Bohoslužby, Pardubice 3.12.2017 Zj 3,14-20
Neděle: 1. v adventu
Ladislav Beneš
Text:Zj 3,14-20
Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: 15 „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! 16 Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. 17 Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. 18 Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. 19 Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. 20 Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou
Milí bratři a milé sestry,
Ze které jiné knihy číst na 1. neděli adventní, než z knihy Janova zjevení? Vždyť je to kniha, která je celá soustředěná právě na toto jediné: Kristus přijde. A to nazýváme adventem. Kniha Zjevení je soustředěná na to, že svět žije svým životem, který je zde líčen tedy hodně barvitě – padají nebesa, lámou se skály, je tu obrovská saň, ohnivé jazyky, národy stojí proti sobě v krvavých bojích, města se hroutí, kují se pikle a vraždí se atd. Co by asi Jan psal, kdyby pozoroval dnešní svět? Ale to hlavní je to – že toto není všechno, to není konec. Ještě je tu onen Beránek Boží, který na konci přijde (a příchod se nazývá advent) – přijde ve svém adventu a svět vysvobodí, zachrání, on bude panovat, přijme ty, kdo se trápili a kdo byli v tomto světě biti ke svému stolu a bude s nimi. A proto – ne to není hudba budoucnosti – ale právě proto už nyní, kdo toto prohlédne, kdo se nenechá zaslepit, ohromit tím, co se děje kolem, ale podrží se tohoto Beránka, jeho slova o odpuštění a smíření, ten už nyní může žít ve svobodě a plný naděje a přát je lidem kolem a zpívat písně o naději. Zatím je čas očekávání, mnohdy napínavého a dramatického, naplněného voláním: Přijď už, Pane, neotálej s pomocí; zatím je třeba síly a vytrvalosti, ale ovšem i střízlivosti a je třeba ten hlas Beránkův, Ježíšův slyšet a rozumět mu, aby nás nesvedly jiné hlasy. A proto celá kniha Zjevení v předposledním verši končí oním zvoláním, které vlastně zní z každých bohoslužeb, když Kristus praví: „Přijdu brzo“. A odpověď je společné volání: „Amen, přijď, Pane Ježíši“. Na tvůj advent a příchod očekáváme. Mnozí očekávají – všichni ti, kdo mají bolest, trápení, jsou hladoví a je jim zima, mají obavy z budoucnosti: Pane, přijď a zastaň se jich.
Období adventu, do něhož touto nedělí vstupujeme, nám tuto dimenzi víry zpřítomňuje, připomíná: Onu jistotou živé naděje, která je zároveň čekáním, ano netrpělivým vyhlížením, voláním, ať se Bůh zastane všech potřebných, ať přijde mír – nejen do srdcí, a do našich vztahů, a nejen ať mír zůstává s touto krajinou, ale je se všemi krajinami světa. My toto mnohdy nepříjemné a napínavé čekání, které by nás mělo vést k úsilí o pokoj, hledání smíření, společného úsilí o spravedlnost, pravdu, úsilí o službu slabým, my to nějak asi neumíme a chceme to urychlit, nebo to možná nevnímáme, protože kolem nás už to o adventu vypadá jako o vánocích, slavíme dokonce v adventu dětskou vánoční slavnost“, a je rozsvícený stromeček, a zní koledy, že už se to všechno vlastně stalo a je pohoda a klid, tak co.
A proč vlastně ten dopis do Laodykeje /Laodicejským? Ve Zjevení je celkem sedm dopisů do sborů, pro každý sbor jiný. A tam se vlastně líčí ona adventní událost: Kristus přišel – a stojí přímo za dveřmi a na ty dveře tluče. Chce vstoupit. Sice očekáváme vykoupení, záchranu, modlíme se každé bohoslužby „buď, staň se tvá vůle, přijď království tvé“ – ale že by pak koncem bohoslužeb zabušil na dveře a chtěl vstoupit? Asi bychom možná pak ani nezpívali „Vítej, Jezu Kriste“ a „Čas radosti veselosti“, ale spíše rozpačité – „Jak vítati mám tebe?“ – když jsme tě, Pane, sice vyhlíželi, ale nevěděli, že bys to vzal vážně?
