Text: 2Kr 5,1-16 Kazatel: František Plecháček
Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“ Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé . Budeš čist.“ Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic .“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl.
Milé sestry, milí bratři, velitel vojska aramejského krále byl bezesporu významný muž. Až nápadně mnoha slovy je vyzdvižena jeho velikost, obliba a moc. A tento skvělý a velice mocný muž se najednou stává málo-mocným, úplně bezmocným vůči zákeřné nemoci, která začne stravovat jeho tělo. Těžká nemoc – hrozí pomalé, bolestivé umírání, a ještě k tomu se člověk stává nečistým. Jak málo je náhle platná všechna sláva, moc i bohatství! Co všechno by člověk dal za jedinou jiskřičku naděje!
Ještě jedna věc by nás mohla překvapit: Naamánovým prostřednictvím dal Hospodin Aramejcům vítězství! Pohan, velitel nepřátelského vojska, s nímž Izrael sváděl tuhé boje – a vida, on i jeho prostřednictvím jedná Hospodin! Bible, obzvláště Starý zákon trvá na tom, že se nic neděje bez Božího vědomí. Hospodin je Bohem a Pánem i nad těmi, kteří ho jako Boha nevyznávají. Ví o jejich záměrech, starostech a bolestech. Dovede si je použít. Co je nejdůležitější – Hospodin chce i tyhle cizince pozvat a povolat k víře. Když na něho jeho vlastní zapomínají, Bůh neskládá ruce v klín, ale volá k sobě další lidi, dosud vzdálené.
Pomoc přijde ze strany, odkud by to Naamán asi vůbec nečekal. Náhle se na scéně vedle významného, velikého muže objevuje malé děvčátko (kral: „děvečka malá“). Malá zajatkyně, která teď musí sloužit Naamánově ženě. Člověk v otrockém postavení, nejmenší z nejmenších. Ale právě tahle maličká má pro mocného generála rozhodující poselství. A ona mu ho vyřídí! Vyřídí ho nepříteli, veliteli vojska, které ji odvleklo do cizí země. Mohla si přece říci: „Tak na tebe přece došlo! Dobře ti tak!“ Ale malá izraelská dívka zlo oplatí dobrem.
Náš dnešní příběh je, mimo jiné, také vyprávěním o velikém významu zdánlivě bezvýznamných, nepatrných lidí. Jejich zástupcem je tu děvčátko-služebnice, a později také Naamánovi služebníci, kteří svého pána přemluví, aby poslechl Elíšova slova. Nejsou uvedena jejich jména. Zůstávají bezejmenní – ale právě bez jejich svědectví by se nic nepohnulo dál a velký a slavný generál by byl naprosto ztracen!
I ti nejmenší mají své důležité místo v Božích plánech, právě jim je často svěřeno rozhodující svědectví, slovo, které má moc vysvobodit a otevřít novou naději. Velicí a mocní zůstávají odkázání na jejich svědectví. Tak je tomu až dodnes. Dobrou zprávu světu často nevyřizují žádní velikáni dějin, ale docela obyčejní lidé. Milé sestry, milí bratři, také víra, naděje a láska každého z nás má své místo v Božích plánech!
Tak v Samaří je prý prorok, který dovede zbavit malomocenství! Aramejský vojevůdce se téhle naděje chopí. Do hlavního města severního Izraele se ovšem nevydává jen jako soukromá osoba. Je na cestu vyzbrojen dopisem svého pána. A ten dopis je vlastně docela ostrým ultimátem: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Aramejský král neprosí, ale rozkazuje, jedná z pozice síly: „Koukej mého služebníka uzdravit!“ Tohle je možná jeden z důvodů, proč později zůstane zaražený Naamán stát přede dveřmi Elíšova domu jako prosebník a prorok se s ním nejdřív vůbec nesetká. Generál se bude muset naučit, že některé věci si nelze vynutit násilím nebo koupit za peníze.
