Text: Mt 2,13-15 Kazatel: Jean-Nicolas Fell
Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta
a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
O Vánocích jakoby se zastavil čas. Všechno je tak krásné. Pán Bůh přišel mezi nás. A přišel jako dítě. Udělal se malým, křehkým, zranitelným, abychom mohli žít v jeho blízkosti, abychom mohli být, ne oslepeni, ale osvíceni jeho světlem. To je úžasné. Kdo by se z toho neradoval? Kdo by nešel tomuto Spasiteli vstříc, aby mu odevzdal všechno, co má, aby začal úplně nový život, život v jeho světle, život s ním?
Kdo? Přece Herodes. Dnešní čtení nám připomnělo, že Ježíšovo narození nevyvolalo jenom nadšení, ale také strach: „Není zde riziko, že mi ten Spasitel vezme moje místo, že mi nenechá žádný prostor?“ To je hlas Herodův. Ale tento hlas lze slyšet i v našem srdci. Jen málokdy si to uvědomujeme. A neradi si to přiznáváme. Ježíše máme přece tak rádi. Nemáme nic společného s tím králem, který ho chtěl zabít. Jak bychom mohli ublížit tomu miminku, které leží na seně? Chceme ho naopak chránit. Vždyť je tak bezbranný.
Jenže Vánoce jsou jenom začátek. Ježíš nezůstal navždy malým dítětem, živou panenkou. Vyrostl. Stal se dospělým. A kázal: „Přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Žádal také: „Pojď za mnou!“ A to už není tak roztomilé. Ježíš nás dostal do úzkých. A to nás znervózňuje. Chce se nám říct: „A proč bych měl činit pokání? Na mém životě není nic špatného: já jsem poctivý, spolehlivý. Co bys chtěl ještě víc? A jak můžeš ode mne žádat, abych tě následoval jen takhle naslepo? Nejdřív mi řekni, kudy chceš jít, a já ti pak řeknu, jestli se k tobě přidám.“
To přece není rozumné, žádat toho od lidí tolik. Člověk nemůže všechno změnit naráz, potřebuje čas, trpělivost, mírnost. Ježíš má samozřejmě pravdu. Něco se musí udělat. Ale neumí to podat. Je příliš náročný. „Nemůžeme přece všechno vydat všanc najednou. Nejprve jeden krok. A až pak další. „Pomalu. Jen pomalu.“ Kdo by s tím nesouhlasil? To je hlas rozumu: umírněný, opatrný. Ale pozor: ve skutečnosti je to také hlas Herodův. Hlas toho, který se bojí o své místo, nebo přinejmenším o své pohodlí. Hlas toho, který chce umlčet Ježíše, zbavit se ho, aby si mohl užívat života bez obav a bez výčitek svědomí.
Ano, Herodes je nám mnohem bližší než si myslíme. Jsme přesvědčeni, že vůbec není jako my, jelikož nemiluje Ježíše jako my. Ale to není tak jednoduché. Je snadné, rozhořčit se nad Herodovým úmyslem, říct si: „To je strašné! Někteří lidé jsou tak zlí, že chtějí zabít toho roztomilého Ježíška, kterého my máme tak rádi!“Takovéto výlevy skrývají ale skutečnost, kterou si nechceme přiznat: s Kristem nejsme ochotní jít až na kříž. Bojíme se obětí, které by od nás mohl žádat. I takto se můžeme stát malými Herody. Kříž nás tolik děsí, že jsme ochotni ukřižovat, abychom se mu vyhnuli. Jsme ochotni umlčet toho, který nás žádá, abychom zapřeli sami sebe a následovali ho.
