kazatelka: Anna Lavická
26.3.2017 4. neděle postní, VSS Pardubice
Vstupní píseň:426/1 „Tvá Pane, Kriste věc to jest“
Vstup: Ž 42/2-3;12 (kral)
Bratři a sestry, v rámci dnešních bohoslužeb vykonáme výroční sborové shromáždění s volbou staršovstva. Už při příchodu jste se zapisovali do prezenční listiny. Po požehnání bude krátká přestávka, po níž navážeme procedurálními záležitostmi a budeme pokračovat volbou nového staršovstva a náhradníků.
Píseň: 42/1-3 „Jako jelen mučen žízní“
Modlitba: Milosrdný Pane, tvůj Duch se vznášel nad vodami, z nichž povstala a začala vzkvétat rozmanitost. Vyznáváme, že nám činí obtíže žít s oprávněnými odlišnostmi. Odpusť nám všechny naše myšlenky, slova i skutky, jimiž jsme narušili jednotu v mnohosti. Milosrdný Kriste, ty jsi milostí a radostí mnohých, ty nasloucháš a vyučuješ, dáváš povstatnové naději a uzdravuješ rány na duši i na těle. Vyznáváme, že jsme nenaslouchali těm,jejichž názory se lišily od našich, nedokázali jsme přinášet slova uzdravení a naděje a svým jednáním jsme odmítali ty, kdo se dovolávali naší solidarity a účasti. Bože, prameni milosrdenství a milosti, rozprostři nad námi své odpuštění. Kéž nás, tvůj lid, tvá láska promění v pramen živé vody a posílí nás. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.
Prosím, chcete-li,připojte se společným: Pane, smiluj se! Amen.
Čtení: Jan 4/5-30 (presbyter)
Píseň: 367 „Studně nepřevážená“
U Tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. (Ž 36/10)
Text: Jan 4/28 -29
Dnes je čtvrtá neděle postní, kráčíme čtyřicetidenní cestou, vedoucí k Velikonocům.
Víte ale o tom, že původně v rané církvi mělo toto čtyřicetidenní období jiný (svůj zvláštní) význam? Že sloužilo jako doba přípravy pro ty, kdo se chystali přijmout křest? A při té přípravě je provázely oddíly z Janova evangelia s tématem křtu, vody, obmytí, odpuštění… Křtěni pak byli na Bílou sobotu, v noci před nedělí velikonoční. Ti, kdo byli již pokřtěni dříve, si uvědomovali potřebu také znovu obnovit milost, kterou ve křtu přijali od Boha. Vnímali to tak, že se na své cestě životem zase lecčím pošpinili a Bohu v lecčem odcizili, tak se k tomu čtyřicetidennímu předkřestnímu období přidávali činěním pokání a půstem– a tak vznikla postní doba, jak ji tradičně známe: s důrazem na pokání, odříkání, soustředění na modlitbu… Proto připomenout si vděčně svůj křest – své připojení ke Kristu, bez zásluh, z lásky Boží, to, co jsme dobrého přijali, to, že svým životem smíme být napojeni na něj jako Pramen, zdroj, občerstvení života… to může být další tón, který způsobí, že půst pak není spojen s jednou smutnou melodií…
Příběh o setkání u studně je osvěžením pro duši zaprášenou vyhaslými vztahy, pro život vyprahlý nedostatkem lásky a přijetí, je v něm touha po utišení žízně, hledající občerstvující zdroj pro život, i touha přinést rozvlažení do Bohu odcizeného, vyprahlého světa…
Když se řekne „studna“, jaký obraz se vám vybaví? Studna – pumpa, která dřív stávala na každém dvorku, modře natřená, a bylo potřeba řádně pumpovat, než se naplnily kbelíky stříkající vodou? O prázdninách u babičky jsme se přetahovali, kdo bude pumpovat… Nebo hradní studna, v níž se voda leskne hluboko na dně a bylo by potřeba dlouhého lana nebo řetězu, pevného vědra a silných rukou, než se voda objeví na dosah… Nebo lesní studánka, k níž stačí pokleknout a rukama nabírat chladivou vodu přímo k ústům ?
