Text: 1 K 1,18-25 Kazatel: František Plecháček
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
Milé sestry, milí bratři, možná máme někteří v něčem podobnou zkušenost jako apoštol Pavel. I v naší současnosti slovo o ukřižovaném Kristu v některých probouzí smích, v jiných nevolnost či rozhořčení. Nejčastější zkušeností je asi naprostý nezájem. Apoštol to vyjádří poměrně drsně: slovo o kříži, tedy o ukřižovaném Mesiáši, je bláznovstvím pro ty, kteří jsou na cestě k záhubě, kteří hynou. Tím je prostě řečeno, že si nevybrali dobře, když pohrdají tímhle Božím bláznovským kázáním a rozhodně odmítají takového zvláštního, opravdu hodně netypického Vysvoboditele.
Ale, ruku na srdce, copak to není bláznovství – přijít mezi nás takhle, nechat si tohle udělat?! Boží Mesiáš, zhasínající na kříži mezi dvěma zločinci, kteří jako by mu tvořili jakousi bizarní čestnou stráž. Boží vyvolený, který ani ve svých posledních chvílích nemyslí sám na sebe, ale ještě na kříži se modlí za své katy a přijímá kajícího lotra? Ponížený, odmítnutý, zavražděný Bůh, který neudělá vůbec nic na svoji obranu a nechá si od lidí provést tohle – není to naprosté bláznovství?
A přece se živý Bůh vydal za námi právě takhle, zvolil tuhle cestu k lidem. Když ho svět svou vlastní moudrostí nepoznal, rozhodl se převrátit všechna lidská měřítka a zaběhnuté stereotypy a zachránit ty, kteří uvěří, bláznovskou zvěstí.
Co je to ta moudrost světa? Přesně to, co o ní praví apoštol: moudrost, která není schopna poznat skutečného Boha, protože s ním nepočítá a nestojí o něj, nemá pro něho místo. Moudrost světa si chce za každou cenu pomáhat sama, spoléhá se jen sama na sebe. Hraje si na boha. Vyznává úplně jiná měřítka, a proto se s živým Bohem nutně musí minout.
Bůh však nerezignoval, když se setkal jen s lidskou nechápavostí a odporem. Odpovídá bláznovským kázáním. Vyhlašuje, že spása spočívá právě v tom, který jako Vysvoboditel s velkým „V“ vůbec nevypadá. Vykoupení z moci hříchu a obnova všeho stvoření spočívá v Bohu natolik vyvýšeném a svrchovaném, že si mohl dovolit sestoupit až k nám a mezi nás. Sestoupil nejen do naprosto neatraktivní, ubohé chudoby betlémských jeslí, ale dokonce až do nejhrozivějších, nejpropastnějších hlubin lidského utrpení.
V této dobrovolně přijaté Boží slabosti se skrývá moc, která všechno přemáhá. Pán se rozhodl hříšníky neztrestat, ale proměnit. Proměnit ne tím, že by nám jen předložil dlouhý seznam svých požadavků: „Bude to takhle a takhle, jinak se nemáme o čem bavit…!“, ale tím, že nám prokáže milosrdenství. Bůh chce, abychom ho poznávali v jeho lásce a slitování, abychom věděli, co pro něho znamenáme. Proto se dává poznat a nalézt v zavrženém a odsouzeném, poplivaném a zabitém muži tam na golgotském pahorku.
Pro Pavlovy židovské současníky to byl skandál a pohoršení. Čekali jiného mesiáše, mocného vládce, vítěze, ne poraženého. Že by skutečný Boží Pomazaný mohl skončit na kříži pro ně bylo naprosto nepředstavitelné. Pro Řeky – pohany – byla podobně nepřijatelná představa Boha, který by se pošpinil chudobou, slabostí a neúspěchem, ba dokonce vlastní krví! Naprostá pošetilost!
Bůh v Kristu sestoupil tak hluboko, že v těch hlubinách nemůže být identifikován, odhalen žádnou lidskou moudrostí, ani tou nejpropracovanější spekulací. Tam na golgotském kříži může Boha spatřit pouze víra, kterou v povolaných a vyvolených probouzí Duch svatý. Ve víře se nám však ukřižovaný Mesiáš stává Boží moudrostí a mocí. Mocí – ne pouze nějakou suchou teorií, ale silou, která reálně proměňuje, uzdravuje, dává životu naději, smysl i cíl. Ve víře v ukřižovaného Mesiáše pak můžeme rozpoznávat, že Bůh je přítomen i dnes – v slabých, bezmocných, nešťastných – v těch, kteří nás potřebují. Amen.
