Kázání: Žalm 100
První čtení Lk 17, 11-19
K díkůvzdání. Hlahol Hospodinu, celá země!
Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem!
Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.
Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!
Přátelé v Kristu,
dnes děkujeme za úrodu. Máme krásně ozdobený stůl Páně, máme před očima plody země. Při pohledu na tu krásu si smíme uvědomit, že se urodilo, země rodí, pro nás. Rodí, abychom měli, co jíst a pít. Smíme si také uvědomit pestrost darů, našich pokrmů. Žijeme v hojnosti, v dostatku. Pohled na ty barvy, tvary a bujnost ve mně vzbuzuje radost. Podobnou radost prožíval kdysi žalmista a zve k ní své bratry a sestry, nás: Hlahol Hospodinu, celá země! Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním. Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!
Děkujeme, Hospodine, že země rodí, že máme co jíst, děkujeme za dostatek všeho…
Díkůčinění mělo asi větší opodstatnění dříve a na venkově, kdy lidé byli opravdu závislí na tom, co sami vypěstovali, co se jim na polích a zahradách urodilo. Věděli, že podle sklizně se bude odvíjet jejich přežití následující zimy.
My jsme možná z těch věcí u stolu Páně jen máloco vypěstovali sami na zahradě. Pěstování je dnes spíš módou, životním stylem než nutností a potřebou. Možná jsme většinu těch plodů nakoupili v supermarketu. Vypěstoval to někdy jiný na druhém konci světa. Jde tedy o zboží. To je ale podle mě krásné slovo. Vysvětluju dětem, že slovo zboží můžeme rozložit: z-boží. – Tedy všechno nakoupené, i to v plastu zabalené, je z Boží ruky. Jídlo a pití jsou dary od Boha.
To co vidíme před očima, úroda, zboží, nás upomíná na to, že máme za co děkovat. Ale taky že máme děkovat. Nejen dnes, jednu neděli v roce, kterou určí staršovstvo. Ale denně.
Jaké místo má v našem životě vděčnost? Umíme děkovat? Nemám na mysli to, jestli umíme slušně poděkovat druhým lidem. Ocenit jejich vstřícnost, práci, službu, gesto. Vděčnost je víc než slušné chování, než konvence. Je to životní naladění, postoj, kdy věci hmotné i nehmotné vidíme a chápeme jako dary od Boha. Kdy ve všem co máme a čím jsme, nepřijímáme jako samozřejmost, náhodu, ani výsledek našeho snažení, ale že v tom všem rozpoznáváme Boží přízeň k nám a k životu. Vzdávejte Hospodinu chválu…
Opakem vděčnosti je stěžování si, nadávání, brblání, neustálá kritika. To je naladění, když se příliš soustředím jen na to, co v mém životě není, co nemám, co mi chybí, čeho se mi od života nebo od ostatních lidí nedostává. Když se příliš zaměřím na chyby své, svého partnera a druhých lidí. Naříkám, že moje práce je hrozná, církev je špatná, sbor mi v tom a tom nesedí. Když se příliš zaměřuji na to, co není, stává se ze mě takový ten věčně nespokojený člověk, který šíří špatnou náladu, zatrpkne. A je to na něm už i vidět. Myslím, že druzí se mnou pak nebudou moc rádi. A já nebudu mít žádnou motivaci něco dobrého dělat, protože stejně nic nemá cenu… Ale ještě něco, když zaměřím svůj pohled na nedostatek, na to, co není, tak takový můj život opravdu bude. Bude prázdný, smutný.
Samozřejmě, v životě je spousta důvodů k stěžování si, ke vzdoru, k pláči. Ať už doma, v práci, v politice, ve světě, ve sboru a církvi. Spousta věcí nás štve a my to smíme tak cítit a říkat. Ale zároveň bychom si to měli hlídat, aby nás záporné emoce nesemlely. Mějme od nich střízlivý odstup a nadhled. Dávejme si pozor, aby nás důvody ke stěžování neznechutily a vnitřně neotrávily úplně. Protože pak se z nás stanou otravní lidé…
Vzdávejte Hospodinu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!
