Text: L 5,1-11 Kazatel: Ladislav Beneš
Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.
Milí bratří a milé sestry,
dnešní příběh mívá v našich Biblích různé názvy. Podle toho, co se chce zdůraznit. Například: „Povolání rybářů“. A vskutku – na konci ti rybáři „všechno tam nechali a šli za ním“. Ježíš takto proměnil jejich život. Nebo jiný název: „Zázračný rybolov“. Ač všechno hovoří proti tomu, tak ulovili „veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly“ a lodě se téměř potápěly. Tady se nešetřilo, ale bohatě rozdávalo. V tradici byl tento příběh vykládán také jako „O Petrovi“. I to má dobrý důvod: je to podle Lukáše Ježíšův první učedník (žák), a je ohromné, jak rozpozná, že v Ježíši se setkává s Bohem, před kterým nelze než pokorně vyznat: „Já jsem člověk hříšný, odejdi ode mne“. Ale Ježíš neodejde, nýbrž naopak se Petra ujme a vezme do své služby.
Ne, já nebudu vymýšlet další názvy pro tento příběh. Ony i tak všechny vystihují ten pohyb, proměnu a nečekanou novotu situace i lidského jednání a smýšlení, vyjadřují tu naději, ba jistou naděje, že se věci mohou proměnit a že se mění od zoufalého „namáhali jsme se a nic jsme nechytili“ k těm přebohatým sítím a přeplněným lodím. Od lidí, kteří nejprve s velkou dávkou skepse sledují Ježíše, k lidem, kteří všeho nechají a „jdou za ním“. Od dvou rybářských lodí a břehu jezera do Jeruzaléma a onomu slavnému „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, takže i my jsme o tom všem mohli uslyšet a přijmout tento křest.
A evangelista Lukáš soustřeďuje pozornost k tomu, co tento pohyb a proměnu působí: Boží slovo. Ježíš a jeho slovo. To, že se mění lidé, jejich myšlení i poměry je důsledkem Božího a Ježíšova slova. Vlastně přesně uprostřed tohoto příběhu je ona scéna, která ukazuje ten přelom od starého k novému: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ – „Na tvé slovo!“ To je to dnešní evangelium a naděje i pro nás: Ježíšovo slovo. Možná máme dojem, že už ho známe, možná nás i někdy zklamalo, ale tady se to vypráví tak, že se přesto všechno vyplatí naslouchat. Vy, kdo přicházíte do kostela a na biblické hodiny jste tedy na dobré stopě. Boží království přichází tady tudy.
„Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského“ (v.1). Kupodivu tu není řečeno, o čem Ježíš káže. Ale je pravdou, že obsah jeho kázání známe odjinud – z kázání na hoře, na poli, z kázání v synagoze v Nazaretě, z podobenství atd. A lidé se proto na něj tlačili, aby jeho kázání slyšeli. Nevíme, jak to byly velké davy, v každém případě se nakonec dozvíme jen tři jména těch, které kázání skutečně proměnilo: Šimon, Jakub a Jan. Snad je to obraz církve? Dodnes chtějí slyšet celé zástupy a davy lidí Ježíšovo slovo. Kdyby se sešli všichni lidé z našeho města a z celé země na jedno místo, byl by to pořádný dav. A někdy máme dojem, že se pořád káže a káže, a nic moc z toho. Bylo by potřeba najít něco efektivnějšího. Ale nenechme se mýlit, s tím se počítá. Káže se, některé slovo padne na úrodnou půdu, jiné na kámen či cestu a nevzejde. A tam, kde ho lidé nepovažují jen za nedělní zpestření, nýbrž dají mu svoji důvěru, tam se budou dít divy: „Ale na tvé slovo spustím sítě“.
