tu Boží věc vezmou místo nás? Prázdné kostely v polabí, zarůstající kostely v pohraničí, naplní se ještě někdy lidmi? Nebo si Pán Bůh udělá svou církev úplně někde jinde, na sídlišti mezi Romy? Nebo si povolá Vietnamce v české republice? Pracují, snaží se, jsou aktivní…
*
Postní doba vyzývá k otázkám, tichosti, přemýšlení, zvažování. Pomalu, klidně, žádný spěch.
Určitě jsme tam slyšeli varování. Pozor, abyste neodmítali ty, kdo za vámi přicházejí se zprávou od Boha.
A taky jsme slyšeli potěšení. Tu vinici, tu církev, to dobré a důležité v tomto světě nemůžeme my lidé zkazit. Bůh poslal svého syna. Církev jej odmítla. Ale Bůh jej vzkřísil a dal nám všem ještě jednu šanci. Nám, nebo prostě těm, kdo tomu uvěří.
Pane Ježíši Kriste,
je to tak, že k nám mluvíš, a my neslyšíme? Oslovuješ nás v bezmocných, slabých, těch kdo na lůžku sotva mluví, a my nevnímáme a čekám, až přijde někdo pořádný, a nahlas a jasně řekne, co se jako děje? Amen