Studny v Ježíšových dobách se podobaly nejspíš té hradní studni, co měla vodu hluboko a bylo potřeba vynaložit nemalou námahu k načerpání. Studna v krajině byla vzácnost, mohl jí užívat každý kdo přišel, i když ji někdo vykopal na svém pozemku. Studna s vodou znamenala život. Studna byla také místem setkávání. Vybaví se vám nějaký biblický příběh takového setkání u studny? K nejznámějším patří setkání Jákoba s Ráchel, pastýřkou, nebo Mojžíše s dcerami knížete Jetra, když jim on, cizinec, pomohl napojit stáda… A pak asi tenhle Janův příběh, o Ježíši, unaveném cestou a o přicházející ženě, za poledne načerpat vodu…
Představa ženy se džbánem může vypadat na první dojem romanticky; z obrázků a filmů si vybavíme urostlou dívku, kráčející ladným krokem a nesoucí na rameni džbán s vodou jako nic… Když si však srovnáme překlady zmíněného biblického textu, řada z nich místo džbán užívá výrazu „vědro“. A to už zdaleka není tak romantická představa: žena, vlekoucí vědro, je žena obtížená všednodenní povinností a lecčíms dalším, včetně společenského postavení, které striktně vymezovalo roli ženy… Denně nosit vědro s vodou, ze studny vzdálené kus od vesnice, to byla těžká práce, to byla dřina. A tahle žena si to ztíží ještě tím, že jde pro vodu v poledne, kdy vedro je nejúmornější, nestojí o společnost ostatních žen, které chodí pro vodu spíš v podvečerním vánku, nestojí o jejich řeči. Ví, že její život „nestojí za řeč“, ví, že nežije ve shodě s tím, co se má, co se očekává, tak se raději uzavírá do samoty než snášet nedůvěřivé pohledy ostatních.
I tentokrát, s vědrem na rameni, unaveně přichází ke studni, ale co to? Tam už někdo sedí, v tuto dobu! A je to muž, nějaký cizinec, jeden z těch namyšlených Judejců nebo Galilejců… Mám já to smůlu, potkat se o samotě s cizím mužem, kdyby nás někdo zahlédl, to zase bude řečí…
Dej mi napít, řekne jí ten muž. Kdyby vedle ní uhodil blesk z čistého nebe, nepřekvapilo by ji to víc. – Jak to, to přeci… jsou tady nějaké tradice, hranice, bariéry, copak to jen tak lze říct – Žid – Samařance- dej mi napít? (copak to jen tak jde, katolík a protestant, napít se z jednoho kalicha?)
Pane, to přece nejde… – Kdybys věděla, kdo tě žádá o vodu… ! A pak se rozproudí rozhovor, který, zvenku viděno, vypadá, že tihle dva společnou řeč nenajdou a že tu k porozumění sotva dojde. Tu situaci, kdy se střetnou lidé různých tradic, náboženství, národností, si dovedeme představit, (asi by se dnes nepřihodila u studny, spíš třeba na nádraží, ve vlaku, v hospodě, v čekárně u doktora…). Jen ten způsob konverzace nám k tomu nějak nesedí, je to příliš filosofická rozprava na běžný, všední den.
Však to taky, bratři a sestry, není záznam nějakého běžného rozhovoru, ale janovské povzbuzující kázání do situace církve, která je unavená tlakem (a nedůvěrou) společnosti, a přesto má co dát, nabídnout, když jejím zdrojem je Kristus. Je to i výzva k jednotě: pít, čerpat, občerstvovat se trvale z jednoho zdroje, z Krista, je to pozvání k vyjítí ze stereotypů, které jsme si o těch druhých vytvořili.
„Ani tu, ani tam, ani na této hoře, ani v Jeruzalémě, „ale v Duchu a v pravdě, ti kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat. A Otec si přeje, aby ho tak lidé ctili.“- Katolíci, protestanté, charismatici, všichni jsme zváni k jednotě, ne k výlučnosti. Setkání u zdroje – u Ježíše, to umožňuje. A díky Bohu za křest, který nás tak různé, a v různosti nedokonalé, spojuje. A to nejen v ekumeně, napříč církvemi, ale také v jedné církvi a dokonce v jednom sboru, konkrétně i v tom našem…
Samařská žena se u Ježíše setkala s otevřeností a důvěrou (nebudu přece žádat „dej mi napít“ někoho, ke komu nemám důvěru) – ale i on se u ní setkal s důvěrou a otevřeností.
