Text: L 2,1-11 Kazatel: Daniel Ženatý
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Narodil se nám Spasitel. Narodil se někdo, kdo nás dostane z toho, co jsme si navařili, co si navaříme. Bůh se stal člověkem. Je to protimluv, je to na hlavu postavené, je to tak. Boží láska vstoupila do jednoznačně a neodvolatelně mezi nás.
Bůh v tichém, bezbranném dítěti přemáhá zlo a smrt. A mohli bychom přidat další a další pokusy vyjádřit, oč o vánocích jde. A nejen vyjádřit, ale se i z toho radovat.
To krásné co se o vánocích děje smíme sledovat v příběhu o narození Krista.
My lidé jsme v něm zastoupeni ve třech rolích. Žádná nemusí být trvalá. Život může být tak složitý, že se během něj ocitneme v každé z nich.
Bezradní lidé. Josef a Marie. Máš strach a vůbec nevíš, co bude za minutu. Vše záleží na tom, zda někoho najdeš. Na cestě, v neznámých končinách, v nouzi. Klepeš u jedněch dveří, pak u druhých. Jak je to nepříjemné. Rozhodnout se, zvednout tu ruku a spustit proces, který nevíš, jaký bude. A čekáš, kdo otevře, usmívá se? A hned vidíš, že to nepůjde, ale má to jakousi obecně slušnou formu, a tak posloucháš zdvořile výmluvy až do konce…
A pak to dobře dopadne, aspoň ten chlév, a vzápětí, pak, jak informuje evangelista Matouš, emigrovat před brutálním násilím, před genocidou. Odejít do cizí země kde je to bezpečnější, ale zase budeš klepat na dveře, budeš hledat kde přespat a kam jít na záchod, a co s tím malým děckem, co nic nechápe a pláče a křičí, tak jak se mu to zdá vhodné…
A někdy jsme těmi uvnitř, těmi za dveřmi, na něž se někdo dobývá. Někdo klepe na naše dveře. Nepříjemné. Je třeba reagovat, možná změnit plány, nechce se nám do toho, čím jsme starší, tím lépe umíme zdůvodnit, proč to nejde. Nakonec sami sebe přesvědčíme, proč to nejde, i když to kdesi uvnitř přece jen bublá a protestuje…
Co když to klepal Kristus, my ho oslavujeme a prosíme, aby za námi přišel, a když přijde, tak mu neotevřeme…
A pak jsou v tom vánočním příběhu lidé zlí, krutí, Herodes, šílenec, možná visí jeho portrét na štábu islámského státu, pro zlé lidi to byl borec, ten se s tím nemazal, rovnou dal vyvraždit všecky malé kluky, jeden z nich musí být přece ten budoucí král, který by ho připravil o moc…
A pak je tam anděl, zpočátku jeden, ten co jim říká, aby se nebáli. Pak se tam objeví množství nebeských zástupů, a pak andělé – už množné číslo, odejdou do nebe.
Jsou tady také. Existují. Jen je nepřehlédnout.
Bůh je v tom příběhu to novorozené dítě. Slabé, bezbranné, a přesto tak mocné, že se hvězdy dávají na pochod, mudrci se dávají na pochod, teroristé propadají panice.
První, co anděl poví je výzva – nebojte se! Nebojte se, protože vám zvěstuji velkou radost, která je pro všechen lid. Jak se to zvrtne. Nejprve nebojte se – k tomu je člověk náchylný, sotva se děje něco, čemu nerozumí.
A pak ujištění, proč se nemusíme bát. Bůh nenechal svět zlým silám napospas. Stal se člověkem. Nebesa se dotkla země a natrvalo se se zemí spojila. Bůh přišel, aby nás zachránil ode všeho zlého.
Předevčírem jsem rovnal knížky zpět do knihovny. Synodní senior Josef Křenek, Kolem jeslí a kříže. 13 kázání. Nikdy jsem ji nečetl, nic mě nepudilo, abych ji četl. Ale teď, zajímalo mne, jak o vánocích kázal můj předchůdce v úřadu. Rok 1938 – cituji – žádný lidský pokrok nemůže předběhnout paprsek světla. Kristus jen nejvyšší, skutečně pokrokovou mocí. Není tím, kdo by lidstvu nestačil, který by kulhal pozadu. I když se někdy zdá, že ho svět předbíhá a on se opo6ďuje, předbíhá ho – ten svět – jen ke své katastrofě, svému hrobu… Zdánlivé opoždění je v podstatě předběhnutí jeho slávy v lidské bezradnosti. Náš ustrašený soud bývá klamem bázlivého srdce… Konec citátu. ( 17.4.1938)
I před 77 lety se zdálo, že to slabé mrně v jeslích ničemu nerozumí a neví, co a jak, je nemoderní a vůbec. Je to mimo realitu, svět je dnes prostě jiný. V tom kostele vůbec nevědí, jak to vypadá venku… Kolikrát už jsem to slyšel. Svět je někde jinde než to co se káže v kostele… Je to tak? Myslím, že není.
S touto pýchou, jsme dál než Bůh, bojuje každá generace. Milovat, odpouštět, smiřovat se, respektovat druhého, být ochoten naslouchat, být ochoten mluvit, být vděčný, radovat se – jo, to už tady bylo, ale dnes je to přece jen jinak, kde to žijete, je pokrok, lidé jsou jiní….
No, vezměme to kladně. My jsme v kostele, tak už tím dáváme najevo, že si to nemyslíme, že by byl Kristus úplně mimo. A tak se ptáme. Co s těmi otázkami, které se kolem nás kupí?
Co s uprchlíky? Co se strachem že vše bude jinak? Co s násilím? Hrubostí? Zmenšuje se naše svoboda, nebo se nám to jen zdá?
Odpovědi jsou skryty v tom, co činí Bůh. Můžeme je hledat a můžeme je nacházet. Bůh se stává jedním z nás a vnáší do světa lásku. To nemůže být špatně! Tak podobně jako on – riskujme, vnášejme ji také, ať si kdo chce, co chce myslí. Je dobré a správné jednat přátelsky, nešířit paniku, nepodléhat hrubosti, plakat, smát se, je dobré hledat, jak mohu pomoci.
Stačíme na to? Nebojte se, stačíme, narodil se vám dnes Spasitel. Bůh přišel, aby nás zachránil ode všeho zlého.
Pane Ježíši Kriste, tvé narození oslavujeme. Prosíme, aby zpráva o něm prostoupila naše životy od narození až k smrti. Pomoz, ať se nebojíme jít s tebou, ať nás nerozhodí poznámky o tom, co je a co není moderní, co je a co není správné. Ty jsi dobrý, ty jsi správný. Tak nač čekat, čeho se bát?