Jak se tedy vyvarovat Herodova pokušení? Stačí přilnout k tomu, kdo se mu postavil na odpor, to jest k Josefovi. Tohoto muže často podceňujeme. Nic neříká. Pořád mlčí. Připadá nám bezbarvý. Sleduje pokyny, které dostal od anděla a dělá to tak přirozeně, že si ani neuvědomujeme, že by to mohlo být jinak. Jsou ale jiné případy, kdy se lidé snažili vyvléknout z úkolů, kterými je Bůh pověřil. Vzpomeňte si na Jonáše nebo na Mojžíše. Necítili se na to, co od nich Bůh žádal, a hledali únikovou cestu. Josef je jiný. Nereptá. Neodmlouvá. Ví, že nikdo jiný se Ježíše neujme. Situace je vážná. Není čas na zbytečné řeči. Ježíš potřebuje pomoc, ochranu. Potřebuje, aby se ho někdo zastal, aby někdo pro něho riskoval. Pro Josefa je to jasné. Proč by váhal? Chránit Ježíše a Marii je jeho poslání. A Bůh ví, že se na něj může spolehnout.
Ano, víra je také poslání. Dostali jsme ji nejen jako milost, ale také jako úkol. Vždyť i my, jako Josef, máme chránit Krista před Herodem: před všemi těmi, kteří ho chtějí umlčet, před všemi těmi, kdo se bojí jeho autority, síly jeho Slova. A to není malý úkol. Vždyť dnešní svět mu není víc nakloněný než Palestina před dvěma tisíci lety. Vánoční svátky jsou sice čím dál důležitější, ale jméno Ježíše jakoby se z nich vytratilo. Jako by jeho jméno mohlo kazit lidem radost z nakupování. Ano, i dnes Ježíš potřebuje ochránce, zastánce. A to je náš úkol: dělat všechno pro to, aby Ježíš nebyl vypuzen z tohoto světa, aby jeho slovo nebylo umlčeno, aby dobrá zpráva o jeho smrti a vzkříšení nebyla zmařena.
Josefovo poslání je důležité. A je to také poslání každého křesťana, každého z nás. Evangelium není jen záležitostí farářů a teologů. Evangelium je náš život. Pro každého z nás platí: Kristus je můj Pán a můj Bůh. Toto máme vyznat před společností, která o něm už nechce slyšet. Toto si máme připomenout i sobě, když se v nás ozývá hlas Herodův, pokušení snadného a pohodlného života za každou cenu. Vždyť, a na to nesmíme zapomenout, nebezpečí je také v nás. I my chceme umlčet Krista. Proto ho někdy obhajujeme tak hlučně: abychom ho překřičeli, aby se nedostal ke slovu. Ano, Herodes je všude. A proto je tak důležité držet se Josefa. Jeho poslušnost, jeho tichost, jeho pokora nám mají být inspirací i cestou. Vždyť jen takto lze být skutečným křesťanem. Jen takto lze zajistit Ježíšovi místo, kde bude v bezpečí.
Co proto máme udělat? Jak konkrétně jít tou cestou Josefovou? Odpověď najdeme v Bibli. Co udělal Josef, aby zachránil Ježíše před Herodem? Odešel s ním i s jeho matkou do Egypta. Na první pohled je to dost překvapující. Židé neměli na tuto zemi ty nejlepší vzpomínky. Egypt byl pro ně dům otroctví. Proč se tam vracet, když bylo tak těžké se z odtamtud dostat? Ale právě tady je háček. Egypt není totiž tak daleko, jak si myslíme. Egypt není nikdy úplně za námi. Cesta k vysvobození je mnohem delší, než si myslíme. Přejít Jordán nestačí. I v Palestině je někdy dům otroctví mnohem bližší než země zaslíbená.
Slyšeli jsme to v páté knize Mojžíšově : jakmile si myslíme, že jsme u cíle, jakmile si myslíme, že jsme svobodní, a zapomínáme, že jsme byli vysvobozeni, jakmile si říkáme: „Svoji pozici jsem si vybudoval sám!“, ve skutečnosti jsme otroci: otroci svých iluzí, otroci své pýchy, otroci své samolibosti. Ano, Egypt není passé, jak si často myslíme. Egypt je pořád velice blízký. Egypt je naše současnost. Egypt je i dnes naše pravda, pravda Herodova: jsme otroci. Otroci svých snů o velikosti. Otroci svých pudů a vášní. Otroci své rozumnosti.
