Kázání 31. 12. 2017

Bohoslužby, Pardubice               31.12.2017                                         Mt 2,13-23

L.Beneš

Čtení: Mt 2,13-23

Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“  14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta  15 a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘  16 Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.  17 Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:  18 ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utešit, protože jich není.‘  19 Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě  20 a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“  21 On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.  22 Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských  23 a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský. 

Milí bratří, milé sestry,

Sotva se Ježíš narodil, je o něj velký zájem. Až z dalekých východních krajů přicestují mudrci, hledají ho, protože i hvězda na nebi se dala do pohybu a ukázala jim, že se narodil král Židů. Jak víte, mudrci si myslí, že král se musí narodit v hlavním městě a v královském paláci. Tak se tam jdou ptát. Tam však nic nevědí. Tento král se narodil v chudém Betlémě, Bůh se stal člověkem, nikoli nadčlověkem. Je služebníkem všech, ne pohlavárem. Ale králem Herodem to otřese, začne mít strach o svůj trůn a ať už je to jak chce, konkurenta se chce zbavit. Ale Bůh to tak nenechá. A Josefovi dá vědět: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ Tak tedy – nejen velký zájem, ale od počátku se ho lidé snaží zbavit. Zatím ještě nevědí, že on skutečně přijde později do Jeruzaléma, že ho budou vítat jako krále – a přece tam zemře. Na kříži. Aby se naplnilo, co je o něm řečeno na začátku, a co od počátku zvěstuje jeho jméno: dostane jméno Ježíš, které znamená: „Hospodin vysvobodí“. Vysvobodí Jeruzalém, svůj lid i všechen svět od hříchu. Sám sebe zmaří, aby druhé zachránil. Od počátku je to jeho cesta – cesta služby smíření pro druhé, smíření v tomto světě.

Příběh o Josefovi a Marii, který s právě narozeným miminkem Ježíšem musí uprchnout do Egypta, se o letošních vánocích stal symbolem toho, co prožívá náš svět. Rodiče v noci sbalí nejnutnější a potají s právě narozeným dítětem prchají do ciziny. Aby unikli před běsnícím diktátorem, který ve své zemi rozpoutá teror a neváhá kvůli tomu, aby se udržel moci, povraždit i malé děti. I papež František to připomněl, že Ježíšovi a jeho rodičům je situace uprchlíků důvěrně známá a solidarizuje se s nimi.

Ostatně církev v Egyptě odvozuje svůj původ právě od těchto vánočních událostí (za „zakladatele“ je považován apoštol Marek) a egyptští křesťané si považují za čest, že jejich předci mohli poskytnout azyl a ochranu před hladomorem Abrahamovi a jeho lidu, a později mohli poskytnout azyl a ochranu svaté rodině. Koptská církev v Egyptě (a okolních zemích) je poměrně početná, prý v současnosti dokonce roste – přestože je neustále terčem teroru. Její dějiny jsou vskutku dějinami pronásledování a utrpení. A přece jsou to lidé, kteří i přes velmi nepřátelské prostředí pečují o vzdělanost a solidaritu s chudými a pronásledovanými, její sbory byly a jsou záchrannými oázami pro uprchlíky.

A vlastně – proč se takový příběh o vánocích vypravuje? Proč jej evangelista Matouš zařadil do bezprostřední souvislosti vánočních událostí? A že to dnes slyšíme zároveň na přelomu starého a nového občanského roku? – Na Boží hod jsme zde četli zprávu o narození Ježíše Krista. A tam jsme četli, že Matouš velmi zřetelně odhalí Josefovi ve snu, proč se to vše děje (Mt 1:21-23): „Maria porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“  22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:  23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

A tento příběh – o dramatickém úprku před politickou zvůlí, ochrana v Egyptě a návrat zpět – je příběhem, který nade vše zřetelně ukazuje: Ono „Bůh s námi“, Immanuel, se tu osvědčuje: Bůh byl s ním, třebaže běsní živly a politika a poměry se jeví někdy jak vykloubené, tak Bůh svého Syna neopouští. Ne, neušetří ho lidského údělu, nevyhýbá se tomu, co lidé dnes a denně prožívají, ale ukazuje, že to nakonec nezvítězí. V dějinách, které jsou tak tuze poznamenané pronásledováním, zlovůlí politiků, nepřátelstvím, ale také lidským utrpením a bolestí, v tom se odvíjí ještě jiné dějiny. Dějiny záchrany a vysvobození. A ty sahají až do Egypta – k Abrahamovi, který tam pobýval jako host a byl zachráněn před hladomorem; v dějinách, které máme před očima, se odvíjí ještě jiný příběh – věrné Boží péče o právě narozeného Ježíše. A my víme – tato Boží péče sahá až za hrob.

A proto i tento příběh – o Josefovi, který je zde příkladem pro ty, kteří by snad pochybovali, zda se vyplatí poslechnout Boží slovo a zaslíbení. Je to slovo, které vede k záchraně. Tomuto slovu se vyplatí nakonec naslouchat víc, než všem slibům či hrozbám a zdviženým pěstím vládců tohoto světa. Proto Ježíš přišel, aby toto Boží zaslíbení věrné péče a ochrany dosvědčil – nejen za hranice vlastní rodiny, za hranice své země, ale až do Egypta, a konečně pak – až za kříž a smrt. Ježíš sestoupil nejen do Egypta, ale jak vyznáváme – sestoupil až do pekel, ale Bůh mu prokázal věrnost – vzkřísil jej a přivedl zpět. To, že odsud vzniká ona jistota víry i pro dnešní křesťany, kteří obstojí v rozmanitých zkouškách, usilují o smíření a pokoj, přestože za to nesklízejí vděk a uznání, usilují o ochranu slabých, pečují za cenu vlastních obětí o nemocné, to nelze nijak vysvětlit jinak, než že svoji naději čerpají od Ježíše, který jde před nimi. Vždyť je to pořád ten Immanuel – Bůh s námi, Bůh s nimi.

