Kázání 26. 12. 2019

František Plecháček , text kázání Tt 3,3-7

Milé sestry, milí bratři, ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha! Bůh nezůstal skryt a zahalen v mlčení. Tohle je zvěst Vánoc a nejvlastnější důvod ke slavení a díkům! Kde se ukázala Boží láska? Tam v Betlémě, když Maria porodila svého prvorozeného syna a musela ho uložit do krmítka pro dobytek, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou. Tam, kde zaskočení pastýři uslyšeli radostnou zprávu: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově!“

Víme, kde se Spasitel narodil. Ale máme také dát pozor na to, kdy se narodil! Nemyslím teď na historické údaje o císaři Augustovi a majetkovém soupisu. Dobrota a láska našeho Spasitele Boha se ukázala tehdy, když jsme na to neměli absolutně žádný nárok, když jsme byli od Boha velice vzdáleni a vůbec jsme nebyli připraveni na jeho navštívení. Apoštol tady sám o sobě mluví s notnou dávkou drsné, ale realistické sebekritiky:

„I my jsme byli nerozumní, neposlušní, zbloudilí, otročící všelijakým vášním, žili jsme ve zlobě a závisti… navzájem jsme se nenáviděli. A přece tehdy,“ svědčí apoštol, „kdy jsme takhle podivně žili, či spíš živořili a naše existence byla jen absurdní karikaturou původního dobrého Božího záměru, právě tehdy se ukázala nesmírná dobrotivost a láskyplná náklonnost našeho Spasitele Boha!

Hospodin nečekal, až se na něho rozpomenou těžkou dřinou zmožení pastýři a svými výpočty plně zaujatí pohanští astrologové. Pán Bůh nečekal, až si na něho vzpomenou rybáři na břehu Galilejského jezera. Neotálel se svým příchodem, dokud se celník Zacheus náležitě nepolepší a lehké ženy v Jerichu a Jeruzalémě si nenajdou nějakou úctyhodnější práci.

Pán Bůh nevyčkával, až si všichni dáme své životy náležitě do pořádku, až všem všecičko odpustíme, všechno napravíme a nebude na nás nejmenší poskvrnky, všichni čistí jak lilium. Neodložil svoje záchranné dílo na jindy, až pro ně budou příhodnější poměry a lidé přívětivější a hodnější. Protože nás má rád, přišel. Zjevil svou dobrotu a lásku v Ježíši Kristu, našem Spasiteli.

Láska. V řeckém originále je slovo „filantropie“. O tom pojmu asi máme určitou představu, tu a tam se ještě používá. Lidumilové všech časů věnují své prostředky, čas a úsilí na obecně prospěšné účely. Mezi známé filantropy patří například Bill Gates, spoluzakladatel firmy Microsoft, nebo autorka příběhů o kouzelníkovi Harrym Potterrovi J. K. Rowlingová, samozřejmě je k nim počítána taky Matka Tereza a řada dalších. Za svou dobročinnost jsou v lidské společnosti ctěni a váženi, získávají různá ocenění – třeba i Nobelovu cenu míru. Určitě právem, filantropie si společenské uznání zaslouží.

A teď tady čteme, že živý Bůh je také „filantrop“, „lidumil.“ To je jistě skvělá zpráva. Tím spíš, že tím filantropem zůstává, i když se mu toho „společenského uznání“ zejména v našich krajích zas tolik nedostává. Na jeho vztah k nám naštěstí nemá vliv momentální společenské klima. Jen proto mohlo z nebe zaznít: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení!“ A tohle evangelium pořád platí!

Jakkoliv se nám to možná někdy zdá nemožné, Bůh má v lidech zalíbení, jsou mu milí, má je rád. A neplatí to pouze pro ty „hodné“ a „spravedlivé“.Vžil se slogan, který ale není přesným překladem NZ textu: „Pokoj lidem dobré vůle.“ To bychom snad dovedli pochopit. Ale ta slova zní: „Lidem Boží zalíbení“, tedy skutečně „Bůh má v lidech zalíbení.“ Nejedná s námi podle našich hříchů, ale podle svého slitování.

Věř tomu či nevěř, milý človíčku, i v tobě, ať jsi třeba ve svém žití pokazil, co jsi mohl, ať trpíš sebevětšími problémy a nejistotou a úzkostí, má Bůh zalíbení! Chce, abys věděl, že má s tebou dobré záměry, že se tě nezříká, ale naopak s láskou přijímá!