Proto je třeba jít do Egypta: abychom si to přiznali. A abychom si příznali, že se z toho sami nedostaneme. Jen v Egyptě je situace jasná. Jen v Egyptě jsou všechny naše lži odhaleny. Jen v Egyptě už nemáme na vybranou: musíme si přiznat, že jsme v pasti, že jsme odkázáni na cizí pomoc. V Palestině je snadné zpyšnět, je snadné propadnout iluzím o dokonalé samostatnosti. Proto je třeba, abychom se vrátili do Egypta: jen takto si uvědomíme, že potřebujeme Spasitele, že potřebujeme Krista. Jen on nám může dát svobodu. Jen on nás může vést ve spravedlnosti až do země zaslíbené, až do království Božího.
Často si představujeme Heroda jako blázna. Vysvětlujeme si tak jeho násilí. Ale Josef to dobře postřehl, jeho nepřátelství bylo ve skutečnosti mnohem racionálnější, než si myslíme. Herodes neměl nic proti roztomilým miminkům, ani proti vlasatým podivínům, kteří vedou trochu zvláštní život. Ti mu nevadili. Spasitele ale úplně nesnášel. A zvlášť toho, který přišel od Boha. Dobře totiž tušil, že je sám otrok, a ne král. Ale nechtěl si to přiznat. A nechtěl, aby mu to někdo připomněl, ať tvrdým pokáráním anebo laskavými slovy: „Zbavím tvá záda břemene.“
Ano, přijmout od Krista spasení, přijmout od něho odpuštění svých hříchů, a proto mu nejprve vyznat tyto hříchy, to není jednoduché. Ale jen tímto způsobem zmaříme plány Herodovy. Jen tímto způsobem ukážeme světu, že my lidé opravdu potřebujeme Spasitele. Často je nám líto, že tolik lidí žije bez evangelia, že tolik lidí žije bez Krista. Chtěli bychom jim vysvětlit. Chtěli bychom najít způsob, jak je oslovit, jak jim říct, že víra je důležitá i krásná. Josef nám ale ukazuje jinou cestu. Nevysvětluje. Nemluví. Jenom poslouchá. Jde tam, kam ho anděl posílá. Jde do Egypta. Aby se díval otroctví do očí. Aby Spasitel měl opravdu z čeho spasit.
I my bychom měli jít touto cestou. I my bychom se měli nejprve dívat střízlivě na své hříchy, na své viny, abychom pochopili, jak hluboce potřebujeme vysvobození, spasení. Jen takto zneškodníme všechny Herody, kteří nám říkají, že nepotřebujeme Ježíše. Jen takto bude Kristus nejenom naším kamarádem, ale hlavně naším králem a spasitelem.
Amen
289
Jak líbezné je,
když po horách jdou nohy toho,
jenž poselství nese a ohlašuje pokoj,
jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu,
jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“
(Izajáš 52, 7)
Milost Vám a Pokoj
od Boha Otce našeho
a Pána Ježíše Krista!
Amen
71
Pane Bože náš, dobrořečíme Ti, žes přišel do našeho světa, abys nás vykoupil z moci hříchu, bídy a smrti. Dals nám poznati velikou milost Pána našeho Jezu Krista, který, ač bohatý, stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli jeho chudobou. Děkujeme Ti za to, žes ho vedl našimi lidskými cestami, aby nám otevřel cestu k Tobě, k Tvé milosti a lásce. Dej, aby naše srdce byla naplněna vděčností za to, že viděl nepokoj našeho svědomí obtíženého hříchem. A přece třtiny nalomené nedolomil a lnu kouřícího se neuhasil, ale odpouštěl a vléval síly nového života. Položil život a prolil svou krev pro naše smíření a vykoupení. Tak se ochudil, aby nás zbohatil Tvým pokojem a životem. Toto všecko vděčně a radostně vyznáváme a prosíme Tě, abys naše srdce naplnil vděčností za tuto lásku a věrnost projevenou od jeslí až po kříž.
