Kázání 31. srpna 2014

dsc_0259Text: Lk 18,9-14   kazatel: Daniel Ženatý

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Text: Lk 18,9-14

Farizeus byl horlivý člen církve. Vše naznačovalo, že by se měl Bohu líbit.

Celník byl většinou podvodník a kolaborant. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl Bohu líbit.

Obraz skončí překvapivě. Bohem ospravedlněn, byl celník. Farizeus ne.

Co znamená – být ospravedlněn před Bohem? To je základní pilíř víry v Boha, že mé ospravedlnění přísluší Bohu. Snad můžeme říci – vzat na milost. Očištěn. Postaven zpět do života, – čistý, umytý, čerstvý. Tak že se za mne Bůh nestydí.

Komu to Ježíš říká? Kraličtí mají – je to proti některým, kteří v sebe doufali. Ekumenický překlad – zakládali si na sobě. I české slovo zakládat má v sobě základ. Dělali si základ sami ze sebe.

Komu to Ježíš říká? Těm, kdo jsou kolem něj, jistě i učedníkům. Evangelista Lukáš to říká své církvi. Tedy – my kdo do kostela chodíme či chodíváme, jsme více adresáty než ti, kdo nechodí či nechodívají.

Od malička mne ten obraz nenechává v klidu. Přece když někdo žije horlivě pro Boha, stará se o chudé, přispívá finančně, tráví volný čas v církvi, připravuje akce, je na nich, uklízí po nich, chodí do domovů pro seniory, rodinu má normální, dobrou i složitou, co je na něm špatného?

Vždyť takové lidi v církvi vychováváme! Od nedělní školy! Vychováme je, a pak jim řekneme, že to je špatně? To jednáme podobně, jako když dětem říkáme – řekni mamá řekni papá, a za dva roky tytéž děti prosíme – buď chvíli zticha!

Obraz je ovšem postaven na tomto protikladu. Dobrý z našeho pohledu prohrál, špatný vyhrál.

Kudy z toho ven?

Myslím si, že ta výhybka, kdy se začneme ubírat špatným směrem, je v momentě, kdy to podobenství začneme chápat jako obraz pro dobrý nebo špatný život. Jako instrukci – vidíš, tohle je dobrý život a tohle je špatný. Tohle je dobrý životní styl, tohle je špatný životní styl. Pak se z toho nevymotáme.

Pozor na tu výhybku a jděme směrem, kterým snad podobenství chce, abychom šli, – totiž – jde o víru! Je to obraz víry! Víry buď pulsující, v akci, nebo chřadnoucí, mrtvé.

Čí víra byla lepší? V ten aktuální moment byla lepší víra celníkova.

Víra jako tepna mezi Bohem a námi. Pulsující, přinášející život, pohyb, všechno. V jakém je stavu? Užíváme ji? Tepe? Staráme se o ni?

Je důležitá, protože na její druhé straně je Bůh! A když to netepe, přestane žít náš vztah k Bohu! A Bůh se ocitne stranou, nepoužitý, odstavený na vedlejší kolej.

Smíme se pokusit to vidět i z jeho strany, jeho pohledu. Je-li Bůh živý, toužící po nás, po kontaktu, po našem úsměvu, oslovení – a my nic – pak jej to mrzí. Bolí. Je mu to líto, že ho nepotřebujeme!

Farizeus k Bohu mluví, ale nepotřebuje ho. Celník k Bohu mluví, úplně na něm visí, je mu jasné, že bez Boha je nic. A to se Bohu líbí. Jemu dá to co má, očistí, umyje, nasytí, postaví na nohy, obejme a řekne, tak běž, žij, ahoj.

Nás musí zajímat, jak se to děje že se na tu tepnu zapomene. Jak se to stane? Přece to není úmysl. Nechceme to, ale stane se to. A na to obraz upozorňuje. Mluvíš k Bohu a fakticky s ním jednáš, jako by nebyl, jakoby nežil, jakoby tě nedržel. Pozor na to.

Zdá se, že ohroženou skupinou, která je v akutním nebezpečí že se jí to stane, jsou lidé, kteří mají střední věk úspěšně za sebou, zvládli to dobře, a pomalu začínají stárnout. Jak roste spokojenost s vlastním životem, tak úměrně klesá potřeba Pána Boha jako základu. A zvyšuje se riziko, že k Bohu mluví, ale s jeho mocí, životem, jednáním nepočítají.