A co že s námi Pán Bůh Kristovým prostřednictvím činí? Slova jako „obmytí“ – doslova je tam „koupel znovuzrození“ – nebo „vylil“ evokují obraz lázně, koupelny, kde dochází k důkladné očistě. Přišel mi na mysl obrázek našich chlapců, když se někdy vrátí ze zahrady s blátem až za ušima a není ani pořádně znát, jakou barvu měly původně jejich bundy. A musí nastat rázná a nekompromisní očista, která se jim sice příliš nelíbí, ale nejde to jinak.

Dobře, to jsou děti, kluci… Naznačuje snad apoštol, že on a jeho druhové také potřebovali podobnou koupel? Nebo snad i my, každý z nás potřeboval podobně důkladnou očistu? Ale ano, koupel o to důkladnější, že se nejedná jen o nějaké to blátíčko a špínu, která se na člověka venku snadno nachytá, zvláště v čase dešťů a plískanic.

Jde o špínu hříchu, tu bylo třeba důkladně smýt. Pán Bůh chce člověka, zaměřeného pouze na sebe a motajícího se bezvýchodně kolem vlastního já, vysvobodit k důvěře, naději a milování. Jde o tak zásadní zásah a proměnu, že lze mluvit o novém zrození. Tohle s námi činí Bůh, když nás v Kristu přijímá a připočítává nám, nespravedlivým, spravedlnost svého Syna.

Apoštol tady odkazuje na událost křtu, v němž se nás Kristus ujímá a my se k němu přiznáváme. Odkazuje na dar Ducha svatého; to očištění a znovuzrození je jeho dílem. To on může s člověkem učinit to, co žádná prádelna ani čistírna nedokáže; popravdě co nedokáže ani sebelepší škola se sebelepšími učiteli a vychovateli! Nové stvoření a nový počátek je výsostným darem Božím. Pán Bůh nepřišel pouze vylepšovat život, opravovat a flikovat drobné vady a chybičky – přišel život probouzet a rozdávat plnými hrstmi!

Když je tu psáno, že na nás Bůh „bohatě vylil svého Ducha“, pak to nesvědčí jen o jeho veliké štědrosti, ale taky o tom, jak je jeho dílo poctivé a důkladné! Když dává, rozdává hojně, když odpouští, odpouští opravdu všechno. Pokud se v Kristu rozhodl pro nás a vyvolil si nás za dědice naděje života věčného, pak je ta naděje důvěryhodná a spolehlivá – a je nanejvýš důležité se jí přidržet.

Hospodin nám prostřednictvím Ježíše Krista otevírá plnost života a výhled k věčnému obecenství lásky, které už nic nenaruší. To je ta veliká radost pro všechny lidi, kterou zvěstovali andělé pastýřům. To společenství začíná ve víře již nyní a tady – v Kristově církvi. Všimněme si, že pro apoštola je Spasitelem, „sótérem“ Bůh a zároveň i Ježíš. Specifickým způsobem tak vyjadřuje, že to dítě v betlémských jeslích skutečně není jako každé jiné. Je Immanuel – Bůh s námi!

Vím, že nauka o božství Ježíše Krista dělá některým křesťanům starosti a budí v nich silné rozpaky; pravý člověk, to jistě, ale pravý Bůh?! Některým křesťanům připadá, že si tím děláme nároky na jakousi výlučnost, která nám nepřísluší. Jenže tady vůbec nejde o naši výlučnost, o naši pravdu, o naše pravé náboženství – jedná se o to, že spasit, obdarovat životem a věčností může jedině Bůh. Na čem záleží je Boží sláva a spása lidí. A Bůh svou slávu a spásu zjevuje naprosto nečekaným, jedinečným způsobem: v tom dítěti v betlémských jeslích. Proto je dobré a životodárné sklonit se před Ježíšem a svěřit se do jeho rukou.

Modlitba: Věčný Bože, děkujeme za Slovo, kterým ozařuješ naši cestu a otevíráš dveře k životu. Děkujeme za vánoční radost, za radost v Kristu Spasiteli, a prosíme, dej, ať v nás zůstává a posiluje nás v různých trampotách, ať svítí i lidem kolem nás. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 03.01.2020 v rubrice Kázání.