Kázání 3. srpna 2014

DSC_6708Text: Mt 9,35-38  Kazatel: Daniel Ženatý

Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo.

Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“

Mohla by možná ta slova evangelia začít slůvky – a tak. Jako shrnutí toho, co bylo dosud. A tak Ježíš obcházel všechna města i vesnice. Má toho ještě více před sebou. Dokončit záchranu člověka. Dosud obcházel města a vesnice, a co tam dělal, shrnou tři slovesa: učil, kázal, uzdravoval.

Učil je. Otevíral jim tajemství života svým jedinečným způsobem. Mluvil o nich i o Bohu, vracel jim důstojnost, zasazoval je do toho, co dělá Bůh, ujišťoval, že oni nejsou někde stranou. Jako velkou mačetou odsekával předsudky a vytvářel nový prostor, v němž bylo místo pro ně i další lidi i pro Boha. Jakoby je vzal, oklepal, očistil, oškrabal z nich nános prachu a špíny, promazal klouby, urovnal pohled, objal a řekl, tak jdi a žij, můžeš, vše je připraveno, můžeš!

Kázal. Mluvil naléhavě a nahlas o tom, že Bohu není tento svět lhostejný a jak na to může člověk odpovědět. Nepoučoval. Neponižoval. A lidé cítili, jak se jich dotýká to, co říká. Že jsou to oni se svými všelijak potlučenými příběhy. Jak to v nich taje, jak je to dojímá, jak mají zase chuť žít, jak je to krásné.

A uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Viditelně dokazoval, že neexistuje síla proti Bohu, která by mu odolala. Když později o velikonocích porazil smrt, jak by neporazil nemoc? Jsou to beztak spojené nádoby.

Když viděl zástupy, bylo mu jich líto. Lítost způsobí, že se něco pohne a věci se dají do pohybu. V podobenství o milosrdném Otci byl Otec hnut lítostí a vyšel vstříc marnotratnému synu. Lítost uvádí do pohybu sílu, která podporuje život. Kdo je schopen být pohnut soucitem, je na tom dobře. Má stále naději, je možné s ním něco dělat. Ještě je tvárný pro Boží ruce. Ještě s ním Bůh a jeho andělé něco zmohou.

Proč mu jich bylo líto?

Byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Trochu nás to překvapí. Čekali bychom ty zástupy nabuzené, plné odhodlání, tak mě tady máš, jdu s tebou! Ale nejsou plní síly. Jsou vysílení, skleslí. Kdo je vysílený? Ten kdo svou sílu vydal a ono to nepřineslo to, co čekal. Ten, kdo už napřel sílu nějakým směrem, a ono to nevyšlo. Kdo se o něco snažil a neuspěl. Kdo už to zkoušel, vydal se ze všech sil a nemůže dál. Ten, komu to v životě prostě moc nejde.

Jsou bez pastýře. Není nikdo, kdo by vedl a dával jim směr, kdo by jim řekl, na čem v životě záleží, jak je to s nimi a s Bohem a s lidmi kolem. Anebo jim to někdo říká, ale říká jim to špatně.

A pak Ježíš přidá – žeň je veliká, dělníků málo. Předtím označil Ježíš zástupy jak ty, kdo jsou ponechány sami sobě a nevědí kudy kam, nyní je popíše jak úrodu zralou ke sklizni. Už jsou zralí. Už jim nic nechybí. Už jsou zralí pro pána Boha. Jako jablka nebo hrušky na podzim, nebo žlutavé obilí na poli.

Kdo jsou ti zralí pro Pána Boha?

Víme, že v zástupu byl kde kdo, také celníci, prostitutky, nemocní, ti kdo jsou vysílení a skleslí. Znovu a znovu se opakuje tento motiv v evangeliích a v blízkosti Ježíše. Dobří a zralí pro Boha jsou ti, kdo jsou schopni pochopit, že potřebují pomoc. Nic víc, nic méně. Není tu řeč o výkonu, není to kritika slušných lidí a dobrých domácností, je to informace, že pro Pána Boha jsou už zralí, nebo upečení, chutní a křupaví ti, jsou schopni pochopit, že potřebují pomoc. A touží po ní.

Otázka – potřebujeme pro svůj život pomoc? Toužíme po ní?

A další slovo. Ač je žeň velká, dělníků je málo. Problém se neskrývá v tom zralém davu. Problém je v tom, že se o tu sklizeň nikdo nestará. Dva obrazy podobné – ovce bez pastýře, bohatá úroda, kterou nemá kdo sklidit. Věci začaté, rozjeté, bez dokončení. Něco je, ano, ale zároveň něco podstatného chybí.