Jaká je prevence?

Třeba si všimnout, jak farizeus formuloval svou modlitbu. A hledat, zda se mu nepodobáme. On se nejprve vymezí – děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Vymezuje se. To může být první znak chřadnutí víry. Zda jsem nebo nejsem v pořádku měřit podle druhých lidí a jejich údělů. To je špatně. To mě naučila mj. práce ve věznici, že naše startovací pozice do života jsou různě daleko od cíle. Každý do života vcházíme z různé startovací pozice. Běžec na 100 metrů se nemůže chlubit, že je v cílové rovince rychlejší, než běžec na 10 kilometrů. Mně bylo dáno do života hodně, od dobrého dětství přes dobré lidi kolem sebe. To pak není tak těžké procházet životem jako prochází ten, kdo začíná život z nějakého ústavu a bez lásky rodičů. Klasifikovat svůj život podle stavu života druhých je špatně.

Další znak že přestává počítat s živým Bohem je, že farizeus začne vypočítávat, co všechno dělá dobře. To musí Pána Boha hrozně urážet. Možná si říká, bodejť bys nedělal dobře, prevíte, když se o tebe starám a všechno ti dávám. Bez vztahu k Bohu to může znít ano, proč ne, něco dělá dobře. Ale ve vztahu k Bohu je to směšné – dyť mu to Bůh dává, je s ním, drží ho, tak bodejť by dobře nedělal!

On se pravda farizeus chlubí tím, co dělá navíc – ale zase navíc, než ostatní. Možná mu Bůh říká – no to je tvé rozhodnutí, když chceš, ale proto nejsi lepší.

Pokud můžeme z farizeovy modlitby vypozorovat jakési příznaky chřadnutí víry, pak bychom měli z celníkovy vypozorovat zdravou podoby či zdravé rysy živé víry. Nikam se necpal, s nikým se nepoměřoval, kazy a vady viděl v sobě tak mocně, že sám do sebe tloukl a říkal – nade mnou se slituj, nade mnou hříšným. Pravdivě sebe popíše a prosí o to, co může dát jedině Bůh, a co z té druhé strany živé tepny může přijít, slitování které očistí a znovu postaví na nohy.

Tedy: Podobenství nehodnotí životní styl a jeho výsledky. Podobenství upozorňuje, že i ten kdo k Bohu mluví, může přicházet o víru.

Platí jasně a pevně: je dobré žít poctivě. Je dobré řádně pracovat, mít rodinu, starat se o chudé, chodit do kostela, platit salár, dávat do sbírky, třídit odpad, nevolit nacionalisty, bojovat proti xenofobii, děsit se průměrných mozků co chtějí vládnout, nešířit vtipy s rasovou nesnášenlivostí, netykat vietnamským spoluobčanům a další. Je dobré usilovat o dobré zaměstnání, pokud možno chodit čistě oblečen, je dobré se vzdělávat a zajímat se o život kolem sebe. To platí. Tohle v podobenství není zpochybněno.

A podobně platí jasně a pevně. Je špatné krást a podvádět a vydělávat na cizím neštěstí, je špatné lhát. Ano.

Ale o tomhle podobenství není.

Je o tom, že pokud dobrý život vedeme, a jiný vést nemáme, ocitáme se v akutním nebezpečí. Pozvolna se stává, že přestaneme potřebovat Boha. A to jej, živého jednajícího, uráží. A mrzí. Chce, abychom s ním počítali, abychom jej oslovovali, ptali se, toužili po něm. Jako po někom, kdo žije, kdo na nás čeká, hostí, objímá, napomíná. I když jsme na kolenou, třeba s rozbitým životem nebo rozbitou pověstí.

Pane, posílej svého ducha a obnovuj naši víru. Abychom tvou přítomnost cítili tak, jak cítíme, že nám tepe srdce. Pořád máme čas odstranit nánosy všeho, co brání tomu, abychom ten tep cítili. Je toho tolik, čím víru zarovnáváme a zakrýváme, až s ní vlastně nepočítáme. Odpusť nám, udělej to prosím tak, aby nám to došlo…

Tento příspěvek napsal/a dne 02.09.2014 v rubrice Kázání.