Ale teď je za dveřmi. Vánoce jsou za dveřmi. Jeho advent je tu: Hle, stojím přede dveřmi a tluču…Ale – není vám, bratří a sestry, na tom něco divné? Toto je dopis sboru – významnému městskému sboru – v Laodikeji. A my čteme, že Pán není s nimi – ale je venku. A tluče na dveře a chce dovnitř. V Laodikeji se shromažďuje asi hodně křesťanů, ale neplatí tam ono slavné zaslíbení: Kde se dva neb tři sejdou v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich? Co se to stalo? Co se to může stát se sborem a církví, že její Pán není ve shromáždění s lidmi, ale je venku a domáhá se vstupu?
Tak tedy – i to se sboru může stát. A proč? „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! 16 Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. To víme, kdo je vlažný, s ním se špatně jedná. Dobrá. Ale co s tím, že nejsi ani studený ani horký? Copak církev nemá být neutrální? – Ani příliš vlevo, ani příliš vpravo. Tak někde uprostřed. Buď být zadobře se všemi, nebo raději mlčet. Jenomže – obstojí tato prostřednost a neutralita v Božích očích? Vždyť ty nejsi studený, abys ty, co musí snášet žár a výheň dne a své odpovědnosti a služby osvěžil, ani nejsi horký, abys promrzlé a slabé zahřál a posílil. Nejsi ani studený, abys dokázal schladit horké vášně – nepřátelství, nesnášenlivosti, nejsi ani horký, abys naopak vášnivě usiloval o smíření, spravedlnost a mír. Jsi vlažný, tak nějak jsi v pohodě – a pálit si prsty nebudeš. A tak sbor v Laodykeji slyší: Nesnesu tě v ústech, vyplivnu tě.
A v dopise sboru v Laodikeji ten přicházející, adventní Pán nechává zapsat ještě jednu výtku: Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Asi mnozí v práci musíte také sepisovat sebehodnocení. Sbory musí také psát o sobě výkazy, a do sborového dopisu píšeme zprávy o životě sboru pro sborové shromáždění. Abychom se podívali, jak na tom jsme a co jsme udělali a nějak to zhodnotili. Ale tady vidíme, jak je to ošidné. Sbor v Laodikeji konstatuje: Jsme bohatí, máme všecko. Zda se to týká peněz, nebo sborového provozu, to nevíme. Panuje tam spokojenost. Avšak Pán při svém příchodu musí konstatovat: Vaše sebehodnocení je naprostý sebeklam. To, co si o sobě, své práci, svých schopnostech a možnostech myslíte vy sami – všechny vaše výkazy – to se ukáže v očích onoho Pána jako chudoba, nahota, slepota. Obraz církve není ohrožen u lidí – ale před Bohem. Když sbor řekne – máme všechno, je nám dobře, jak to u nás je – má tedy ještě nějakou naději, že se tento svět kolem zlepší? Co pro to bude dělat, když je spokojený? Má ještě naději, že je možné, aby jednou lidé nemuseli prchat ze svých domovů? Co pro tyto lidi udělá? A má naději, že lidé nebudou žít v opuštění a zármutku? Že lidé nebudou žít na ulici bez přístřeší, a v zimě bez teplého jídla, a že lidé budou moci žít spolu v míru a pokoji, přestože jsou z různých kultur a národů? Jak jim tuto svou naději dá takový spokojený sbor poznat? A má naději, že jednoho dne nebudou církve slavit večeři Páně každá po svém, ale někdy konečně spolu? A – má vlastně ještě sbor v Laodikeji naději, a vyhlíží ještě, že Pán přijde ve svém adventu, setře všechny slzy z tváří ztrápených a uzdraví nemocné a potěší zarmoucené (Zj 21,4)? – Pak se nedivíme, že v dopise tomuto sboru je napsáno: nesnesu tě v ústech, vyplivnu tě. Ty říkáš – mám všecko, nic nepotřebuji – já říkám, tak já tě také nepotřebuji. Tak to přece chodí. Někdy je třeba bouchnout dveřmi – dál to nejde, všechno má své hranice.
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu. Tak tedy – tento Pán nijak nepopírá, že všechno má své hranice. Ale on je překročil a rozboural. Bohu díky! – I ty hranice největší – lidského hříchu, lidské pýchy a spokojenosti, lidské bláhovosti i pošetilosti – a konečně i hranici samotné smrti a pekla. Ještě je tu naděje.