Aby všichni mohli slyšet, potřebuje Ježíš lodě, které tam rybáři mají. A odjedou kousek od břehu. Aby se lidi mohli setkat s Ježíšem a jeho slovem, není potřeba mnoho: Kazatelnu a slovo Boží, které z ní někdo zvěstuje. Šimon tu vykoná pro Ježíše dobrou službu. Je pravdou, že my bychom kolikrát chtěli dělat a vybudovat jiné a větší věci pro Ježíše. Kdysi to byly hlavně obrovské kostely. A on potřebuje jen loďku a dovézt na bohoslužby. A když už ty kostely a modlitebny máme, i tady je potřeba připravit vše tak, aby všichni mohli dobře a v klidu poslouchat slovo Boží. Nevozíme u nás lodí, ale když někdo potřebuje, vozíme auty. A kostely a kazatelny chystáme, aby všichni mohli dobře Boží slovo slyšet – někteří musí uklidit, jiní čtou a nastavují ozvučení, jiní na bohoslužby cvičí na varhany, nebo potom připraví občerstvení a umyjí nádobí. My už víme, ta drobná Šimonova služba se vyplatila. Končí to zcela nečekaným a bohatým úlovkem.
Jeden kazatel poznamenal k této drobné službě: Šimon byl vlastně po noční směně. Celou noc lovil. Teď měl nárok na odpočinek. Kolik lidí zůstane po noční šichtě a celém pracovním týdnu doma a chtějí mít svůj klid a víkend, nebo si jen něco pěkného poslechnout? Šimonovi se však vyplatilo neudělat to takhle. Nevynechal příležitost setkání s Ježíšovým slovem. Neodmítl službu. Jinak by přišel o bohatý rybolov a celou změnu a novotu svého života.
A pak přijde ono Ježíšovo slovo: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu“. To vzbudí Šimonův mírný odpor. To známe, ne vždy souhlasíme s tím, co se nám z Bible a kazatelen říká. Tady to má naprosto racionální jádro: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“ Ryby se loví v noci, ne za denního horka. Asi to známe dobře, když nějaký neodborník se začne plést do řemesla odborníkovi a radit, co má dělat. Rybář zná svou rybařinu, tesař svou tesařinu. To se Ježíš u svého otce snad naučil. Ekonom dělá ekonomii, lékař léčí a teolog ať dělá teologii. To, co radí Ježíš, je – řekli bychom – typický projev diletantství. Kdo ví, možná se Šimon zdráhá poslechnout, protože tam jsou kolem určitě kolegové a bylo by hodně trapné se před nimi blamovat. Tak to máme i my rozdělené – každý obor má svá pravidla. Ježíšovy řeči patří do kostela na kazatelnu, ne do řízení podniku.
Nevíme, co Šimona Petra nakonec přesvědčilo ta pravidla porušit. Řekli bychom: Bohu díky, že to udělal. My nevíme, proč někteří lidé považují Boží slovo za bláznivé, a jiní mu přikládají důvěru. My nedokážeme vysvětlit, jak to, že někteří si do svých odborností, svého vzdělání, umění a podnikání nechají promluvit Ježíšem, jiní mávnou rukou a dělají své řemeslo dál po svém. My se jen modlíme a prosíme, aby to Duch svatý, který toto působí, to způsobil a dělal při nás, v našich sborech a církvích a u mnoha dalších. A evangelium vypravuje, že se to Šimonovi a jeho rybářskému družstvu s bratry Zebedeovými vyplatilo poslechnout: „i naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly“.
A snad se to tu tak vypravuje, abychom Šimona napodobili. Je dobré nemávnout nad tím rukou, ale dobře naslouchat Ježíšovu slovu a dát mu v životě důvěru. Zprvu to vypadá, že Šimon nemá na Ježíšovo kázání čas, on má svoji práci. Však tam čteme, že když se kolem Ježíše shromažďují davy, rybáři perou a zašívají sítě, jakoby nic. Náboženství povznáší, ale život jde jinudy. Má svá pravidla. Ale tím se Ježíš naštěstí nedal odradit. Petra zavolá a přiměje ho vyjet na hlubinu.
