Text: 2Kr 6,24-7,20 Kazatel: František Plecháček
Po nějakém čase Ben-hadad, král aramejský, shromáždil celý svůj tábor, vytáhl a oblehl Samaří. V Samaří nastal veliký hlad, neboť je dlouho obléhali, až byla oslí hlava za osmdesát šekelů stříbra a čtvrtka dížky holubího trusu za pět šekelů stříbra. Když izraelský král obcházel hradby, vykřikla na něho jedna žena: „Pomoz, králi, můj pane!“ Odpověděl: „Nepomůže-li ti Hospodin, jak bych ti mohl pomoci já? Něčím z humna nebo lisu?“ A král se jí zeptal: „Co je ti?“ Odvětila: „Tato žena mi řekla: ‚Dej sem svého syna a dnes jej sníme. Mého syna sníme zítra.‘ Tak jsme mého syna uvařily a snědly. Ale když jsem jí druhého dne řekla: ‚Dej sem svého syna a sníme jej,‘ ona svého syna ukryla.“ Když král uslyšel slova té ženy, roztrhl své roucho. Jak obcházel hradby, lid viděl, že má na těle vespod žíněnou suknici.
I řekl: „Ať se mnou Bůh udělá, co chce, jestliže Elíša, syn Šáfatův, dnes nepřijde o hlavu.“ Elíša seděl ve svém domě a starší seděli s ním, když k němu poslal jednoho ze svých mužů. Ale ještě než posel k němu vstoupil, řekl prorok starším: „Víte, že ten vrahův syn poslal, aby mi uťali hlavu? Nuže, až bude posel přicházet, zavřete dveře, zapřete ty dveře proti němu. Což nejsou za ním slyšet kroky jeho pána?“ Ještě k nim mluvil, když posel k němu sestoupil. A král řekl: „Hle, toto zlo je od Hospodina. Co ještě mohu od Hospodina očekávat?“ Elíša řekl: „Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin: ‚Zítra v tuto dobu bude v samařské bráně míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene budou za šekel.‘“ Nato odpověděl štítonoš, o jehož ruku se král opíral, muži Božímu: „I kdyby Hospodin otevřel nebeské propustě, jakpak se toto slovo uskuteční?“ Prorok řekl: „Hle, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“
U vchodu do brány byli čtyři malomocní. Řekli si vespolek: „Nač tu sedíme? Abychom zemřeli? Jestliže řekneme: Vejdeme do města – ve městě je hlad a zemřeme tam. A jestliže zůstaneme sedět zde, také zemřeme. Pojďme tedy, přeběhněme do aramejského tábora. Jestliže nás nechají naživu, budeme žít; jestliže nás usmrtí, zemřeme.“ Za setmění se vydali do aramejského tábora. Došli na jeho okraj, a hle, nikdo tam nebyl. Panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska. Řekli si mezi sebou: „Hle, izraelský král najal proti nám chetejské a egyptské krále a ti na nás táhnou.“ Za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život. Malomocní přišli na okraj tábora, vešli do jednoho stanu, najedli se a napili. Vynesli odtud stříbro, zlato i roucha, odešli a tajně to uložili. Pak se vrátili, vešli do jiného stanu, vynesli odtud věci , odešli a také je tajně uložili.
Potom si vespolek řekli: „Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha. Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás trest. Pojďme to tedy ohlásit v královském domě.“ Přišli k městské bráně a volali na vrátného. Oznámili mu: „Vešli jsme do aramejského tábora, a hle, nikdo tam nebyl, nikdo se neozýval. Byli tam jen přivázaní koně a osli, a stany zůstaly tak, jak byly.“ Ten zavolal ostatní vrátné a ti to oznámili uvnitř královského domu. Král v noci vstal a řekl svým služebníkům: „Chci vám oznámit, co nám provedli Aramejci. Vědí, že hladovíme. Vyšli z tábora, aby se ukryli v poli. Řekli si : ‚Vyjdou z města, pochytáme je živé a vtrhneme do města.‘“ Jeden z jeho služebníků odpověděl: „Ať vezmou pět koní z těch, kteří ve městě ještě zůstali. Ti budou představovat celé množství Izraele, které zůstává ve městě , anebo celé množství Izraele, které zahyne. Pustíme je a uvidíme.“ Vzali dvě spřežení koní a král je pustil směrem k aramejskému táboru. Poručil osádce : „Jeďte se podívat!“
Jeli tedy za nimi až k Jordánu. Všude po cestě bylo plno výstroje a výzbroje, kterou Aramejci ve zmatku odhazovali. Poslové se vrátili a oznámili to králi. Pak vytáhl lid a vyloupil aramejský tábor. A tak se stalo, že míra bílé mouky byla za šekel a dvě míry ječmene byly za šekel, podle Hospodinova slova. Král ustanovil štítonoše, o jehož ruku se opíral, správcem brány. Lid ho však v bráně ušlapal k smrti, jak to předpověděl muž Boží tehdy, když k němu král sestoupil. Stalo se, co muž Boží králi předpověděl: „Zítra v tuto dobu budou v samařské bráně dvě míry ječmene za šekel a míra bílé mouky bude za šekel.“ Tehdy odpověděl štítonoš muži Božímu: „I kdyby Hospodin otevřel nebeské propustě, jakpak se toto slovo uskuteční?“ On řekl: „Hle, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“ Tak se mu též stalo: Lid ho v bráně ušlapal k smrti.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, dnes se ještě jednou vrátíme k příběhům proroka Elíši. I když v tom dnešním hrají důležitou úlohu také další postavy, a to lidé, od kterých by asi nikdo nic zásadního nečekal. Lidé nemocní – malomocní. Tohle se v příbězích proroka Elíši, ale i jinde v Bibli stává častěji, že do děje rozhodujícím způsobem zasáhnou lidé docela obyčejní, slabí, maličcí.
