Text Iz 6,1-8 | Kazatel: Daniel Ženatý
Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. 2 Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. 3 Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ 4 Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. 5 I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ 6 Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, 7 dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ 8 Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
Izaiáš spatřil Hospodina. A byl to pro něj takový přelom v životě, že si dokonce přesně pamatuje kdy. Toho roku, kdy umřel král Uziáš. Z našeho pohledu před 2.800 lety. Hodně dávno.
Izaiáš spatřil Hospodina, byl to pro něj šok.
Viděl Hospodina, seděl na vysokém vznosném trůnu. Tak vysokém, že jen lem jeho roucha naplňoval celý chrám. Nad ním andělé, serafové, každý šest křídel a volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“
Požehnaný protiklad. Hospodin je vysoko a daleko, a přitom, zároveň, je jeho slávy plná země. My bychom řekli, pokud je daleko, tak jeho sláva nemůže být všude kolem nás. Ale tak to není. Pokud se totiž mluví o Hospodinu, že je vysoko, daleko, nad námi, pak proto, aby se zdůraznila jeho jinakost. Je jiný, nestvořený, svatý, oddělený. Je daleko, aby žádná lidská ruka nemohla uloupnout kousek jeho slávy, jeho moci, aby žádný mocí posedlý člověk nevnikl do jeho království a neprovedl revoluci ve svůj prospěch. To jsou marné lidské pokusy. To se nemůže nikdy podařit. A že se to nemůže podařit, to vyjadřuje slovo o Bohu který je tak daleko, že jej člověk nemůže uloupit, sesadit z trůnu.
A přitom je celá země plná jeho slávy. Sláva znamená v hebrejštině také tíha. Závažnost. Nejde o slávu ve smyslu popularity. Jde o slávu, která je tak mocná, až tíží, nedá vydechnout a člověk ji vidí, skoro do ní vráží, rozpoznává ji v kráse života, v lidech kolem sebe, v darech přírody, v kráse Božího stvoření, v naději která je dána. Poznáváme ji v Kristu přítomném, jehož kříž jako znamení pevně spojuje Boží slávu s naší zemí.
To je Bůh, vzdálený tak, aby chtivá ruka násilníka nedosáhla na jeho trůn. A zároveň je tak blízko, že země praská pod jeho slávou.
Izaiáš klesá také pod tou slávou. Je z toho vedle. Vidění Hospodina a jeho těžké slávy v něm vyvolá krizi. „Běda mi. Jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím.“
To je pro nás velmi důležité sdělení. Izaiášova krize nastane po přímém střetnutí s Bohem. Střetne se Bůh, svatý, čistý, a člověk, nesvatý, nečistý.
My známe většinou jiné krize. Nastanou po přímém střetnutí našich představ se skutečností. Naše představy ztroskotají. Byly jiné. Mysleli jsme že to bude jinak. To jsme chtěli, a tak to vypadá. To jsme čekali, o to usilovali, tak jsme to chtěli mít a je to jinak, horší.
Mluvíme o krizích. Nejčastěji proto, že se nevyplní naše představy. O druhém člověku.
O těchto krizích asi Izaiáš nemluví. Hovoří o hlubší krizi. V setkání s Bohem nám dojde, že nejsme nic. Že ne ti druzí, ne okolnosti, ne zlý svět a nechápající rodina a přátelé, ale já jsem takový, že na to nestačím. Nemám na to. Z očí do očí Bohu na výsostech zjišťuji, že já za nic nestojím. Bez něj nic neudělám a nezmohu. Vůči němu a jeho svatosti jsem tady jen na chvilku, jako vánek, copak mohu rozumět tajemství přírody, života, věčnosti? To vše má svůj rytmus a život, já jsem do toho jen na chvíli nakoukl, jen jsem vyzván abych se na chvíli přidal.
Má to, co se stalo Izaiášovi, obdobu dnes? Také zažijeme setkání s Bohem, naše představy se zhroutí a je všechno jinak?
Smíme vyznat, že ano. Bůh se ukázal všem. Ne ve snu, ale na této zemi. V tesaři z Nazareta. Ukázal se a znamení které ho připomíná je kříž, tíha Boží slávy. Ukřižovaný a Vzkříšený, přítomný, slavný.
A tak se možná nám stane to, co Izaiáši. Zjistíme, že za moc nestojíme. Už se vkládá rezignace. Už to zabalíme, Nemá to cenu. Co dál?
Tehdy i dnes přichází pomoc z druhé strany. „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“
To očištění znamená – tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen. To je základ naděje, napřímení, nového života. Patříme Bohu, jako to zaznělo při našem křtu. Odtud je možné začít žít.
Anděl, který volal, svatý svatý svatý je Hospodin zástupů, má čas na mne, mne očisťuje. Obnovuje, vypaluje špínu, infekci, to co není k životu a brání životu. Ne, není to tak, že za nic nestojím. Za něco stojím, když přece sám anděl nejvyššího opustí jeho trůn a přijde mi na pomoc, když sám Boží syn za mne umírá. Když Vzkříšený je se mnou a zve mne a hostí mne svými dary. To je pomoc, to je východisko, úzká cesta.
Izaiáš neříká, že je venku z krize. Ale už neříká běda mně, jsem ztracen. Už říká, já půjdu. To je dílo Ducha svatého. Zhroutí se nám naše představy. Ztroskotají. Ale to nemusí vést k rezignaci a beznaději. Smí to vést k obnově. K touze. Dobrá Bože, moje představy se rozbily, ale s tebou půjdu dál.
Potřebuješ Bože někoho pro své dílo? Tady jsem. Půjdu, budu o tobě vyprávět, o Bohu, vzdáleném a mocném a přesto tak blízkém, až pod jeho slávou praská země.
Půjdu a budu lidem mluvit o Kristu. O jeho slávě a kříži a odpuštění a sundání vin a naději. Nepůjde to snadno, ale smíme spolehnout, že mně Bůh dá svého Ducha na pomoc.
Je tolik míst, kde setkání s Bohem vrátí život. Dodá naději. Je tolik lidí, událostí starostí, které vznikají tím, že se mé představy rozbijí na kousky.
V síle ducha svatého to smíme vidět ne jako příkoří vůči sobě. Moje představy byly jiné, tak nazdar, nemám o vás zájem, odcházím, nic mě nebaví, všichni jsou zlí.
V síle ducha to smíme vidět jako konec něčeho, co ještě dobré nebylo. A spolehnout na Boha, že na té sutině mých představ zbuduje něco lepšího.
Co? To ještě nevím. Nejprve se musím zvednout, a pokorně slyšet jeho slovo, být v jeho blízkosti. A dobrý život se jistě otevře. A bude ještě lepší, než to plánovaly mé rozbité představy.
Protože Bohu stojíme za to, aby ze své svatosti přišel za námi. A sám měnil a tvořil náš život.
Amen
Duchu svatý, dávej nám sílu se na troskách našich představ zvednout a jít dál. S tebou to přece nemůže být špatné. Boží svatostí tvoř nové věci všude tam, kde se staré rozbily. A zbavuj nás pokušení se litovat. Amen