Tak tedy: Někdo stojí u dveří. A klepe. Když klepe, znamená to, že chce dovnitř. Záleží teď však všechno na tom, jestli někdo jeho hlas uslyší a otevře dveře. Otevřít dveře přicházejícímu Kristu, pustit ho dovnitř, v tom je naděje, adventní naděje i pro církev, která ho nechala stát za dveřmi. On svoji církev neopouští, i když ona na něj ve svém provozu a konání snad zapomene. On přijde, opět se ozve a dožaduje se vstupu. A to je advent. Čas pokání a výuky – ano, výuky, nechat si poradit, co dělat dál, aby církev byla církví.
Především Laodicejským doporučí, aby si protřeli oči – Laodykea byla známá díky vynikající oční masti; a tu teď mají použít, aby uviděli, sami sebe v pravém světle. Vzpamatuj se tedy a čiň pokání, změň svou mysl, nenech se vláčet ani svým sebehodnocením, ani tím, jak tě vidí druzí lidé; nenech si nakukat, že úspěch je to, co se líbí lidem kolem, a neúspěch, když se vydáš cestou služby, odpuštění a lásky. A radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu. Nakup, co nemáš: čistého zlata – a bílý šat. Obojí je totiž čisté. Možná máš nějaké zlato, a nějaké konto, ale ne zlato tak čisté, jaké nabízím já, zlato, které prošlo ohněm zkoušek, ohněm utrpení, ohněm kříže. Toto své zlato já ti nabízím. A k tomu bílý šat. Třeba máš i nějaké ozdobné šaty, a krásné domy s krásnou fasádou, ale ne tak bílé, tak čisté, jako ti nabízím já, šat bílý, šat neposkvrněný hříchem a vin, vypraný v krvi obětovaného Beránka. Zlato a šat vyprané v krvi, která se za vás vylévá na odpuštění hříchů. To všechno ti nabízím, to všechno ti dávám, abys obstál, abys měl budoucnost a mohl slavit advent v opravdové radosti a opravdovém očekávání, až Pán přijde, a s ním i jeho království.
Ale kde a jak se toto všechno dá koupit? Za jakou cenu, za jaké podmínky? – A tady jsme u toho. Mnozí už odmítli náboženství, hlavně to protestantské, protože slyšeli mnoho podmínek, a co všechno je třeba oželet a čeho se vzdát. Jakoby to byl obchod – my něco dáme a Bůh za to také něco dá. Ale tady nic takového není. Tady je nabídka – ani to není akční sleva, ale přímo zadarmo: stačí uslyšet hlas toho, který stojí u dveří a klepe. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu. Ne se něčeho vzdát, něco zaplatit předem – ale otevřít a přijmout. To stačí. Ten hlas zní opakovaně, neděli co neděli z křesťanských kazatelen, zní také, když otevíráme Písmo při biblických hodinách a náboženství, nebo doma. Ano, ten hlas je tichý, snadno zaniká v hlasech jiných, takže hodně záleží, abychom jej nepřeslechli. My kazatelé a učitelé náboženství ten hlas umíme přehlušit svými nápady a svojí neochotou mu naslouchat, nemít dost trpělivosti a času mu dobře naslouchat, nechce se nám pracně studovat a mořit se s tím, abychom nic nepřehlédli. Ale i my žijeme z naděje, která je stejná pro všechny: že on stojí přede dveřmi a klepe a touží vejít. Nenechává nás být. Dá nám novou naději, ještě stále nám dává naději, abychom to znovu zkusili, znovu jeho hlas uslyšeli. I to je advent – doba, kdy si uvědomíme, jak Pán je k nám milostivý, kolik má s námi trpělivosti. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. I když to vypadá, že se musí dožadovat vstupu jako nějaký nezvaný host, on nám to nepočítá, odpouští – a nezvaný host se stává hostitelem a z nás činí hosty zvané. A vítané. Pojďte ke mně všichni, okuste a vizte, jak dobrý je Pán. Prosím, přijměte jeho pozvání, abyste s ním jedli chléb a pili víno a slavili advent v radostném očekávání, že on učiní věci, které přesahují náš rozum, učiní nad naše očekávání, i nad očekávání těch, co už snad ani nic nečekají.
