Text: Mt 10,16-22 | Kazatel: Filip Ženatý
Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. 17 Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, 18 budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. 19 A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. 20 Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. 21 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. 22 Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Bratři a sestry
Včera byl druhý svátek vánoční, jinak taky nazýván „Štěpán“, na Štěpána. Štěpán byl jeden z těch, kteří krátce po velikonocích uvěřili v Ježíše. Podle 6. kapitoly knihy Skutků byl velmi horlivý a byl zvolen jedním ze sedmi ke službě při stolech. Štěpán byl pro svou víru ukamenován. Není zvláštní, že jsou Boží Hod vánoční a Štěpán hned za sebou? Co má vlastně tento mučedník společného s tím pacholátkem Ježíšem, které věříme, že nám přineslo spásu?
Přijali jsme dar víry. Hlásíme se ke Kristu. Jsme Křesťané – Kristovci. Proto se scházíme každou neděli v tomto kostele. Celá záležitost má však druhou stránku. Ono to není vždy jen „hurá“, ale taky někdy „ach jo.“ Není to vždy jen „Vítězi k poctě zpívejme“, ale taky „Temnou divnou mlhou bloudím sem a tam“ – jak zní počáteční slova dvou písní ze zpěvníku Svítá. Ježíš říká. Já vás posílám jako ovce mezi vlky. Ne snad, že bychom my byli jen pasoucí se bezbranné objekty, kteří na každou otázku odpoví „bé“. Nebo že by všichni ostatní byli ti zlí a nepřejícní, kteří myslí jen na to, jak nás roztrhat. To jistě ne. Spíš nám tento obraz chce říct, že jsme ve své víře lehce zranitelní. A jsou prostě chvíle, kdy my sami se kvůli své víře dostaneme do těžkostí. A co víc, kdy sama víra v nás pod náporem vlčích pochybností přijde pod palbu.
Možná se to někomu z nás stává nebo stalo. Ve škole či v práci se nás spolužačka nebo kolega zeptají: Proč ty vlastně chodíš do kostela? A co tam vlastně děláte? V tu chvíli nám vyschne hrdlo a zoufale hledáme co odpovědět. A z které strany vlastně začít? Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice, říká Ježíš. Hadi bývají rozumní a rozmyslí si dobře, než se do něčeho pustí. Buďme jako hadi rozumní a nenechme se vyprovokovat k levné konverzaci. A zároveň se snažme o co nejlepší odpověď. Ale ne s přetvářkou, bez přetvařování. Nevolme cíleně odpovědi, abychom na sebe vrhli takové a takové světlo. To jsou odpovědi typu: „My nejsme jako ti druzí, my to myslíme jinak. Hlavně si o nás nemyslete, že jsme nějaká sekta…“ Ale odpovězme pozitivně a upřímně, tak jak cítíme. Jak to je. Bezelstně jako holubice.
Ale i přes snahu svou víru upřímně vyložit a vysvětlit se setkáváme s naprostým nepochopením. Může to přejít v otevřený konflikt: Budou vás vydávat soudům a ve svých synagogách bičovat. Zde v České republice se smíme svobodně scházet a společně vyznávat. Naštěstí dnes nemusíme snášet pronásledování ze strany těch, komu jsme svou vírou trnem v oku. Ale není to samozřejmostí. Nedávno jsme si připomněli dvacet let od pádu režimu, který šlapal církvi po krku a netajil se tím, že by ji nejraději smetl. A nebyl v této zemi prvním režimem, který tak činil. V mnoha zemích dnes jsou Křesťané různě omezováni, v některých mají úplně zakázáno se svobodně shromažďovat. Ani o nich moc nevíme. Víme, co se děje v zemích jako je Bělorusko, Kuba, Severní Korea, Saúdská Arábie? Víme, jak žijí tamní Kristovci?
A jde to ještě dál. Ježíš říká: Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně. Až nás to možná zarazí: To stojí naše víra někomu za to, aby se řešila u vládce? To má ta víra skutečně takovou váhu a takovou moc? To nás dělá opravdu tak odlišnými? Ani tehdy ani dnes není každodenní záležitostí, aby byl člověk přiveden před vládce. Ježíš říká, že je to proto, abychom vydali svědectví jim i národům. Svědectví je zvláštní slovo. Vždy když vydáváme svědectví, neříká to jen něco o Bohu, tedy o tom, o kom svědčíme. Říká to taky něco o nás, o těch kdo svědčí. Svědectvím pak nejsou jen naše slova, ale my sami se stáváme svědectvím. Už to jak žijeme a jak se chováme, co říkáme, svědčí o tom, v co věříme. Víra se tak stává naším životním stylem. To má na mysli Starý Zákon, když říká, že někdo chodil s Bohem (Gn 5;22,24). Je to tak jako když řekneme o dvou lidech, kteří se mají rádi, že spolu chodí. Žijí jeden pro druhého a chtějí být spolu. Chodí městem, drží se za ruce a všichni vidí, že tihle dva se milují. A stejně tak máme my milovat Hospodina (Dt 6,5) a chodit s ním. Víra, která je jedinou spojnicí mezi námi a pánem Bohem, pak prostoupí celý náš život a stane se naším životním stylem; jako ty spojené ruce – viditelným pro každého.
