Text: Mk 1,9-13 Kazatel: František Plecháček
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.
Milé sestry, milí bratři,
v těch dnech, kdy na poušti vystoupil Jan Křtitel a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, k němu mezi mnoha jinými přichází také Ježíš z Nazareta v Galileji a dává se rovněž pokřtít. V evangeliu podle Marka je to první Ježíšův čin, to úplně první, co udělá. Podstoupí křest pokání na odpuštění hříchů. Celkem logicky se tedy můžeme ptát: Co to má znamenat? Proč ten, o němž Písma svědčí, že byl bez hříchu, sestoupil spolu s mnoha hříšníky do vod Jordánu?
Objevil se pochopitelně i názor, že Ježíš bezhříšný prostě nebyl a nebo se tak aspoň rozhodně necítil – a měl proto potřebu pokání, kterou vyjádřil, tak jako ostatní, křtem. Tenhle názor je však opravdu v rozporu se svědectvím Nového zákona. Daleko spíše jde o projev Ježíšovy solidarity s hříšníky. Ten, který nepoznal hřích, se staví do jedné řady s hříšníky. Ježíš se hříšníků neštítí, ale staví se na jejich místo, na naše místo. Jeho solidarita s námi přitom neznamená, že by nad všemi hříchy jednoduše mávnul rukou. On bere náš hřích na sebe. A to ne až na golgotském kříži, ale již tady u Jordánu!
Boží Syn nepřichází proto, aby se nad nás povyšoval a dal nám naplno pocítit naši slabost a bezmocnost. Staví se s námi do jedné řady a sám si bere na starost všechno to, vůči čemu sami zůstáváme bezmocní. Již tady, na samém začátku, je poodhalen pravý smysl a cíl Ježíšovy cesty. Není jím soud a trest, ale služba, pomoc hříšným lidem.
A právě v této chvíli projevu Ježíšovy solidarity s hříšníky se otvírají – doslova protrhují – nebesa a na Ježíše sestupuje Duch svatý v podobě holubice. Pán Bůh se přiznává k tomu, který se přiznává k hříšníkům. Právě jeho Bůh potvrzuje jako svého milovaného Syna. Přiznává se k cestě, pro kterou se Ježíš rozhodl. Bůh hned tady na začátku potvrzuje, že Ježíš jedná podle jeho vůle, že cesta ponížení, pokorné a tiché služby a oběti, která přijde nám hříšníkům k dobru, je tou pravou cestou.
Otevřená nebesa, sestoupení Ducha svatého a Boží hlas, to vše jsou ve SZ znamení posledního času, rozhodujícího Božího zásahu. Má tím být řečeno: Ježíšovo sestoupení do vod Jordánu není pouze další z bezpočtu křtů, ale přelomová událost. Bůh v Ježíšovi jedná jedinečným, neopakovatelným způsobem. To, co se tu událo, má význam pro celé lidstvo.
Svědectví o Boží solidaritě s hříšníky je radostnou zvěstí a zároveň také stálou výzvou k mezilidské solidaritě. K solidaritě s lidmi, kteří vláčí životem náklad vin, pod nímž klesají únavou. S těmi, kteří svoje problémy, své životy nezvládají a dostávají se, často i se svými rodinami, na okraj a na dno. I v naší zemi takových lidí rychle přibývá. Mnozí potřebují nejdříve ze všeho přijetí a projev pochopení a solidarity. Mnozí potřebují zakusit, že na své trápení nejsou sami, že je tu někdo, komu na nich záleží.
Možná nás nejednou napadá: no vždyť se na to podívejte, ten člověk se choval a chová úplně nemožně, vždyť si to všechno zavinil sám! Možná jsme pak blízko rezignovanému pokrčení ramen.
Ale Pán Bůh nad námi nekrčí rameny ani nemá potřebu omlátit nám naše hříchy o hlavu. Přichází a podává nám pomocnou ruku. V Kristu Ježíši si stoupá s námi do jedné řady. Sedá si s námi za jeden stůl. Zároveň svoji pomoc nikomu nevnucuje, respektuje naši svobodu. Proto se k nám přibližuje v tichém, pokorném Ježíši z Nazareta.
„Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil,“ lze také přeložit „v tobě jsem našel zalíbení.“ Tato slova jsou vlastně kombinací dvou biblických výroků. Vyjadřují skutečnost, že v Ježíšovi přichází očekávaný Král, Mesiáš-Vysvoboditel, ovšem Král a Mesiáš velice zvláštní – tichý, ponížený a pokorný. Nespěchá soudit hříšné, ztrestat všechny, kteří nedosahují určitého morálního standardu. Přichází, aby slabým a selhávajícím zvěstoval, že je Pán Bůh nepřestal milovat, že je tu pro ně naděje Božího odpuštění a smíření. Ježíš hned na samém začátku své cesty dává jasně najevo, že není proti nám, ale že je tady pro nás, aby nám posloužil svým životem i smrtí.
Ježíš je hned po křtu vyveden Duchem na poušť. „Vyveden“ je přitom poněkud zamlžující překlad, ve skutečnosti příslušné řecké slovo znamená spíš „vypudit“ nebo „vyhnat“. Je to stejný výraz, jaký se jinak v evangeliu používá, když je řeč o vyhánění démonů! Rozumím tomu tak, že se Ježíšovi na poušť příliš nechtělo. Snad tušil, co ho tam čeká. Poušť představovala v tehdejším chápání místo obývané nečistými silami, démony. Je tedy dobře pochopitelné, jestliže se Ježíš na poušť nevydal s žádným velkým nadšením. Ale podřídil se vedení Ducha, který na něho při křtu sestoupil. Jestliže byl před okamžikem nazván Synem Božím, musí hned vzápětí svoje synovství osvědčit ve zkoušce.
Je zde potvrzeno Ježíšovo plné lidství. A k němu nesporně patří i obavy, i chvíle nejistoty. Ježíš rozhodně nebyl pouhou loutkou v Božích rukou. Neměl všechno od začátku až do konce pečlivě narýsované, nebylo s ním pohybováno jako s figurkou po šachovnici. Jako každý jiný člověk prošel také chvílemi těžkých rozhodnutí, prožil okamžiky smutku a úzkosti. Prošel nejedním zápasem – vzpomeňme třeba na jeho boj v Getsemane.
V Ježíši Kristu máme tedy Spasitele, který jako opravdový člověk prošel zkouškou a pokušením. Ví, jaké to je, když se nám do něčeho nechce, když tušíme problémy a sbíráme všechnu sílu a odhodlání, abychom zvládli následující těžké chvíle. Prošel pokušením ne proto, aby na nás dělal ramena, aby nám jen ještě víc postavil před oči naši vlastní slabost, ale aby nám mohl skutečně pomoci. Právě jako ten, který v pokušení obstál a zvítězil nad Zlým, může pomáhat nám, kteří pokušením neprojdeme vždycky s úplně čistým štítem. Přimlouvá se za nás u nebeského Otce. Dává nám své odpuštění a tak nám umožňuje i po těch nejtěžších životních prohrách a karambolech znovu začít.
V jednom výkladu jsem četl, že Ježíš jako druhý Adam složil vlastně jakýsi „reparát“ za toho prvního Adama, který selhal. Proto také mohl být na poušti mezi dravou zvěří. Jako by nad ní znovu získal moc, kterou první Adam podle židovských představ svých hříchem ztratil.
Zmínku o pobytu Ježíše mezi dravou zvěří má pouze Marek. Lze ji vyložit tak, jak jsem o tom před okamžikem mluvil. Zároveň je ovšem možné, že se tu objevuje náznak ničím nerušené harmonie, rajského stavu očekávaného mesiášského času. Některé obrazy této doby jsme si připomněli v prvním čtení z knihy proroka Izajáše. Evangelista Marek tím naznačuje: tam, kde je přítomen Ježíš, nový věk pokoje a smíření již nyní vstupuje do našeho starého světa. Čas pokoje, který zahrnuje celé Boží stvoření.
Něco z tohoto nového věku je opravdu přítomno i v naší současnosti: všude tam, kde si lidé osvobození Kristem dovedou odpouštět a mají se navzájem rádi a kde také v moci Kristova Ducha dovedou udělat něco dobrého pro druhé. Všude tam, kde zní radostná zvěst. Jestliže je tu někdo, kdo obstál v satanském pokušení a zvítězil nad Zlým, pak se už jistě opravdu přiblížilo Boží království!
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že na sebe bereš všechno, co je pro nás k neunesení, že jsi s námi i všude tam, kde se cítíme na všechno sami. Pomáhej nám i v různých životních nesnázích čerpat sílu z tvé oběti a tvého vítězství. Vždyť ty jsi z lásky k nám nesestoupil pouze do vod Jordánu, ale až do temnot smrti – pro naše vysvobození.
AMEN