Kázání 29.1.2017

Čtení: Mk 4,35-41 kazatel: Ladislav Beneš

Milí bratři a milé sestry,

když se ptáme, kdo je vlastně Ježíš Kristus, pak jsme slyšeli, že v tom nejsme ani sami, ani nejsme první. I když s ním učedníci už nějakou dobu chodí, poslouchají jeho kázání, zažili i uzdravení několika nemocných, tak na konci se s údivem, ano s bázní mezi sebou říkají: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

Z dnešního příběhu je více věcí, které bychom si měli zapamatovat. Ale jedno snad nejvíce: Než s učedníky vyplujeme na moře, nebo až budeme s nimi v lodi a všude bouře a vichřice s obrovskými vlnami, nebo až bude po všem a nastane ono veliké ticho, klid, pokoj – tak to bychom si měli stále pamatovat: Na lodi je s nimi ten, kterého „poslouchají i vítr i moře“. Učedníci tomu ještě pořádně nerozumějí, v tom se od nich asi nelišíme, ale to nás smí provázet, ať už přijde cokoliv: Ježíš Kristus, který na nás vložil ve křtu svoje jméno, on je i ten, kterého „poslouchají i vítr i moře“. Není to jen někdo, kdo je hluboko v našich srdcích, není to jen ono pověstné „něco“ mezi nebem a zemí, ale před jeho slovem utichne i ta bouře, která tu hrozí všechny pohltit. On svým slovem, které smíme stále znovu a znovu slyšet, působí „veliké utišení“. Před jeho slovem umlknou, uklidní se všechny ty hlasy a veškerá vřava, která nám nahání obavy a strach a svádí nás a hledí obelstít. Nebudou mít poslední slovo, on je umlčí. „Slovíčko je porazí“, budeme po kázání zpívat (EZ 189). A proto je tak dobré jeho slovu, právě jeho slovu naslouchat.

Tak tedy – „Přeplavme se na druhou stranu!“ Ježíš pověří své učedníky službou a oni se chopí svého řemesla. Prý zhruba od druhého století je obvyklý onen symbol, kdy lodička na vodách znázorňuje existenci církve ve světě (Tertulián). Ekumenické hnutí si jej dalo do svého loga: loďka s křížem uprostřed rozvlněných vod. Ono to svým způsobem vyjadřuje, jak to s církví je: Ježíš přikázal vyplout. Nastoupil s nimi, je s nimi, on jim dává směr. A pak se učedníci zaberou do své práce – však byli někteří z nich rybáři, tak tomu rozuměli – a natahují plachty a drží kormidlo a vyhlížejí břeh. Ježíš může spát. Tak je to s církví. Ne, že by v ní Kristus pospával, to se chápalo obvykle tak, že Krista v tomto čase mezi sebou nevidíme. Ale žijeme z jeho pověření, z jeho živého slova, věříme, že Ježíš nám dal poslání, máme směr, a ač neviděn, je v Duchu svatém „s námi na jedné lodi“. Dal nám obdarování a pověření, aby se ve sboru a v církvi konaly všechny služby, které jsou zapotřebí k tomu, abychom to jeho pověření naplnili. A tím pověřením je služba smíření, mezi námi a v tomto světě, jak jsme si nyní připomínali v rámci Týdne modliteb za jednotu (II. Kor 5,14nn).

„Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Je-li i toto obraz církve a sborů, nebo našich osobních životů, pak jen stěží dokážeme v kázání vyprávět, jak tomu kdo rozumíme, co jste prožili nebo prožíváte. Být s Kristem, udržet víru, vést sbor a církev tak věrně, jak je to jen možné, to vyžaduje mnohdy vekou námahu, úsilí, obětování. Nenechat si tu službu smíření nikým a ničím vzít, i když se vlny vzdouvají a hrozí ztroskotání, neztratit směr a držet se tohoto Kristova pověření, to vyžaduje mnohdy opravdu velké úsilí. Právě první svědkové – martyrové, mučedníci, jejichž jména si křesťané poměrně brzy začali pravidelně připomínat a dnešní kalendář jmenin a naše jména nám tyto svědky připomínají. Jako mučedníci byli pronásledování a umírali pro Kristovo jméno. Ale víte, že není třeba chodit tak daleko dozadu. Mnozí, vskutku mnozí udrželi například v minulém století víru a předali ji svým dětem a vnukům, ačkoliv to bylo politicky nevhodné, ba nebezpečné. Přesto chodili na bohoslužby, pomáhali ve sboru, navštěvovali nemocné, dávali finanční dary, ač nebylo pomalu z čeho, chodili na schůze staršovstva, na biblické hodiny a brigády. Dnes to v mnoha rodinách je zase jinak nesnadné udržet věrnost Kristu a nevzdat se naděje, smíření, odpuštění, útěchy, které Kristus přináší; oddělit čas pro sbor a nenechat se připravit o společenství bratří a sester, o živé slovo evangelia, o posilu na cestu. Není snadné naše rozhodování privátní, rodinné či sborové a církevní: čemu dáme přednost, komu budeme sloužit, čí slovo nám bude autoritou, komu věnujeme peníze a čas, a zda ta služba smíření není vlastně dávno překonaná. Tu vznikne někdy dojem, že už, už té vichřici neodoláme, nabíráme vodu a nevíme, zda ještě někam doplujeme.

