Text Ř 8,5-6 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Ř 8,5-6
Kristův kříž. Kristovo vzkříšení. Něco se stalo. Bůh něco učinil na tomto světě. Pro člověka a jeho záchranu.
Ale. Jak to udělat, aby to jen tak nezůstalo nepovšimnuto ležet? Jak to udělat, aby se to Boží dostalo ke každému z nás? A nejen ke každému, ale také do každého z nás? Jak se přihodí, že to, co se stalo kdysi v Jeruzalémě, obživne, začne dýchat v mně, ve vás, tady v našem kostele, kus dál u baptistů a katolíků a v církvi bratrské?
Jak se to stane, že to co se v Kristu kdysi stalo, v nás začne bydlet, stane se naší součástí, začne nás měnit? Tak mocně, že to začne ovlivňovat naše rozhodování, naše myšlení! Začne to z nás zářit, tvořit cosi dobrého? A pak, aniž tušíme, se začne měnit prostředí kolem nás. K lepšímu, k pravdě, pokoji, smíření, začne rašit život, lidé se těší jeden na druhého, i na každý nový den?
Která moc to dokáže? Kdo se zeširoka rozkročí nad dvě tisíciletí, uchopí se toho co se stalo kdysi a předá nám dnes? Kdo překročí různost doby, zvyků, kultur, civilizace, kdo vyjme živý Kristův odkaz a transplantuje ho do mnohem mladšího současného organizmu, který má jiné návyky, jinou řeč, jiné myšlení, kdo to udělá? Komu se to podaří?
Pavel říká – Duch! Duch Boží. On je toho schopen. On je jediná síla která to dokáže. Proto je dobré a nezbytné se jím nechat vést. Proto je dobré jej následovat. Nemá-li přijít nazmar Kristovo dílo, má-li se vůbec nějak dostat k nám a do nás, pak jedině Boží moc, Boží síla to může učinit.
Potud přehledné. Jasné. Duch svatý je moc, která působí, abychom věřili a na Boha spoléhali. Síla která aktualizuje Kristovo vzkříšení každé další generaci, každému člověku.
I zde ovšem existuje nebezpečí. Že se role, která patří jen Duchu svatému, ujme někdo jiný. Nezvaný host. Který se bude Pánu Bohu cpát do cesty a bude si na Boha hrát.
V době Pavlově to byly dvě síly, které to zkoušely. Tělo a zákon.
Nevím, zda to je dnes aktuální, zda zákon a tělo jsou pro nás silami, které by chtěly Ducha svatého nahradit.
Ale poslechněme jak Pavel s nimi zápasí, a obdobně můžeme zápasit i my s tím, co by nás od Krista odvádělo dnes.
Ty síly nejsou špatné samy o sobě. Jsou dobré. Špatné se stávají tehdy, když jim my přiřadíme, přisoudíme moc, kterou ony nemají. Očekáváme od nich něco, co je nad jejich schopnosti.
Dodržování zákona ano! Ať funguje justice a policie, to je nám všem ku prospěchu. Když nefungují, je to zlé! Zneužívá toho úzká skupina lidí, zbytek trpí. Zákon dává pravidla, hranice, stanovuje orientaci, pomáhá tvořit prostor, dává šanci pomalejším, dává práva slabým, odstraňuje křivdy. Zákon Boží i Desatero jako vymezení prostoru, informace co je dobré, co je zlé, co životu prospívá a co jej hubí.
Ale dodržování zákona nedodá život. Dodržováním zákona se nic nezazelená. Nic nerozkvete. Kolik nešťastných rodin, rodičů, vše dělám jak se sluší a patří, ale život jakoby se někam vytrácel. Jak je to možné?
No proto, že žít podle pravidel je dobré. Ale život podle pravidel se musí doplnit Duchem. Životem. Kristus a jeho moc se nedostaví za odměnu proto, že žiji řádně.
Tělo. Tělo je také dobré, pokud se nesnaží o něco, nač nemá. Kolik trápení přineslo a přináší tělo do náboženského a křesťanského myšlení. Častokrát je označeno jako hlavní producent hříchu. Tělo, které za všechno může.
Rozdělení myšlení na tělo a duši někdy vedlo k představě, že to tělo mně nepatří. Jako by mně bylo jen přiděleno, ale nejsem to já. A tak holt se musím snažit s tím tělem nějak vycházet. Ale jsem to to já. Avšak Bůh nás stvořil jako jeden celek, já jsem mé tělo, má duše, to je jeden kus. Tělo není strůjcem zla ve světě, člověk celý působí zlo. Ne jedna jeho horší část.
V těle nás Bůh stvořil, sám na sebe tělo vzal a přišel mezi nás. Tělo patří k životu, vždyť skrze těla svých rodičů jsme přišli na svět, život jsme okusili a přijali. Neexistuje jiný zázrak vzniku lidského života než skrze těla.
Pavel varuje toho, kdo se nechá vést podle těla. Kdo tělu přizná větší moc, než ve skutečnosti má. Zase, čeká od těla víc, než čekat má.
Proto své tělo všelijak cepuje, krotí, bičuje, nic tělu nedovolí. Drží tělo zkrátka a čeká, kdy za odměnu přijde Kristus. Kdy se za odměnu dostaví Kristova milost. A Kristus je uražen. Dotčen. Co si myslíš člověče? Že mou milost a mé dílo získáš nějakým cvičením? Nějakým odříkáním? To mou milost považuješ za tak lacinou?
Kolik trápení v dějinách církve tato představa přinesla, že přísnost k tělu a jeho žádostem člověku dodá, doručí Krista a tím plný život a spasení a život věčný.
Jistě je dobré o tělo dbát. Je dobré cvičit, otužovat se, je dobré umožnit druhým, aby se pokud možno dívali na pěkné tělo a ne na zanedbanou páchnoucí ruinu. Ale nic víc. Přísností vůči tělu nepřimějeme Pána Boha aby nám dal to, co Kristus vydobyl na Golgotě. To nám dá jen a jen Duch.
Pavel tedy odmítá dvě moci, kterým by lidé přiznali schopnost nějak zprostředkovat Krista. Budu hodný a budu vše dodržovat – a za odměnu ať dostanu vše co Bůh dává.
Budu týrat své tělo, nebudu se z ničeho radovat, a a za odměnu ať dostanu vše co Bůh dává.
To je špatně. Jak tedy udělat, aby se to co pryští z Kristova kříže a jeho vzkříšení dostalo k nám?
Nechat se vést Duchem Božím. Otevřít se Bohu, přestat své brát přespříliš vážně, spolehnout, že Duch Boží mne vede. To je život a pokoj. To je dobrý život.
Pavel nás upozorňuje, abychom život a pokoj nečekali od jiných sil a mocí. Amen
Pane Ježíši Kriste, dal jsi nám rozum a mnohé schopnosti. Mnoho toho dovedeme. Ale život a pokoj dáváš ty. Dej ať se nezavíráme tomu, co z Ducha tvoříš, i dnes i s námi, Amen