Jsme však zpět u rizika, které to s sebou nese. Tento životní styl může být trnem v oku těm, kteří nechtějí s bohem být, ale chtějí ho vlastnit. Chtějí mít poslední slovo a nemohou přijmout myšlenku, že je nad nimi někdo vyšší, komu se budou jednou zodpovídat. Těm můžeme být pro svou svébytnost trnem v oku. Ježíš říká: A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Znamená to, že ať mluvíme, co mluvíme, mluví z nás Duch Svatý? Ne! Máme přece být rozumní jako hadi a bezelstní jako holubice. Ne zbrklí a za každou cenu spontánní. Smíme však mít naději, že i kdyby nás obžalovali, i kdyby už nám moc sil nezbývalo, tak ani v této krajní situaci nás Bůh neopustí. Bůh je s námi svým Duchem, jak řekl Ježíš: A hle Já s Vámi jsem po všechny dny až do skonání tohoto věku.
A zde ještě obraz nebezpečí, která nás potkávají, nekončí. Rozhodnutí následovat Krista vede k rozkolům v rodině. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Už ani ve své vlastní rodině nemusí mít věřící Kristovec pochopení. Ježíš uzavírá: Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.
Ale kdo vytrvá do konce, bude spasen. Spása je smyslem našeho pachtění. Spása. Omíláme to slovo pořád dokola, ale rozumíme tomu slovu vůbec? Co to vlastně je spása? Spása se dá přeložit taky jako záchrana. Spása s velkým S přijde v plnosti s druhým Kristovým příchodem. Ale spása s malým s už je tu mezi námi a my z ní můžeme čerpat. Děje se to tehdy, když poznáváme, že navzdory vší životní komplikovanosti se dá žít. A dobře žít. Zlé věci, včetně našich vlastních provinění, smíme vidět ne jako vítězné, ale jako něco předposledního, co je překonáno. Je to jako na konci války. V zákopech se stále ještě bojuje, ale v hlavním městě už je dobojováno a generálové sepisují mírové smlouvy. Ještě musíme bojovat a vytrvat. Hlavní boj však už byl dobojován. Ta zpráva nás posiluje a s ní se potom bojuje tak nějak lehčeji.
Zde na konci, se dostáváme na začátek. Zde se od Ježíše dostáváme zpátky ke Štěpánovi. Nebo vlastně obráceně: Od Štěpána zpátky k Ježíšovi. V tom malém děťátku, které se podle Bible narodilo v Betlémě, se kvůli nám dalo do pohybu cosi velikého. Bible nás stále znovu a znovu ujišťuje, že Bohu nejsme lhostejní. Co víc – že mu stojíme za to, aby nás nenechal padnout, aby ani tvoje noha neuklouzla, jak říká žalmista. Bůh se k nám sklání. A když se stále znova a znova od něho vzdalujeme, Bůh neváhá přiblížit se k nám i s celým svým královstvím. To je to veliké, co jsme před dvěma dny vítali, že v tom malém děťátku přišlo mezi nás. A to je tak velké, že to přemáhá veškerou naši neschopnost. Je to tak houževnaté, že to odolá všemu útlaku a erozi času. Je to tak mocné, že to nakonec překoná i smrt. Na nás je vydržet. Víra s sebou nese mnohé těžkosti. Štěpán věřil a zemřel za to. Kvůli nám se dalo do pohybu celé Boží království. Už se tu prolamuje, už z něj můžeme čerpat. A máme naději, že se jednou prolomí úplně a my se staneme jeho součástí. Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Amen.
Pane, děkujeme ti, že se k nám stále skláníš.
Buď s námi svým duchem, když o tobě vydáváme svědectví.
Prosíme, posiluj nás v odhodlání žít naši víru v tebe jako životní styl.
A to i přes to, že to není vždy jen „hurá“, ale taky „ach jo“. Amen