Jsme opět přímo uprostřed válek Izraele s Aramejci. Aramejský král Ben-hadad vytáhl se svou mocnou armádou a oblehl hlavní město Izraelců Samaří. V Samaří po dlouhém obléhání nastal veliký hlad. Tak veliký, že se po čase třeba oslí hlava (asi se z ní vařila polévka) prodávala za celou hromadu stříbra. Lidé z hladu jedli kde co, například holubí trus (prý ho mohli používat místo soli); i ten se v obleženém městě prodával za nemalé peníze!
Izraelský král, který v Samaří sídlil, viděl a nesl se svým lidem všechno to trápení. Nepřátelé dokonale obklíčili město. Nebylo možné se dostat ven a něco přinést. Král i jeho lid začali propadat bezradnosti. V Samaří přitom bydlel také prorok Elíša, ale nikdo si na něho při všem tom trápení vůbec nevzpomněl. Nikoho nenapadlo, že když je Elíša muž Boží, možná by nebylo špatné zeptat se ho na radu, na slovo od Hospodina. I když situace byla hrozná, zdá se, že se Izraelci nemodlili, neprosili Boha o pomoc. Zřejmě zapomněli nejenom na Elíšu, ale také na Hospodina.
Nakonec si ale na Elíšu přece jen někdo vzpomněl; přímo pan král. Jak na něho doléhala bezradnost a beznaděj, strašně se rozzlobil a rozhodl se, že si svůj vztek vylije právě na Elíšovi. Je přece v Hospodinových službách. A když Hospodin na svůj lid úplně zapomněl, nebo ho spíš asi chce potrestat, tak se král pomstí aspoň jeho služebníku.
Nestalo se vám někdy, že jste si na někom vylili vztek? Něco vás nevyšlo, byli jste naštvaní a schytal to první, kdo vám přišel pod ruku… Když má člověk hodně špatnou náladu, pocítí to také lidé kolem něho; často ti nejbližší. A což teprve, když špatná nálada a deprese dolehne na krále, který má moc a prostředky! Král se rozhodl, že dá proroka Elíšu okamžitě popravit. A hned poslal svého vojáka, aby to provedl. Elíša věděl, že ho král chce zabít, ale neutekl. Nemohl jen tak zdrhnout, protože mu Hospodin pro krále a lid svěřil důležitý vzkaz. A ten prorok musel vyřídit.
Jak to s Elíšou dopadlo? Král si to naštěstí na poslední chvíli rozmyslel a vypravil se za Elíšou sám. A svěřil mu svoji naštvanost a smutek a beznaděj: „Tahle hrozná bída je trest od Hospodina. Pán Bůh na nás úplně zapomněl. Odepsal nás. Už od něj nemůžeme nic čekat.“ V životě věřících přicházejí chvíle, kdy se zdá, že se Bůh vzdálil, že úplně zapomněl. A je velice důležité právě tehdy nepřestat Boha hledat, volat k němu, svěřit mu své trápení, strach, bolest. Izraelský král udělal dobře, že se vypravil za Elíšou, mužem Božím.
