Čtení: Mt 24,1-14 kazatel: Ladislav Beneš
Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu chrámové stavby. 2 On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ 3 Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ 4 Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. 5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé. 6 Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec. 7 Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. 8 Ale to vše bude teprve začátek bolestí. 9 Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. 10 A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; 11 povstanou lživí proroci a mnohé svedou 12 a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. 13 Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. 14 A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.
Milí bratří, milé sestry,
minulou neděli, první v adventu, jsme z této kazatelny slyšeli evangelium, které podle staré tradice k této neděli patří – příběh o starci Zachariášovi a jeho manželce Alžbětě, a jejich očekávání, které bylo naplněno: narodil se jim potomek, Jan. Ne, oni už vlastně ani nečekali, že by tuto radost mohli zažít. A přece se dočkali. To ukazuje k vánocům, oněm svátkům, kdy si připomínáme narození Spasitele světa, Ježíše Krista. Nečekali na něj mnozí, jen někteří jej přijali – a přece je to radost pro všechen svět. Tomu pak asi odpovídá i celá radostná příprava na svátky, aby to byly opravdu krásné svátky. Mimo církev, ale i v církvi se to projevuje také oním netrpělivým zpíváním koled a vánočních oratorií a rozsvěcením stromků už v adventu, což by šlo omluvit a vysvětlit snad jen tím, že vánoce samotné na tu velikou radost a její oslavu jsou příliš krátké (resp. vánoce jsme si postupně zkrátili na 1-2 dni).
A pak je tu ona druhá linie adventního očekávání: Vyhlížení příchodu Soudce světa, před kterým stanou všechny národy; očekávání Pána, před kterým pokleknou i všichni páni a mocipáni a vládcové tohoto věku a světa; jak to například zpívá Maria ve svém chvalozpěvu (Lk 1,51n): „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; 52 vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, 53 hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ Takové převrácení hodnot a pořádků světa se očekává od adventu, až přijde ten „pánů Pán a králů Král“, jak jsme před chvílí zpívali. To ovšem moc radosti, veselí a pokoje nevzbuzuje. Ono nejde při tomto soudu „jen“ o některé „tam venku“, ale – týká se to všech. I těch, nebo právě těch (!!!) „tady uvnitř“, v církvi.
Na to už připravuje konečně i poslední neděle církevního roku, neděle před adventem. To jsme z této kazatelny slyšeli – právě na základě slov Matoušových (25, 31-46): „Až přijde Syn člověka… posadí se na trůnu své slávy i budou před něho shromážděny všechny národy…“. A pak, při tomto jeho příchodu, adventu mnozí s překvapením, ano opravdu velkým překvapením zjistí, že nerozhoduje to, co jsme kdo dokázali a čím jsme kdy byli, a jakého postavení jsme dosáhli, ale rozhoduje: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří“ (tedy těch, kteří byli hladoví, žízniví, byli jako uprchlíci na cestách, nemocní nebo ve vězení), „mně jste učinili“. Takto ten přicházející soudce bude rozhodovat. A evangelisté pak tento soud, či spíše všechno to, co mu bude předcházet líčí vskutku dramaticky, až tak, že o takovém příchodu a adventu bychom raději neslyšeli. Někdy se mluví o znameních posledních věků – ostatně sami učedníci kladou tuto otázku: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“ A my o těch „znameních“ slyšíme: Bude „válečný ryk a zvěsti o válkách; …Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech, soužení i smrt… Ale to vše bude teprve začátek bolestí.“
Tedy události, které nám připadají známé. Až příliš známé, žel. A tak se mnohdy v dějinách objevovaly a dodnes objevují skupiny, které v takových krizových dobách tvrdí, že tyto „poslední chvíle“ nastaly. V situaci, kdy na svět obzvláště doléhají tyto těžké problémy, které sami vyřešit nedovedeme a jejichž původ je nakonec těžko vysvětlitelný jinak, než jako běsnění živlů: války, krveprolití, nemoci, jedny národy proti druhým, ekologické a humanitární katastrofy – hlad a zemětřesení. To vše vyvolávalo odedávna přesvědčení, že se blíží konečný zápas dobra se zlem. Tak nějak musí vypadat tzv. konec světa. To jsou pak znamení doby, která je třeba umět číst a vyložit. Znamení konce, kterému lze uniknout, když uvěříte tomu a tomu.