Spokojený, naplněný život začíná vděčností. Vědomým hledáním, rozpoznáváním a děkováním Bohu za to co je. A je to dobré. Ne perfektní, ne dokonalé. Dobré! Vždyť Bůh stvořil svět i nás jako dobré. Věřím, že každý najdeme ve svém životě spoustu dobrých věcí, za které můžeme poděkovat. Udělejme vděčnosti, kladnému postoji k životu, ve svém všedním dni místo.
Děkování není, jak už jsem řekla, konvence, slušnost, je to duchovní akt, výkon.
Odkud se v člověku rodí vděčnost? Dá se vděčnosti jakožto duchovnímu výkonu nějak naučit?
Žalmista vyznává: Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení. Žalmista je vděčný, protože zažil, zakusil, poznal ve svém životě Boží dobrotu, milosrdenství a věrnost. Chválí, děkuje, protože se nějak setkal s Bohem, Bůh se jej dotknul, dal se mu poznat jako dobrý, milosrdný a věrný.
V prvním čtení jsme slyšeli příběh o uzdravení deseti malomocných (Lk 17, 11-19). Ježíš prochází Samařskem a Galileou a v jedné vesnici mu jde vstříc deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali Mistře, smiluj se nad námi. Ježíš je uzdravil a poslal do města. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, se k Ježíšovi vrátil a velikým hlasem velebil Boha, padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Byl to Samařan. Ježíš se ptá: a nebylo jich uzdravených deset? Kde je těch ostatních devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu než tento cizinec? Řekl mu: Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.
Tenhle příběh nám ukazuje, jak se v člověku rodí vděčnost, kdy a jak člověk začne chválit Boha a děkovat. Deset nemocných bylo uzdraveno. Devět z nich se vrátilo do svých domovů a žijí dál svůj život tak, jako ho žili před tím. Ale ten jeden Samaritán, cizinec, během setkání s Ježíšem a uzdravení něco prožil. Něco nového, převratného, co ho zasáhlo uvnitř v srdci a v mysli. On byl vlastně uzdraven dvojím způsobem. Jednak fyzicky, byl zbaven nemoci, ale pak také duchovně. V uzdravení prožil „na vlastní kůži“ změnu, ve které se mu Bůh vyjevil jako Bůh dobrý, milosrdný, věrný. V Ježíšovi potkal Boha a celé mu to došlo. A hned reaguje, děkuje, velebí Boha. Nemůže jinak. Proto mu Ježíš říká, tvá víra tě zachránila.
My dnes společně děkujeme za úrodu. To, že jsme teď tady, svědčí o tom, že i nás Ježíš potkal a uzdravil nás. Tobě i mně se dal Bůh poznat jako dobrý, milosrdný a věrný. Jednou to tobě a mně v nějaké situaci došlo. Přicházíme dnes děkovat jako ten jeden z deseti uzdravených. A děkujeme nejen za úrodu, ale možná nejdřív i za ten Boží dotyk, kdy nám to celé došlo, za dar víry.
Budeme společně slavit Večeři Páně. Večeře Páně se řecky řekne Eucharistie, což znamená vděčnost, dík, díkůvzdání. Zvedneme se ze svého místa v lavici a společně budeme slavit Ježíše Krista. Přijímat chléb a víno, přijímat Boží dobrotu, milosrdenství a věrnost. Děkovat…
Hospodine, pane náš, děkujeme za dar víry, je to vzácný dar. Z víry vyrůstá naše vděčnost. Díky za tvou přízeň k nám, za Tvou dobrotu, milosrdenství a věrnost. Radujeme se, chválíme Tě a velebíme. Bohatství našeho života je Tvým dílem. Bez Tvé přízně a lásky bychom jenom živořili. Děkujeme za vše dobré. Amen