A tak ten obraz lodi může být i hodně náročný, ne-li nevhodný, a možná také překonaný. Podle evangelia se zdá, že tu vyplouvá na cestu jakási prastará kocábka (církev už má vskutku něco za sebou), všelijak to v ní vrže, teče do ní, je to dřina. Inu, není to žádná jachta v Tichomoří. Když se vydali na cestu s Ježíšem, tuší, co znamená, že jejich Pán nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Tuší, že toto je cesta, která má zaslíbení.

A tak učedníci plují s Ježíšem teď v lodi a vědí, že se nevezou na výlet, ale Pán je potřebuje. A přepadla je bouře. A oni bojují a bojují a zápasí, jak to jen jde. Ale pak to už nejde. Už nemohou Ježíše nechat spát. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ – Ne, to mu jedno není: „Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.“ A tu není jen velké utišení bouře, ale pravdu říci, i útěcha pro nás samotné. Jestliže nás ti učedníci zastupují, pak – ano, dokázali vyplout, dokázali vzdorovat, však vědí, jak se řídí loď! Ale přišla bouře. A naše umění je u konce. Jistota je pryč. Síly jsou pryč. A naše úsilí a chuť jít dál jsou pryč. Co se to děje, že nevíme, jak dál? Už nemůžeme! Měli jsme plány, místo toho přišly nemoci a bolesti, trápení i beznaděj a nevíme jak pomoci sobě nebo našim milým.  Jak teď mohu já, moje rodina, nebo náš sbor, či církev, jak odolat všemu tomu, co tak zle útočí, dotírá a otravuje, že hrozí, že se v tom utopíme a nedojedeme do cíle, ach, tobě, Pane, je jedno, že hyneme? – Ne, to mu jedno není: „Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“

Asi jste si povšimli, bratří a sestry, co Ježíš s tou jejich otázkou udělal. Když ho probudí a vlastně mu vyčítají: ty nás necháváš pádlovat a dřít a udržovat celou loď v chodu – a přitom si spíš. Jsme ti ukradení? Myslíš na své pohodlí, a ostatní v tom necháš doslova vykoupat? Jsme ti lhostejní? – Tak Ježíš s nimi nediskutuje, nebrání se, nevysvětluje, neptá se na jejich vděčnost, nezkoumá, jakou že to mají víru: Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. Toto je opravdu velká útěcha, ale i naděje – pro nás osobně, pro sbor i církev Kristovu. Vždyť on nám nepočítá naše viny, nepočítá naši malou víru a všechny pochybnosti. Vstal a rozkázal větru a nastalo velké utišení. Bez ptaní, bez protislužby – prostě gratis, z milosti. Ano, to je milosrdenství a láska: Když jste v nouzi, potřebujete pomoc. Neváhá a neokolkuje. Neptá se, jak si za to můžeme. Nezkoumá, zda to není naše vina. Nezačne povzbuzovat, aby si pomohli sami.  Nepřednese nejprve kázání o naší nevěře a našich pochybnostech. Bez okolků pomůže. Vždyť – nastalo by ono velké utišení, kdyby se nejprve podíval na naši víru, do našeho svědomí a našich srdcí? Nastalo by to utišení, kdyby se podíval na naši ochotu odpouštět, přát druhým více, než přejeme sobě, na naši ochotu, zda také bez okolků a váhání sloužíme potřebným, kteří o pomoc volají? Nastalo by utišení, kdyby viděl, jak my jen docela nepatrně, pokud vůbec, známe jeho slovo z Písma, a jeho dobrou vůli, a jak jsme my kolikrát zmatení a necháme se strhnout kdejakým nápadem, aniž kvůli tomu jdeme budit Ježíše a jeho slovo. Nastalo by utišení, kdyby se ptal, zda opravdu usilujeme o jednotu mezi křesťany, a zda opravdu hledáme nejprve Božího království? Bohu díky, že se takto neptá. Že Bůh v Ježíši nepřichází za zdravými a silnými, ale právě slabými a nemocnými. V tom se ukázala Boží láska k nám, že se neptá, ale poslal svého Syna, a ten prokazuje svou lásku k nám. Tak velkou lásku, že nakonec i svůj život dá. Jen aby nastalo utišení a uklidnění veliké. A nejen utišení tu a tam, ale veliké, pro všechny.