Ježíšova pozice je tu možná trochu zvláštní. Neříká: To jsou hlouposti! Buďte v pohodě, to se vás netýká. Naopak, sám tyto věci popisuje a ukazuje, že je to možná horší, než si učedníci umí představit. Nemávne rukou. Ale má o své učedníky a svou církev velikou starost. Když toto a podobné nastane, „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.“ Ano, mnozí lidé budou nabízet snadná řešení, jak uniknout, vyhnout se, jak napravit svět, aby tomu tak nebylo. Možná se i na Ježíše budou odvolávat, a tvrdit, že mluví jeho jménem. Nenechte se jimi manipulovat. Nepropadněte dojmu, že se musíte přidat na jednu stranu proti druhým. Ach, kolik lidí takovým zachráncům naběhne a uvěří a odevzdá tomu svůj život a majetek, než zjistí, že totálně naletěli. A to ne proto, že by ti lidé byli tak jednoduší. Mnohdy opravdu jsou zoufalí a ustaraní. A kde hledat pomoc?
Vždyť nejen ve světě, ale právě – i mezi učedníky, v církvi nastane zmatek. „Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. 10 A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; 11 povstanou lživí proroci a mnohé svedou 12 a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.“ A to je ta Ježíšova starost: To, že se odehrávají všechny ty katastrofy a dramata – to provází lidské dějiny. Ale co na to jeho učedníci? Není to tak, že vnější tlak je pro církev dobrý? Nestmelí je to proti společnému nepříteli? – Ne, v tom si tedy Ježíš iluze nedělá. Když půjde do tuhého, lidé se mezi sebou rozhádají, láska opadne, protože se rozmůže nepravost. Tedy – když převládne starost o sebe, když převládne ono smýšlení, že teď už se musím věnovat hlavně sobě a svým potřebám, tehdy se vytratí láska. Když převládne toto myšlení, kdo by se ještě ujal „nepatrných bratří“, tedy těch, kteří jsou hladoví, žízniví, jsou jako uprchlíci na cestách, nemocní nebo ve vězení, lidé s postižením nebo siciálně slabí? Kdo by jim ještě pomáhal, když je třeba nejprve pomoci sobě?
Nutno uznat, že pro advent je to zvláštní text. A přece – když mluvíme o příchodu, adventu Krále králů a jeho království, pak i to, nebo – právě to máme slyšet. Neboť: „kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ V tom je ta Ježíšova starost a jeho slovo životně důležité.
Předně – mluví o konci a příchodu. Ale takovém, že je to konec, který je v Božích rukou. Kdo vytrvá, bude spasen, zachráněn. Přijde na konci nikoliv zničení všeho, případně nějaká černá díra – ale záchrana. Bůh, který je na počátku stvoření, stojí i na jeho konci. Nepřijde kdovíco, ale jeho království. Každé bohoslužby o jeho příchod, advent prosíme: „Přijď království tvé“. Není to hádanka, sázka do loterie, kdo ví, jak to všechno bude, vše je přece zahaleno tajemstvím. Leccos je zahaleno tajemstvím. Ale jedno smíme vědět: abychom vytrvali, abychom nezbloudili, abychom se nenechali poplést a točit kdejakým učením (Žd 13,9), proto „bude evangelium kázáno po celém světě“.
Pomoc církvi a učedníkům v takové složité situaci, kdy jsou mnozí zmateni, spočívá v evangeliu. Evangeliu o přicházejícím Pánu a Králi, který se jako dítě narodil, sloužil chudým a hladovým, staral se o nemocné, odpouštěl provinilým, ujímal se nepatrných, sloužil tak, že nehleděl na sebe, ale že jej to život stálo. Ale právě jeho Bůh přijal, jeho službu, tuto jeho službu ocenil a přijal, jeho Bůh vzkřísil. A tak – kdo se ho bude držet, kdo vytrvá do konce, bude podobně zachráněn. Tedy – ne, že církev bude umět lépe než ostatní kritizovat a moralizovat svět kolem. Ne, že budeme umět dělat kde co, co je také dobré a lidi to zaujme a bude bavit. Ale že budeme zvěstovat evangelium a z tohoto evangelia budeme žít. Že z něj budeme čerpat posilu, nacházet v něm orientaci, budeme se o evangelium starat tak, abychom ho znali, jemu rozuměli, věnovali čas a peníze, abychom uměli povědět o naději v Kristu (1Pt 3,15) i těm, co o ní ještě neslyšeli a jsou skleslí, nebo dokonce zoufalí a vyhlížejí naději a žádnou nenacházejí. Ano, právě pro svět kolem, ten rozbouřený a neovladatelný je důležité, zda se zvěstuje skutečně evangelium, a zda tu jsou lidé, kteří mu podřizují své životy. Vždyť – konec tomu všemu zlému nebude dřív, než se toto evangelium bude zvěstovat po všem světě. Právě advent nás přivádí k tomu, abychom si toto připomněli.