Prosíme Tě, Pane náš, veď a zavazuj nás svým Duchem k novému životu. Posilni nás příkladem a mocí Pána Ježíše Krista, aby nás od Tvé lásky, zjevené v něm, nemohly odloučit přítomné věcí ani budoucí, život ani smrt. Způsob Duchem svým svatým, aby jakékoli ochuzení ve věcech časného života stalo se nám obohacením v duchovních darech Tvé milosti k věčnému životu.
V této víře a jistotě spoj nás ve své církvi v jednu rodinu a dej, aby z vánoční zvěsti rozlilo se Tvé světlo do všech temnot a Tvůj pokoj do všech nepokojů světa. Tobě samému buď vzdávána sláva a čest.
Amen
Modlitba 1
Pane Bože náš,
dobrořečíme Ti, žes přišel do našeho světa, abys nás vykoupil z moci hříchu, bídy a smrti.
Dals nám poznati velikou milost Pána našeho Jezu Krista, který, ač bohatý, stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli jeho chudobou.
Viděl nepokoj našeho svědomí obtíženého hříchem. A přece třtinu nalomenou nedolomil a doutnající knot neuhasil, ale odpouštěl a vléval síly nového života. Položil život a prolil svou krev pro naše smíření a vykoupení. Tak se ochudil, aby nás zbohatil Tvým pokojem a životem.
Prosíme Tě, Pane náš, dej nám svého Ducha svatého, abychom opravdu žili z toho pokoje a života. Posilni nás svou mocí, aby nás nic nedokázal odloučit od Tvé lásky, která je v Kristu Ježíši, ani přítomné věci ani budoucí, ani život ani smrt.
Spoj nás ve své církvi v jednu rodinu a dej, aby z vánoční zvěsti rozlilo se Tvé světlo do všech temnot a Tvůj pokoj do všech nepokojů světa. Tobě samému buď vzdávána sláva a čest.
Amen
Modlitba 3
Pane, Ty jsi Bůh dobrý a velkorysý.
Chceš, abychom všichni měli život, a abychom ho měli v hojnosti.
Chceš dělat z této země své království, kde vládne láska i spravedlnost.
Proto se k Tobě nyní obrácíme:
prosíme Tě, vyslyš nás.
Prosíme Tě. Pane: pamatuj na trpící:
na nemocné, na tělesně či duševně postižené,
na chudé, na staré, na osamělé,
na vězně, na uprchlíky.
Buď s nimi. Utěš je svou láskou. A vrať jim naději: ať uvidí Tvoje světlo.
Pamatuj také na všechny, kteří vzali na sebe odpovědnost za druhé:
na poslance i na ministry, na advokáty i na soudce,
na policisty i na vojáky,
na lékaře i na zdravotní sestry, na učitele i na vychovatele.
Veď je svým svatým Duchem, aby sloužili s radostí.
A dej nám vděčnost, abychom si vážili jejich práce.
Pamatuj konečně, Pane, na svou Církev:
na faráře, kněze i kaplany, kteří Ti věnují svůj život,
na všechny ty, kteří slouží dobrovolně v práci s dětmi, s mládeží, anebo v pomoci strádajícím i nešťastným,
na všechny ty, kteří věří, i na ty, kteří Tě hledají.
Pomoz nám všem, abychom byli věrnými služebníky.
Dej nám víru, naději a lásku, abychom už nežili sami sobě, nýbrž jen Tobě, milosrdný Bože.
Pane, přijmi nás, když Ti v tiché modlitbě předkládáme starosti svých srdcí…
A vyslyš nás, když k Tobě voláme: „Otče náš, …“
Amen 1. Jan 1, 8-10