A když Ježíše poslechnou všichni ti živlové a mocnosti, které rozhýbou mořskou hladinu, a které si hrají s těmi lidmi v lodičce jak s hračkou, a když před tímto Pánem utichnou i ty síly, které dují větry do všech stran a hrozí převrhnout nejen tu loď s učedníky, ale obrátit vzhůru nohama celé moře, když i ty nakonec umlknou a schovají se před Ježíšovým slovem (Slovíčko je porazí!), tak pak Ježíš přece jen otázku té své posádce položí: A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ A co oni na to? Co bychom teď Ježíšovi odpověděli? — O učednících slyšíme: Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Zděsili se. Ne, to není strach z neznámého. Ale naopak – respekt, úcta a pokora, když se setkali s tím, o kterém slýchávali v kázání. Ano, byli s ním už nějakou dobu, prošli s ním kus cesty, slyšeli mnohá jeho kázání – tak, jako my sami. Ale pak vidí a zakusí, že on a jeho slovo – to slovo, které slýchávali z kazatelny a kterému věnovali tak malou pozornost – ovládne, přemůže i ty, kteří se proti němu samému vzdouvají a hrozí jej pohltit. Ale jeho samotná smrt nepohltila. My víme o to víc, než zatím mohli učedníci tušit: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?” (1Kor 15,55). My víme, po Kristovu vzkříšení (a každá neděle je jeho oslavou a připomínkou), že je to vskutku on. On spal, a nejen spal, on byl ukřižován a položen do hrobu – ale pak vstal, pohrozil větru i moři a nastal klid, nedělní jitro a nedělní klid. Abychom i my mohli žít v jistotě, že nic nás nemůže od tohoto pokoje odloučit, nic nás o něj připravit, i kdyby národy a všechny mocnosti se vzdouvaly a prezidenti se smáli a posmívali a lidmi pohrdali jakkoliv: “Smrt již nemá práva”

Ještě jedna věc.  Když se učedníci diví, ano přímo zděsí nad mocí Boží, se kterou se v Ježíši a jeho slovu setkávají, pak to přesahuje jejich myšlení a představy. Že by on a jeho slovo byly tou mocí, která dříve nebo později zkrotí i ty živly, se kterými si dnes nikdo neví rady? Pak je dobré se jeho držet, s ním jít, jeho slovu naslouchat. Ano, pozorně naslouchat každému slovu. – A možná jste si nevšimli, že jedno důležité (pravda, nejen jedno) jsme dosud vynechali: Když jim Ježíš dal příkaz k vyplutí, a když už jedou, tak evangelista napsal: „A jiné lodi ho doprovázely“. Na moři jsou i další lodi. Nic víc o nich nevíme. Už se o nich více nedozvíme. Přesto – co se s nimi stalo, „když se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná“? Měli ti ostatní lepší lodě? Nevíme. Ale co když měli horší? Ach, však víme, kolik horších lodiček a bárek je kolem nás, však to vidíme teď v zimě u obchodních center, na nádražích, v uprchlických táborech, i na skutečném moři. Ale nejen tam. I v krásných domech a kancelářích se lidé mohou zmítat a bát, že se potopí a ta jejich kocábka nápory oněch bouří a větrů, vln to už, už nevydrží. A mají tam, v těch ostatních bárkách ke komu by volali: Tobě je jedno, že hyneme? Mají oni koho probudit, jako mají naštěstí, Bohu díky, Ježíšovi učedníci? Jako máme my?

Proč ty jiné lodi evangelium zmiňuje? Inu zřejmě proto, že onen pokoj a utišení, pomoc a záchranu přináší i pro ně. Kristus nepřišel jen k těm svým: tady je naše lodička, loď je plná, zůstaňte, kde jste. My máme výhodu, my o Kristu a jeho veliké lásce – díky Bohu – smíme vědět. A naším posláním je, toto usmíření a pokoj dosvědčit a přinést, slovem i skutkem, útěchou i službou, všem těm okolo. I oni jsou v dobré Kristově ruce, a i pro ně nastane – dříve nebo později – veliký pokoj, který nyní převyšuje všeliký rozum. Neboť tohoto Ježíše, který ač spal, vstal a byl živý, poslouchají i vítr i moře, i samotná smrt.

Modlitba:Bože, ty nás opatruješ a chráníš, ale i mnohé další, a nic nehledíš na naši všelijak chatrnou víru. Ty dáváš pokoj, který převyšuje naše pomyšlení. Děkujeme ti za to. A dávej nám ty sám umění i odhodlání tímto tvým pokojem a smířením sloužit tak, aby mnozí poznali, že v tobě je i pro ně záchrana a vykoupení. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 30.01.2017 v rubrice Kázání.