Vlastně není divu, že se izraelský král po přečtení dopisu málem zhroutil! „Jsem snad Bůh, abych mohl někoho zbavit malomocenství?!“ volá a na znamení zármutku a zděšení trhá své roucho. To si ten aramejský král našel pěknou záminku k vyhlášení války! Izraelský panovník propadá zmatku a zděšení, protože neví to, co zná malé děvčátko v aramejském zajetí. I když by měl mít přehled a vědět, na koho se má obrátit, neví. Zdá se, že král Izraele s Hospodinem, Bohem Izraele, příliš nepočítá a úplně zapomněl, že je tu jakýsi Elíša, prorok, muž Boží.
V tuhle chvíli přebírá iniciativu Elíša a vzkazuje zmatenému králi: „Jen klid. Pošli Aramejce ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok. Tenhle cizinec pozná, co tobě, milý králi, a mnohým v Izraeli zůstává skryto!“ Naamán se svým průvodem a bohatými dary konečně dorazí k muži Božímu. A tam ho čeká šok! Žádné uctivé přivítání s poklonami až k zemi. A taky žádné čarování, žádné obřady a léčitelské praktiky. Elíša k němu vůbec nevyjde a jen mu po svém poslovi vzkáže: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a budeš zase zdráv.“
Jak by nám asi bylo, kdyby nám lékař jen vzkázal po sestřičce: „Dejte si doma aspirin, na hlavu mokrý hadr a bude to zase dobrý!“ Jenže Elíša není především lékař nebo zázračný léčitel. Je to Hospodinův prorok, muž Boží. A k tomu na první pohled dost nezdvořilému jednání měl dobré důvody. První už jsme zmínili: Je nezbytné, aby si Naamán uvědomil, že mu žádné rozkazy ani skvostné dary nepomohou, že je teď zcela odkázán na milost, kterou si nekoupí ani nevynutí.
Ovšem je tu další důvod, proč se prorok s nemocným generálem nechtěl setkat. Jak uzdravoval Ježíš? Konkrétně mám teď na mysli setníkova sluhu a dcerku kananejské ženy. Jednalo se také o cizince. A jejich blízcí byli uzdravení na dálku – pouhým slovem. O tohle jde i v našem příběhu. Aramejský generál se má přesvědčit o moci Hospodinově, o veliké moci Božího slova. A je třeba, aby se na slovo, které mu vzkazuje Elíša, spolehl, aby mu uvěřil.
Kdyby Naamán Elíšu třeba jen koutkem oka zahlédl, kdyby se ho jen prstíčkem dotkl, mohl by se domnívat, že ho uzdravil božský zjev divotvorného léčitele. Proto k tomu vůbec nedostane příležitost. Musí se spolehnout na pouhé slovo, prostředkované mu ani ne Elíšou, ale nějakým jeho služebníkem. Naamán se má spolehnout, ale moc mu to nejde. Nade vším momentálně vítězí asi zklamané očekávání. Generál se přece tolik pokořil, ale co je moc, to je moc!
Zraněná pýcha, pocit hrozné křivdy, uražená ješitnost… Když na tohle dojde, jakou paseku to dokáže mezi lidmi nadělat! Naamán má uzdravení už na dosah, ale místo toho naštvaně odchází pryč. A tu opět zasahují „bezejmenní“ – generálovi služebníci. Na rozpálenou hlavu přikládají chladivý obklad laskavosti a velice rozumných argumentů: „Pane, vždyť ten prorok ti vzkázal něco důležitého. A Jordán je tady před námi, tak proč bys to nezkusil?“ Jak moc je důležité, mít při ruce někoho, kdo by nás zastavil, když nás také někdy přemůže vztek. Jak důležité je mít blízko člověka, který by nás v pravou chvíli zarazil, upokojil, pomohl podívat se na situaci z jiného úhlu. Generál takové lidi kolem sebe měl a dal se přesvědčit. Ponořil se sedmkrát do vod Jordánu – a byl očištěn od svého malomocenství.
Proč do Jordánu? Do země zaslíbené, zaslíbeného dědictví, do nové, očištěné existence se v Bibli prochází vodou Jordánu. Když my křesťané vstupujeme do nového života víry, lásky a naděje a vyznáváme Hospodina jako svého Boha a Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, je u toho také voda, i když jen v symbolickém množství. Voda křtu.
Pane, děkujeme za příběhy naděje a potěšení. Kéž žádné z tvých dobrých slov nezapadne, ale nese v našich životech hojný užitek. Amen.