Důvěra a otevřenost, to je cesta, na níž se potkáváme s Kristem, na které potkáváme Krista v druhých, často tak odlišných… Tenhle příběh z Janova evangelia nám ukazuje, že je možné budovat nové vztahy navzdory minulosti, zasekané všelijakou nevraživostí a nedůvěrou. Komunikovat navzájem i o nejpalčivějších problémech .
Ježíš se té ženy ptá na jejího muže, který vlastně není jejím mužem a ona mu pravdivě odpovídá. Takhle oslovit druhého člověka se dá jen v prostředí důvěry – tu Ježíš nastoluje, když prolamuje konvence, hranice a bariéry, když říká: „dej mi napít“. Se mnou se můžeš podělit o to, co tě tíží, zabřemeňuje, o to své povinné, těžké vědro s vodou. Ježíš oslovuje tu ženu přes její existenciální tíhu a bolest – „nemáš muže“. – Každého z nás chce Ježíš takto oslovit, dotknout se nás, třeba i na slabém místě, v tom, kde máme trápení – tak se nás Bůh dotýká chladivě, tišivě, jako když se unavený, vyčerpaný poutník napije čerstvé vody… Proto i my takto můžeme přistupovat k druhým, dotknout se s porozuměním jejich slabého místa, jejich trápení a nabídnout občerstvující slovo, přes které by mohli zakusit dotyk Boží lásky.
Rozhovor Ježíše a ženy je přerušen příchodem učedníků, kteří se diví – a není to poprvé, kdy nechápou, o co jde, jaký tady právě probíhá zázrak – vzájemného pochopení.
Žena odešla a nechala tam své vědro, či svůj džbán. To, co jí denně viselo na ramenou, to na čem visel její život (bez vody to nejde), to čím sloužila druhým (nosila vodu), nechala u Ježíše. Bez obav, s důvěrou. Neodešla však domů s prázdnou. Nesla sebou zprávu, osvěžující, možná až dech beroucí, zarážející, jako lok studené vody: „Pojďte se podívat na člověka, který mi toto všecko řekl. Není to snad Mesiáš?“- A oni šli s ní za ním. V důvěře. – Není to úžasné?
A není tohle to, o co by nám jako církvi, křesťanům, mělo jít? – Nechat svá „vědra“ (to, co každý – osobně i jako církevní společenství – v životě vlečeme, v domnění, že to je to, co potřebujeme, že to je to, čím musíme sloužit, čeho se musíme držet, v domnění, že to drží nás) nechat svá „vědra“ u Ježíše a bez nich se posunout o kus dál v životě… ? A stát se nesvázanými, nezatíženými (třeba církevní tradicí nebo starými spory), otevřenými pro novou službu, silnějšími a moudřejšími ve své víře… A tak i věrohodnějšími pro ostatní, pro ty, které chceme pozvat za Kristem?
Modlitba: Kriste, nedokážeme si ani do všech důsledků uvědomit, co všechno je nám darováno a čím se před Tebou stáváme, díky tomu, že Ty jsi nás potkal a přijal i s tím, co nás trápí. Proto s díky, údivem a radostí přijímáme to, co nám zvěst Bible tlumočí: že Ty ses postaral o naše odpuštění, o náš pokoj , o to, že k Tobě patříme. Amen
Píseň: 699
Ohlášení: Hana C.
Přímluvy: Milý Bože, pomáhej nám, abychom se od Ježíše a samařské ženy dokázali učit,že setkání s druhými nám otevírá nové obzory milosti.
Pomáhej nám, abychom překonávali vlastní omezení a přijímali nové výzvy.
Pomáhej nám, abychom při odpovědi na Kristovo oslovení přemáhali nedůvěru důvěrou. Prosíme, abychom v komunikaci s druhými přemáhali nedůvěru, strach a lhostejnost a počítali s Tvou pomocí.
Prosíme také za průběh dnešního sborového shromáždění, aby se vše dálo v duchu vzájemnosti a sounáležitosti s Tebou Kriste, ve Tvém Duchu. Prosíme za volbu nového staršovstva, aby proběhla v důvěře a v dobrém očekávání, aby nově zvolení presbyteři a presbytekry mohli sloužit sboru k užitku a růstu a Tvému jménu ke cti.
Společně modlíme, jak nás naučil: Otče náš…
Poslání: Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
Požehnání:
Požehnání všemohoucího Boha Otce, Syna i Ducha svatého ať na vás spočine a zůstane s vámi. Amen
Píseň: 487
VSS – na závěr modlitba + píseň 406