Vždyť to, co přichází a co očekáváme, to přece nejsou nové a nové bolesti a ztráty, války či hladomory. To všechno tu je v dostatečné míře. Ale očekáváme a vyhlížíme, že tomu bude konec. A konec tomu učiní ten, který tu byl, a na konci znovu přijde (Zj 1,4). Advent je tedy období, kdy se máme – s pokáním a pokorou – učit trpělivému čekání, vytrvalosti víry a živé naději. (Což je ovšem mnohdy docela těžké, když se kolem zpívají místo toho koledy a září stromečky a slaví se vánoce před vánocemi.)
A tak Matouš vlastně vidí, že pro život církve a sboru a všech křesťanů – právě tváří v tvář oněm hrůzám, které vypadají jako konec světa – je adventní období zvláštním obdobím milosti. Je to období, kdy si smí připomínat, že ten, který přijde na konci, je po celou dobu s námi. Ten o vánocích narozený dostal přece jméno Immanuel, Bůh s námi (Mt 1,23). Tedy ne proti nám, ale s námi a pro nás. Advent tedy také připomíná, že mohou přijít a přicházejí zkoušky, kdy bude a je třeba osvědčit vytrvalou víru – v životě osobním, v životě sboru, v životě společnosti a světa. Že přijdou, nebo se nám někdy zdá, že přicházejí ona tzv. „znamení doby“, která jakoby nahlašují ještě bližší konec, než tomu bylo dřív. Evangelium asi nemá za to, že bychom tato znamení uměli číst, nebo se je nějak naučili číst. Jsou dvojznačná, a ještě v hávu literatury a představ počátku křesťanského letopočtu. Kdo ví, jaká znamení konce bychom dnes vymysleli?
Evangelium však ví, že jedno znamení tu přece je: Narození Ježíše Krista. Vždyť to říká anděl pastýřům o vánocích: „A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, a ležící v jeslech.“ A co o něm říká? Kdo to je? „Narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán.“ To je ten Soudce světa, Spasitel, zachránce. S ním přichází Boží království, on je toho znamením. Znamením toho, že nezvítězí, nebude mít nad námi poslední slovo nyní, ani zítra, ale ani na věky nějaký vládce tohoto věku, žádná katastrofa, ani žádná elektronická evidence kde čeho, nebude nad námi mít poslední slovo ani nemoc, neláska, ani samotná smrt ne. Vždyť – a to vám budiž znamením – ten v Betlémě narozený zemřel jako služebník všech za naše hříchy, za hřích světa, jako oběť smíření na kříži. Ale třetího dne vstal. Smrt již nemá práva!
A abychom tomuto znamení rozuměli a uměli je číst, abychom nezabloudili a nenechali se svést falešnými proroky a nadějemi, ale abychom ani nerezignovali a nevzdali se, aby láska nevychládala a spravedlnost nebyla vysmívána (Mt 24,12), proto je zde ono „zvěstování evangelia“, kazatelna. A stůl, na kterém bývá chléb a kalich. Ona hostina Božího království, kterou budeme zase o vánocích slavit. Snad bychom měli – možná právě v adventu – i častěji. Abychom v onom adventním očekávání opravdu obstáli. Neboť kdo se těchto znamení bude držet, „kdo vytrvá až do konce, bude spasen“. A úkolem sboru a církve a křesťanů – nejen v adventu, ale až do poslední chvíle, do posledního adventu – je zvěstování tohoto evangelia, abychom mohli vytrvat až do konce my, ale spolu s námi i mnozí další, aby i oni došli spásy.
Modlitba:
Pane, děkujeme ti za tvé evangelium. Vždyť je to moc ke spasení pro každého – tobě milého a blízkého, i těch, kdo o tobě pochybují, nebo jsou k tobě nepřátelští a neznají tě. Proto tě prosíme, posiluj v nás i víru ve slova, která zněla při našem křtu: že tobě, pane Ježíši Kriste, a nikomu a ničemu jinému, je dána veškerá moc na nebi i na zemi od tohoto času až na věky. Amen.