A tak proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Jediná konkrétní výzva, co my máme dělat. Máme prosit Pána Boha, aby s tou sklizní někdo pracoval. Aby to nezůstalo ladem. Působivý obraz. Vždycky nás zamrzí, když úroda zůstane nesklizená. Obilí, které nikdo nesklidil, zvolna zarůstá plevelem. Sad, kterého si nikdo nevšiml a na jablka na stromě padá sníh. Je to škoda. Je to neuctivé. Proč s tím někdo něco nedělá!?

Je dnes mnoho lidí zralých ke žni? Je mnoho lidí, v církvi i mimo církev, kteří dospěli k tomu, že potřebují pro svůj život pomoc? Je mnoho skleslých, unavených?

Je mnoho zralých na to, aby o Bohu slyšeli, Boha přijali, Kristovy dary přijímali? Je mnoho zralých na to slyšet, že na světě nejsou náhodou, že sebou nemusejí vláčet vinu a hřích?

Není příjemné slyšet, že jsou, existují a že s nimi nikdo nic nedělá. Že je mnoho zralých jako ta zralá jablka na stromě, na která už padá sníh. Bolí to, protože nějak cítíme, že jsme to my, kdo by je měl sklidit. Nebo sbory, církev, faráři. Kudy na to? Jak to udělat, abychom tu nebyli zavření a ti zralí v panelácích kolem nás slyšeli, že jsou už dost dobří na to, aby přijali pomoc, po které touží?

Zhruba po roce 1968 sílí v církvi hlasy – vyjít ven. Štěpán Hájek napsal v jednom verši své písně – že jsme zadarmo přišli na svět tenhleten, a že žijem nadarmo, nepůjdem-li mezi lidi ven… Už to bude možná čtyřicet let co to napsal…

To už bylo kázání, přednášek, rozhovorů, článků, kurzů, jak to udělat, abychom nebyli zavření v kostele, jak to udělat, aby lidé zralí slyšeli o naději, která tady je a čeká na ně. A zdá se, že místo aby se k nim ta naděje blížila, aby někdo odsekával předsudky jak to dělal Ježíš, tak že předsudků přibývá. Mrzí nás hromada předsudků a urážek, které nám současná společnost uštědřuje.

Co s tím?

Rozhodně – nevzdat to. Urážky si nemusíme nechat líbit, smíme je klidně odmítat. Víme, komu jsme uvěřili, víme, komu patříme. Nejsme cár zmuchaného papíru. Že je zralé obilí samozřejmě neznamená, že si všechno můžeme nechat líbit. A současně přijmout, že to není nějaká rozmařilost ta touha jít ven a otevírat se, ale že to je Kristovo přání. Že to je Kristova touha, aby Pán žně vyslal dělníky na svou žeň. Aby ti zralí mohli dostat a přijmout to, co jim k úplnému konci chybí.

Nebát se, žít tak jak žijeme, vážit si toho co ve sboru děláme a otevírat se, zvát, nebát se toho.

A modlit se, aby Bůh vyslal své dělníky. Aby nás zbavoval strachů, mindráků, aby nám vléval svého svatého Ducha, a my mluvili a žili tak, že se lidé nechají pozvat. A okusí, že to vlastně je dobré být s Bohem, a že to je to, co jim chybí.

K čemu by nám všem byla naše zralost, kdyby už po ní nic nebylo?

Pane Ježíši Kriste, ty dáváš to, co nedá nikdo jiný. To nové a trochu tajemné, co následuje po zralosti. To co si sami dát neumíme. Děkujeme, že to s tebou smíme chutnat a přijímat a čiň ten zázrak, aby to poznávali další a další. Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě takto prosíme:

Ty jsi našim pastýřem. Prosíme, buď jim i nadále… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Prosíme, otevírej naději evangelia těm, kdo o ní dosud nechtějí ani slyšet, nebo se jí smějí… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Prosíme za vysílené a skleslé. Za ty kdo se zamotali do svých plánů a kliček, a nevědí, kudy toho ven… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Prosíme, vyšli dělníky na svou žeň… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Ukaž nám, jak bojovat s předsudky, které se na nás vrší jak odpad ve sběrném dvoře… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Dávej smíření a naději do míst, kde se válčí a dějí se hrozné věci. V Sýrii, Íráku, na blízkém východě, na Ukrajině… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás

Posiluj pronásledované křesťany v asijských a afrických zemích… K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás.

Dávej nám radost a odpočinek, čas pro setkávání, humor, krásný letní večer i vlahé jitro. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 06.08.2014 v rubrice Kázání.