Na přelomu starého a nového roku nás to obrací k velké vděčnosti: Smíme poděkovat, že Bůh nás věrně provázel, i přes všechno těžké a složité, mnohdy nesrozumitelné, přes všelijaké bolesti i ztráty, ale provázel nás na našich cestách, až do dnešních dnů. A v této důvěře smíme vidět i dny příští, budoucí cestu naši, našich blízkých, našeho sboru i naší země a tohoto světa: jako cestu, na které nás provází Boží věrná péče, jako provázela i Ježíše do Egypta. Matouš to líčí možná poněkud drasticky, ale je to zřetelné: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.ti, kteří Ježíšovi usilovali o život, ti, kteří mnoho nevinných chlapců v betlémské krajině o život připravili, ti, kteří matkám připravili úděl takový, že jejich pláč je slyšet až v Ráma, až k sousedům, až ze Syrie, Barmy, Súdánu až do Evropy, tak tedy ti, co nahánějí a šíří takový strach a pláč – ti padli a nejsou. Ale Bůh a jeho slovo zůstává dál. Často připomínáme žalm 103, kde slyšíme: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí;  16 sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.  17 Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho drží [bojí]…” A tak Josef, muž poslušný Božího slova, ukazuje, že Bůh jej proto vede dál a ukazuje: Bůh s námi, Immanuel:  „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ Lidská zvůle, krutosti, ale ani žádná lež tu nebude donekonečna. Ani naše nemoci a trápení nad námi nebudou mít poslední slovo. V poslední biblické knize je to přece tak nadějně vyjádřeno (Zj 21,3-4): „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,  4 a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

A pak je tu další odkaz na věrnost a spolehlivost Božího slova, kterou Josef osvědčuje svojí poslušností: On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země… a usadil se v městě zvaném Nazaret. Do Nazaretu a ne do Betléma se Josef s rodinou vrací, protože – inu proto, že stále nejsou poměry jak v Božím království, stále vládnou i po návratu vládcové a poměry, které budí obavy. A Josef zamíří do Nazaréta. Proč, to přesně v tuto chvíli nevíme. Vždyť Nazaret – to je bezvýznamná vesnice, bez tradic, bez významných rodáků, kulturně neznamená nic. A ještě místo s pověstí hodně pochybnou: „Může-li z Nazareta co dobrého býti?“, ptá se Natanael u evangelisty Jana.

V tomto Nazaretu má být Ježíš doma. Nazván bude Nazaretský. Nepohrdl tímto svým příjmením, nepohrdli chatrným nazaretským lidem. I tady – nebo právě tady Bůh prokáže, že je Immanuel – i v té nepatrné, malé obci. V malých poměrech, právě tam se ukáže velká sláva. To je velké zaslíbení pro ty, kteří nemají vliv, cítí se bezmocní, zapomenutí. Není to naděje i pro církve a sbory, které také nepatří k výkvětu a jejich velikost je taková, že je každý může přehlédnout? Vždyť z Nazaréta vzejdou Ježíšovi učedníci. Právě tito lidé z okolí Nazaréta budou mezi prvními posluchači evangelia a svědky Ježíšových mocných činů, svědky toho, že Ježíš zahání tmu a vzchází od něj světlo naděje uprostřed všeobecného stmívání, světlo víry uprostřed všeobecné nevěry, světlo lásky uprostřed zhrublého a cynického světa mocipánů, kteří kdekým pohrdají a jen se všemu vysmívají. Právě z toho zapadlého Nazaréta vzejde Kristův lid, který se nebude stydět za Ježíše, který sloužil, místo aby panoval, byl tichý a hledal smíření, než aby ukazoval druhým svaly. Ještě dříve, než se Ježíšovi stoupenci začali nazývat křesťany, byli nazváni Nazaretskými. Snad to měla být nadávka, potupné jméno. Ale stalo se čestným označením nového lidu, který vznikl kolem vzkříšeného Ježíše Nazaretského. Lidu, v němž bude vládnout jiná moc, než herodesovská: Moc lásky a oběti. Lidu, v němž člověk člověka nežene do vyhnanství, nýbrž přijímá. Zítra u večeře Páně to smíme zakusit – ač v mnohém nedostačujeme lásce Kristově, on nás zve ke svému stolu. Ač jsme si v uplynulém roce možná někdy také mysleli, že je Kristus daleko a ve vyhnanství a my můžeme jednat podle svého, on nás nevyžene, ale přijme. A tak přijímejte i v novém roce jeden druhého, jako i Kristus přijal nás (Ř 13,7).

Modlitba: Dobrotivý Bože, tobě děkujeme za věrnost, kterou jsi prokázal svému Synu Ježíši Kristu – uchránil jsi jej přede vším nebezpečím. A i když jsi jej nakonec vydal na smrt, pak ne proto, že bys byl bezmocný, nýbrž jsi jej trestal za naše viny a hříchy. Děkujeme. A prosíme, dávej nám dostatek moudrosti, abychom se drželi tvého slova, jako se ho držel Josef. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 03.01.2018 v rubrice Kázání.