Text: Jan 3,1-8 Kazatel: Daniel Ženatý
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
My, kdo chodíme do kostela, říkáme, že věříme. Zpíváme písně, kde Boha oslovujeme, vyjadřujeme svou víru, v modlitbách prosíme o její posílení a obnovení. Je to zde na zemi kýžený stav. Věřit. Lepší zatím žádný není. Věřit Bohu, věřit v Boha, poznávat jej jako Otce, jako Syna, i Ducha svatého.
A pak je spousta lidí, a máme mezi nimi mnohé přátele, kteří řeknou, ne, já nevěřím. Já tak nějak tuším, že něco je. Ale věřit – to je na mě – zatím – moc silné vyjádření.
Nikodém přichází za Ježíšem. Je noc, tma. Možná tím říká – jsem ve tmě, a ty, Ježíši, jsi světlo. Ať tvé světlo prozáří tmu, která je kolem mne! Mám jakési teologické vzdělání, to jo, ale je zde cosi, co mně žádné vzdělání nedá. Tušení – Ježíši z Nazareta, kdo jsi? Jsi Boží syn? Nejsi? Mnoho napovídá že jsi, ale víš, jsi přece jenom – obyčejný – tesař, co si budeme nalhávat to nic moc není, ale…
Příběh o Nikodémovi je na jedné straně velkou otevřenou náručí pro všechny, kdo Boha nějak hledají. Bojí se povědět, že věří, a spíše říkají, že tuší. I pro nás je ta náruč otevřená. Naše víra není tak pevná jednou provždy, aby se jí vyhýbaly výkyvy a proměny, a někdy je to tušit a jindy je to věřit.
Na druhé straně je to mohutná informace, že bez masivního zásahu Božího ducha nám to tušení mnoho nedá. Že bez postrčení duchem to samo z tušení k víře nepřeskočí. A kdybychom protestovali a říkali, ale u mě tušení přešlo ve víru samo od sebe, pak se mýlíme. Duch svatý to udělal tak elegantně, že jsme si ani nevšimli.
Ježíšova slova říkají, že pokud Boží moci nedovolím, aby se ke mně dostala a sáhla na mne a změnila mne, ať to registruji nebo ne, pak u tušení zůstanu napořád. A Boha nevidím a neuvidím.
Jde o to spatřit království Boží, říká Ježíš. To je cíl víry. Víra není jenom stav duše, nebo světový názor. Je to proces, na jehož konci je – být u Boha doma. Jinými slovy, spatřit jeho království.
Co pro to můžeme udělat? To Ježíš Nikodémovi řekne. Ježíš se mu neposmívá, nezdvihá obočí, nesměje se jeho zbabělosti, když se bojí přijít ve dne.
Možná řekl, Nikodéme ano, jsem moc rád, že jsi přišel. Ale je to úplně jinak! Amen nenarodí-li se kdo znovu, nebo shůry, nemůže spatřit Království Boží.
Ježíš přeskočí od vrtání se v tom co je vědět, co je věřit, co je tušit, a přejde rovnou k podstatnému. Chceš-li být s Bohem teď i jednou, chceš-li ho jednou spatřit tváří v tvář, musíš se znovu narodit.
Ježíš přijímá Nikodéma. Přijímá hledající, tušící a toužící. Bere je, úplně vážně. Avšak odmítá jejich představy o tom, jak se mohou – sami od sebe – zachránit. Přijímá člověka, a odmítá jeho představy. Nikodéma a všechny hledající objímá a říká jim, jasně, pojďte, jsem moc rád, ukážu vám cestu k Bohu. Ostatně poznáte, že vede jinudy, než si myslíte.
Chceme domů k Bohu a tak nás podobně jako Nikodéma zajímá: Jak se můžeme narodit znovu? Jak se můžeme narodit shůry? Kudy ta cesta k Bohu vede?
Něco se v nás musí změnit. Nebo lépe, musíme dovolit Bohu, aby svým Duchem v nás něco změnil. Tady trochu narazíme. Do toho se nám úplně nechce. Máme strach z fanatismu. Z nucení k něčemu. Manipulace. Musíš se znovu narodit – jednak – jak asi, a jednak – musíš. Jakoby zavanul smrad sekty. Tohle musíš, a když to neuděláš, tak letíš a ještě budeš potrestán.
Ale ta slova říká Ježíš. A to není sektář. Kolika lidí na okraji se zastal. Kolik lidí uzdravil nebo jim pomohl a vůbec se neptal na jejich víru. On přece hranice boří, nehraje u něj roli národnost, ani původ, ani věk ani společenské postavení. Tak jak to myslel?
Vyjádřit to můžeme různými pokusy:
Tehdy se narodíme shůry, když si přestaneme myslet, že jsme pupek světa. Když přiznáme, že ten kdo nám dal život je lepší než my. Stručně pověděno – když se postavíme pod Boží soud. Třeba váhavě, ale nakonec přece jen. A dovolíme Boží moci, aby se nás dotýkala a něco s námi dělala. Učiníme tak vědomě. S touhou. S vírou. To od Boha přece musí být lepší než to, co si jsem schopen dát já sám. Sám sebe nezměním, sám se znovu nenarodím, on to způsobí, na mě je, abych mu to dovolil.
Nebo je Boží slovo jako voda a my si stoupneme pod splav a necháme to na sebe padat. Lapáme po dechu, nastavíme ruce a přijímáme. Jako při křtu. Jsme přece pokřtění nebo se ke křtu chystáme. Můžeme se zbavit stresu, že mně něco uteče. Nechat chvíli ruce prázdné a čekat, čím je Bůh naplní.
Narodit se shůry, znovu – děje se to tehdy, když přijmu, že naplnění mého života přichází od Boha. Proto mohu nechat prostor Duchu svatému, ať na mně, ve mně pracuje. Pořádně. Ať se mnou něco dělá.
Takové změna také kromě jiného vyvětrá rozmazlenou zatuchlost, že to Českou republiku zruinuje, když přijmeme 1300 Syřanů.
Bůh touží se nás všech dotýkat, abychom spatřili jeho tvář, a byli u něj doma.
Duchu svatý, prosíme, působ tak, abychom se při hledání života uměli otevřít tobě samému. A naplň svými dary naše prázdné ruce. Abychom jimi mohli sloužit druhým i sobě.
Kriste, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě voláme:
Dej ať dobře a dychtivě slyšme, že ty nás přijímáš. Potřebujeme to slyšet.
Nezachrání naše představy o tobě a o Bohu. Ty sám nás zachraňuješ. To je velká úleva, děkujeme…
Prosíme buď s námi, když se víra začne měnit v tušení, a my uvadáme jako listí na podzim.
Prosíme za tisíce těch, kdo jsou kolem nás, tuší, a nevědí jak dál…
Prosíme za smíření ve světě. Utišení bojů na Ukrajině, Sýrii, na územích kde vládnou Islamisté.
Prosíme za naši zemi i za Evropu. Abychom si z pravdy, lásky a spravedlnosti nedělali hloupé vtipy a neocitli se z náhle zpět v područí někoho.
Prosíme za nemocné. Za nemocné, kteří by zde s námi chtěli být, a nemohou. Dávej jim zdraví a pokoj.
Prosíme za své přátele, i za ty, s nimiž už se vídáme jen málo, a je to škoda. Prosíme za své rodiny, partnery, i sami za sebe. Amen