Elíša krále vyslechl a pak povídá: „Tak vy si myslíte, že vás Hospodin odepsal. Mám pro vás od něho vzkaz. Zítra v tuhle dobu bude v samařské bráně na prodej míra bílé mouky i dvě míry ječmene za výbornou cenu. Jídla bude zase dost!“ Voják, štítonoš, který krále doprovázel, na to řekl: „Tomuhle já nevěřím. I kdyby Hospodin otevřel nebesa, jak by se tohle slovo mohlo uskutečnit?! Že ty nás, Elíšo, tak trochu vodíš za nos! Děláš si z nás legraci?“ Prorok se s ním nehádal. Jen mu řekl: „Hele, ty pochybovači a remcale, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“
U vchodu do brány obleženého města byla skupinka malomocných. Malomocenství byla zlá kožní nemoc. Kdo jí dostal, nesměl žít s ostatními, ale musel ven z města. Nemocnice tehdy nebyly. Takoví nemocní byli zcela závislí na pomoci druhých, žili z toho, co jim kdo donesl nebo co si vyžebrali. Takže měli svých starostí nad hlavu. A teď se ještě ocitli mezi dvěma vojsky. A tak seděli a radili se, co by měli udělat: „Ve městě je hlad. Když tam vejdeme, zemřeme spolu s ostatními. Když zůstaneme tady, pro změnu taky zemřeme hlady. Takže nám nezbývá, než to zkusit v táboře Aramejců. Buď nás zabijí, nebo se nad námi slitují a dají nám najíst.“
Počkali do setmění a pak se opatrně blížili k táboru Aramejců. Došli na okraj tábora – a nikde nikdo, žádná hlídka. Přišli k prvnímu stanu, koukli dovnitř – nikdo tam nebyl. Co se to stalo? Hospodin totiž způsobil, že aramejští vojáci najednou uslyšeli veliký rámus, zvuk vozů a koní, zvuky, jaké vydává veliké vojsko. Vyděsili se a řekli si: „Aha, izraelský král si na nás najal cizí vojáky a ti na nás teď táhnou. Musíme rychle pryč!“ A celá slavná aramejská armáda se dala na útěk. Tolik spěchali, že úplně všechno nechali v táboře – jídlo, zbraně, koně i osly.
Ti chudáci malomocní, kteří museli žít venku za městem, teď najednou byli o pořádný krok blíž k tomu dobrému, co Hospodin pro Izrael připravil. Malomocní prohlédli první stan a našli jídlo i peníze. Pořádně se najedli a napili, pak pobrali stříbro a zlato i vzácná roucha a pěkně si to schovali. Pak začali prohledávat další stan, ale v tom se zarazili. Došlo jim totiž: „No jo, my se tady cpeme a rozdělujeme si kořist, a támhle v Samaří lidé umírají hladem! Musíme jim hned jít oznámit skvělou zprávu, že Aramejci jsou pryč a nechali tu dost jídla pro všechny!“
A tak tu dobrou novinu o velikém vysvobození donesli tenkrát do města ti nejubožejší z nejubožejších, nemocní, chudí, odstrčení lidé. Hospodin to zařídil tak, aby u toho byli jako první. Nejenom lidé velcí a mocní, ale také malí a slabí jsou důležití. Každý člověk má v Božích očích nesmírnou hodnotu. Nejenom dospělý, ale také dítě. Nejenom člověk v perfektním zdravotním stavu, ale také nemocný a postižený. Pánu Bohu i na těch menších a slabších záleží, zajímá se o ně, chce jim pomáhat. Svůj zájem a lásku prokázal, když poslal svého Syna Ježíše, aby pomáhal těm nejslabším a nejubožejším a ujišťoval je, že nejsou Bohem zapomenutí a odepsaní, že se k nim přiblížilo Boží království.
Izraelský král té zprávě ani nemohl uvěřit. Myslel si, že Aramejci nastražili léčku, jsou teď někde schovaní a čekají, až Izraelci vyjdou z města. Ale když vyslal průzkum, jeho vojáci zjistili, že nepřátelé opravdu utekli a všechno nechali na místě. Lidé vyrazili z města a našli v táboře nepřátel bohatou kořist. Najednou bylo všeho dost, přesně tak, jak jim to pověděl prorok Elíša. Hospodinovo slovo se splnilo. A jak to dopadlo s vojákem štítonošem, který Elíšovi nevěřil? Král ho ustanovil správcem, aby na všechen ten zmatek, který nastal, dohlížel a udělal v něm pořádek. Jenže lidé, kteří se hnali pro jídlo, štítonoše v bráně ušlapali. Takže z té dobré Elíšovy zprávy, které neuvěřil a považoval ji za nesmysl, nakonec opravdu nic neměl. Nad Božím slovem je jistě možné mávnout rukou, říci „tomu nevěřím, to není nic pro mě“ a jít dál. Ale mnohem lepší je se na Boží povzbuzení a zaslíbení spolehnout a držet se ho.
Pane, ty znáš slabost naší víry, víš, že nás nejednou přemáhá strach. Prosíme, pomáhej nám z tvého slova i ze všeho, čím jsi nás už obdaroval, čerpat důvěru a naději i pro dny budoucí. Amen.