Kázání 31. července 2016

Text: Mk 4,26-34  Kazatel: František Plecháček

Dále řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal.

Milé sestry, milí bratři, přečetli jsme dvě Ježíšova podobenství o Božím království. Co vypovídají o té zcela zvláštní říši, která se k nám blíží? Co se z nich dovídáme o Království, které vyhlížíme a za jehož příchod prosíme v modlitbě Páně? Nejdříve je třeba zdůraznit slůvko „jako“, jímž jsou obě podobenství uvedena. Cílem těchto obrazů není Boží království popsat a beze zbytku vysvětlit. Mají nám spíš přiblížit některé zvláštní, jedinečné, překvapivé rysy téhle od Boha přicházející úplně nové skutečnosti.

Nejdříve tedy k podobenství o zasetém semenu, jak ho aspoň nazvali autoři ekumenického překladu. Tak nějak na první pohled patří k podobenství o rozsévači, který neúnavně, velkoryse, snad až marnotratně rozsévá Boží slovo a nehledí přitom na ztráty, protože ví, že u některých slovo přece jenom padne od úrodné půdy a přinese mnohonásobný užitek. V našem dnešním podobenství se pozornost soustřeďuje právě na zaseté semeno, na to, co se s ním dál děje. Semenem je opět Boží slovo, slovo o Království, slovo, v němž Boží království již dnes probleskuje do světě a chce v něm působit – prostřednictvím církve, která slovu naslouchá.

Člověk tedy zaseje semeno do země. A dál? Nad dalším děním už nemá tak úplně kontrolu. Zasel obilné zrno, je tedy řeč o práci na poli. Takže i vláha musí přijít shůry. Zasetím člověk učinil, co bylo na něm, ale další vývoj už není v jeho kompetenci, nemůže ho nijak ovlivnit. Ale nemusí mít strach a trápit se obavami, jestli se mu něco urodí. Protože „země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ V řečtině je doslova, že to země dělá „automaticky.“ To je přece paráda, co říkáte!

Dnešní věda už dovede přesně popsat, co se to vlastně děje, když něco zasadíme do země, jak to všechno probíhá. Ale něco jiného je dát odpověď na otázku: proč se to děje? Jak je to možné? Plození, růst, každý nový život zůstává pro víru tak trochu zázrakem, divem Boží milosti, Božím darem. Ale Ježíš tady nevypráví jen o tom, že každá úroda na poli či na zahrádce je ve skutečnosti Božím dárkem pro nás. Nesmíme zapomenout, že je tu řeč o Božím království!

Je nám svěřeno rozsévání Božího slova, zvěstování Kristova evangelia. Pokud na tomhle usilovně pracujeme, smíme pokojně uléhat i vstávat – v dobré naději, že růst, zrání i žeň si bere na starosti Pán Bůh sám. A pokud svědomitě plníme svěřený úkol, můžeme vstávat i uléhat v dobré naději, že naše práce přinese výsledky. Ovšem neukolébá taková jistota církev k blažené nečinnosti? Neutlumí příliš její aktivitu? Tyhle otázky jsem nevymyslel já. Zřejmě trápily už evangelisty Matouše a Lukáše, kteří proto právě tohle podobenství od Marka nepřejali do svých spisů. Což je škoda, protože přináší ohromné povzbuzení, samozřejmě nejenom pro faráře, ale pro celou církev.

Ježíš tady nenavádí k nicnedělání. Ostatně i když zemědělec zaseje, pořád má dost jiné práce. Spíše nás chce Ježíš soustředit na to nejdůležitější, a zároveň zbavit tísnivých obav, jak to jenom dopadne, když se někdy i přes naše největší úsilí zdánlivě nic neděje, když se zdá, že naše služba nepřináší žádoucí výsledky. To nejdůležitější si bere na starosti sám Bůh. Jemu patří růst i žeň. A tak se smíme spolehnout, že když zasíváme slovo, něco se děje a bude dít – ať budeme spát či bdít, ať se budeme strachovat, a nebo své starosti s doufáním svěříme svému Pánu. I dobrá slova, která zdánlivě zapadla, i drobné činy trpělivé lásky, které zůstaly bez viditelné odezvy, mohou až po letech přinést nečekané ovoce. Bůh sám přivede k plnosti to, co zatím zůstává nenaplněno. A v jeho Království se setkají milosrdenství a věrnost a spravedlnost s pokojem si dají políbení. V téhle naději smíme pracovat a sloužit, ale také v pokoji odpočinout od svých starostí.

Co nám o Božím království říká podobenství o hořčičném zrnu? Zrnko hořčice je maličké jako špendlíková hlavička. V Ježíšově době bylo prý považováno za nejmenší rostlinné semeno. Vyrůstá z něho však až tři metry vysoký keř, v jehož větvích skutečně můžou hnízdit ptáci. Nenápadný, nepatrný počátek, z něhož vyrůstá něco velikého a velmi dobrého.

Bible svědčí i na jiných místech o Bohu malých počátků. Hospodinu stačí docela maličko, aby své dílo spásy a obnovy dovedl k slavném završení. Jak vlastně začalo velké vysvobození Izraele z egyptského otroctví? Chlapečkem Mojžíšem, položeným v ošatce do vod Nilu. A jak začíná příběh toho, v němž Boží království již vstoupilo do našeho světa? Jedna překvapená dívka poslušně přitaká Božímu slovu – a v Betlémě se narodí děťátko, které musí položit do krmítka pro dobytek, protože se pro něj nenajde jiná postýlka. Naprosto nenápadné počátky, které ale Pán Bůh vede a dovede k slavnému vyústění pro dobro všech.

Bůh povolává, pečuje a dává vzrůst. Ale nezapomeňme, obě podobenství začínají setbou – a ta je svěřena nám! Církev má trpělivě, s nadějí a bez ustání rozsévat Slovo. Slovo o Ježíši, slovo Ježíšovo. Zaslíbení úrody a bohaté žně je svázáno s ním! I když se třeba zdá ještě obyčejnější a nepatrnější než to zrnko hořčice, i když není snadné se spolehnout, že právě tahle setba vyraší, vzroste a přinese nějaké ovoce. Přijměme zaslíbení pro naše zvěstování, pro všechnu naši drobnou práci ve službách Království.

Co vlastně znamená závěr podobenství? Myslím, že nechce věřící a zájemce o Nazaretského nějak třídit. Ježíš se snaží ke každému mluvit tak, aby dotyčný mohl slyšet a rozumět. Když k zástupům mluví v podobenstvích, a pak v soukromí svým učedníkům ještě všecko vykládá, znamená to, že je důležité být Ježíšovi co nejblíže a věnovat jeho slovu co nejvíc času. Jestli měli učedníci něco navíc oproti zástupům, pak ne to, že by jim to zvlášť zapalovalo, že by měli pro věci Království daleko větší vnímavost. Ale rozhodli se Ježíše následovat. Uvěřili mu. Do tajemství Božího díla nemůže proniknout nezúčastněný pozorovatel, ale jen ten, kdo uvěří, že Ježíš je Bohem poslaným Vysvoboditelem, a svěří mu svůj život, dá se k Ježíšovi do učení.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nám ve víře odhaluješ veliký význam zdánlivě nepatrných, malých dobrodiní. Prosíme, pomoz nám soustředit se na dílo, které nám svěřuješ, abychom se netrápili věcmi, které si bereš na starosti ty sám. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 04.08.2016 v rubrice Kázání.