František Plecháček – 1 S 3, 1 – 10
Milé sestry, milí bratři, o čem je vlastně tenhle příběh? O Samuelových nesnadných začátcích (říká se, že každý začátek je těžký…)? Nebo o Élího nepříliš slavných koncích? Především je o Hospodinu, který mluví, naléhavě volá a zve. Vypráví o Bohu, který svým slovem vstupuje do našich životů a něco dobrého v nich působí a tvoří. A nevzdává to s námi, i když neslyšíme, nerozumíme, vůbec nejsme připraveni na to, že by nám skutečně mohl nějak promluvit do života!
Bůh mluví; a jeho řeč je vždycky výrazem jeho zájmu o nás, a to i když je to slovo varování a soudu, protože i když na svého Boha zapomínáme a neřídíme se jeho slovem, On nás stejně nepřestává milovat. Neměli bychom žádnou Bibli, nebylo by co číst a vykládat, kdyby Hospodin nemluvil, kdyby se nesnažil člověka oslovit a svým slovem osvobodit a pozvat k tomu, co stojí za to, co má smysl a přináší dobro.
Bůh mluvil – dokonce mnohokrát a mnohými způsoby, jak jsme slyšeli z listu Židům. Nakonec pak promluvil jedinečným, neopakovatelným, ano definitivním způsobem ve svém Synu Ježíši Kristu. Můžeme tomu rozumět: k tomu, co Bůh pověděl, co učinil pro nás ve svém Synu, už není co dodat, nemáme k tomu co přidat. Díky tomu jeho promluvení tu jsme dneska spolu! Protože z toho Božího Slova, které se pro nás stalo tělem, se dá žít, tohle Slovo život probouzí a chrání. Proto jsme dnes rádi svěřili malého Kryštofa ve křtu Ježíši Kristu, jeho lásce a milosti.
Hospodin promlouvá; ovšem v některých časech se jeho slovo stává obzvlášť vzácným, například v situaci, o jaké se vypráví v 1. knize Samuelově; tehdy, když se jeho lid na něj přestane spoléhat, ztratí důvěru a začne se ve světě zařizovat po svém. Ale ani v takových časech, a to je úžasná věc, plamen Boží lásky a věrnosti neuhasne. Dál svítí a Hospodin si hledá novou cestu k uším a srdci člověka. A záleží jen na něm, koho si osloví a povolá. Neupřednostňuje výkonné před pomalejšími nebo třeba starší před mladšími. Jeho láska platí stejně pro velké i malé.
Starší a mladší generace. Není to báječné, že mohou v církvi žít nejen vedle sebe, ale i spolu? Že se můžeme navzájem přijímat, poznávat, sdílet, jeden druhého podepřít? Jistě, existují i problémy se vzájemným porozuměním, někdy ty vztahy nejsou úplně ideální. Ona se ta mládež občas chová jinak, než je obvyklé, a vydá se trochu jinou cestou, než se od ní čekalo; a může tím někoho znervóznit.
A na druhou stranu – teď mohu mluvit jen za sebe – ačkoliv se necítím nijak stár a přehnaně opotřebován, přece se obtížněji vyrovnávám s různými změnami a se znepokojením si uvědomuji, že tak úplně nestíhám sledovat vývoj moderních technologií, natož je patřičně využívat. A občas si říkám, jestli v některých věcech nejsem už nemožně staromódní…
Tu a tam stojí za to si ty otázky položit: dovedeme si dost vážit moudrosti a zkušenosti stáří? Umíme ocenit nadšení a neotřelý pohled mládí, tu neuvěřitelnou energii dětí, jejich neutuchající touhu poznávat a tvořit? (I když jsme z té jejich energie někdy poněkud vyčerpaní a sami bychom potřebovali dobít baterie…)
Náš dnešní příběh je v každém případě svědectvím o tom, že se jedni bez druhých neobejdeme, že se navzájem potřebujeme. Mladík Samuel prožívá jeden z klíčových okamžiků svého života. Volá ho Bůh, aby mu svěřil nadmíru důležité poselství a úkol. Chlapec slyší, ale neví, kdo ho oslovil. On ještě Hospodina nezná. V té rozhodující chvíli se neobejde bez pomoci Élího. Vypadá to až komicky, když chlapec běhá sem a tam, vždycky znovu probudí starého kněze – a Élí si možná pomyslí něco o příliš živých snech a halucinacích a mladých bláznech a pošle hocha zase spát. Élímu docvakne – až napotřetí! – co se děje, a poradí Samuelovi, jak odpovědět, co je nutné udělat.
Hospodin si vybere Samuela, mladíčka, který ještě ani nedokončil teologická studia, nemá dostatek zkušeností a není na takový zážitek nijak připraven. Pán Bůh to ale udělá tak, aby si Samuel nikdy nemohl myslet, že na všechno přišel sám, že se snad stal Božím vyvoleným vlastní zásluhou a nic a nikoho nepotřebuje. Naopak, chlapec má od začátku vědět, že ve společenství věřících se jedni bez druhých neobejdou. Každý někdy potřebuje pomoc, radu a podporu – a zároveň sám může něčím přispět a prospět. Společně tvoříme jedno tělo! To platí, i když to v tom těle někdy skřípe a trápí ho různé choroby a slabosti!
Podstatné taky je, že si Samuel dal poradit, nemávl nad Élího radou rukou. Při četbě tohohle příběhu si vděčně připomínám, kolik dobrých, poučných, a především povzbuzujících slov jsem už mohl přijmout od lidí, jejichž těla zeslábla a oči pohasly, ale jejich srdce zůstala upnuta k Bohu. Proto, říkám si, pozorně naslouchat a nikdy nikoho nepodceňovat!
Církev má být domovem pro lidi všech generací. Je velikým požehnáním, že tu spolu můžeme být my všichni, starší i mladší, dospělí i děti. Stáří a mládí nemusí být ve sporu. Věrnost tradicím a otevřenost novým věcem, klidná rozvážnost a nezkrotná energie, moudrá ostražitost a trocha idealismu a naivity spolu nemusí zápasit; mají se navzájem doplňovat a spolupracovat, můžou si pomáhat.
Nezbytným spojujícím základem je právě otevřenost Božímu slovu, připravenost slyšet. „Mluv, tvůj služebník slyší.“ Událost tak důležitá pro další cestu mladíka Samuela i jeho lidu, se odehrála v Hospodinově chrámu. Sloužit a svědčit o Bohu máme ve světě, všude tam, kde žijeme, pracujeme, setkáváme se s lidmi. Ale to rozhodující se odehrává tady, v bohoslužbách, když otvíráme Bibli a prosíme o Boží slovo, když se obracíme k svému Pánu v modlitbách a písních a přimlouváme se za sebe i za svět a za ty, kdo v něm strádají. Právě tady, dá-li Bůh, můžeme přijmout a pochopit, k čemu si nás Hospodin v Kristu povolává, co pro nás udělal a kde a jak si nás chce použít.
Modlitba: Pane, děkujeme za to, že mluvíš tak, abychom ti mohli porozumět. Svěřujeme ti své děti, abys je vedl k důvěře a naději. Svěřujeme ti sebe, abychom svým dětem na cestě k tobě nebyli překážkou, ale věrnými svědky a dobrým příkladem. Amen.