Zejména reformace znovu připomněla význam Božího slova. Natolik je zdůraznila, že kázání se stalo středem bohoslužeb. A církev je tam, kde se toto slovo káže a jemu se naslouchá. (Ano, a vysluhují se svátosti – ale zase ne jinak, než tak, jak to Ježíš přikázal). Nic dalšího. Kupodivu se církev a sbor buduje, roste a rozšiřuje skrze nedělní kázání a dnes dosti zapomenuté biblické hodiny a jiné podobné pokusy, jak naslouchat Ježíšovu slovu. Tomuto slovu je třeba věnovat péči, čas a pozornost, ať už jsme profesí, jakých chceme. Jinak to dopadne, jak to přiznává Šimon: „namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“ Už jsme vyzkoušeli kde co, ale nic nefunguje. Celé noci jsme schůzovali, radili se, plánovali, počítali… My teologové to známe také dobře – celé dny a noci se namáháme u stolu a mezi knihami, a ono – nic. Ale dočista nic nového nás nenapadlo. Efektivita práce – nula. Kdo nevypluje na povel na hluboké moře, třebaže to odporuje našim počtům a zkušenostem a praxím, ten zůstane na břehu jen opravovat sítě, látat díry v rozpočtu a počítat ztráty.
A v tom je to evangelium a naděje pro nás. Petr má sice své pochybnosti a obavy a své racionální argumenty a životní zkušenosti, že to či ono nejde a nepůjde. Ale Ježíš mu na to nekývne. Není z těch, kteří by tvrdili: inu, každý má svou pravdu, své vidění věcí a to je třeba respektovat. Evangelista Lukáš to vypravuje tak, aby bylo zřejmé, že svým příběhem nikoho nenutí. Nevyhrožuje. Ale vykládá, zve, nabízí: podívejte, jak je dobré nechat se přesvědčit, naslouchat, věnovat čas a pozornost tomu, co říká rybářům tento syn tesaře. Ukazuje, že Boží království přichází ne tehdy, když nasadíme veškeré své umění a znalosti a upracujeme se skoro k smrti – ale když budeme umět naslouchat: „Na tvé slovo spustím sítě.“.
A přijde bohatý rybolov. Sítě se trhají. Musí povolat své kolegy z druhé lodi. A obě lodi jsou přetížené rybami. Žádná blamáž před kolegy – odborníky, žádná ostuda z toho, že posloucháme Ježíše, ale plné, ba přeplněné lodi. O tom nás evangelium ujišťuje častěji: kdo mu dá svoji důvěru, nebude strádat. Jindy z pěti rybiček a dvou chlebů nasytí pět tisíců, a ještě zbyde dvanáct košů. Je dost pro všechny. A ještě přebývá.
„Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ne, on své obrácení a pokání nedělá proto, aby zaujal Ježíše. Nebo proto, že to po něm Ježíš chce – až budeš, Šimone, dost pokorný a věřící, pak přijdu a podaří se ti rybolov. Nic takového. Ale právě ta dobrota a velkorysá milost Boží jej přemůže. Když vidí, že tento Ježíš má slovo, které přemáhá lidská srdce a plní sítě, (a zve všechny hříšníky ke svému stolu) pak se lekne. Ano, až teprve potom. Odejdi, prosím. Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu… Jsem nečistých rtů… Není nic, co by z mého života mohlo před tebou obstát.
A správně tušíte – to evangelium, ta naděje pro nás všechny je v tom, že Ježíš neodejde. „Ježíš hříšné přijímá“, se zpívá v jedné písni (693). Právě on, tento Šimon Petr se zděsí, když pozná, že Ježíšovo slovo není jen nábožné rozjímání, že to není jen to, co už stokrát slyšel a „tak nějak zná“ – ale že v tomto slovu, skrze slovo jedná sám živý Bůh. On, který kladl odpor a pochyboval, a nakonec – víme – třikrát zapřel – on uslyší ono slavné: „Neboj se“. A toto slovo odpuštění a přijetí změní z gruntu život třech rybářů: „všechno tam nechali a šli za ním“. Vlastně neudělali nic zvláštního: jen dali důvěru Ježíšovu slovu.
Bože, děkujeme, že posíláš své služebníky a služebnice, kteří zvěstují tvé slovo života a my mu můžeme naslouchat. Odpusť nám, když nás někdy přepadá dojem, že už jsme se naposlouchali dost a tvé slovo už známe. Prosíme, nepřestávej sesílat svého Ducha, který by nás znovu a znovu přiměl k tomu, abychom se znovu nechali poučit. Amen.
