Bohoslužby, Pardubice 25.12.2017 Mt 1,18-25
Boží hod vánoční
Čtení: Mt 1,18-25
Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. 24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. 25 Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Milí bratří, milé sestry, milí přátelé,
právě jsme zpívali: „Čas radosti, veselosti světu nastal nyní.“ A tak si to přejeme i navzájem: „Veselé vánoce“, „radostné a pokojné svátky“. A tak to má být. I já se k tomu připojuji a přeji vám radostné vánoce. Protože – to jsme si nevymysleli, že se vánoce pojí s radostí. Tak jsme to zde včera slyšeli: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.”
Evangelista Matouš – možná k našemu údivu – o vánoční radosti nemluví. Nejprve nasadí docela věcný tón: „Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ A Josef také jedná docela věcně: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají“. Snoubenci podle tehdejšího práva patří totiž již jen sobě, ale žijí do svatby každý u svých rodičů a nestýkají se. A když snoubenka čeká dítě před svatbou, je považována za nevěrnou a hříšnici. A manželství by už ani nešlo uzavřít. Ale je zde právní možnost – požádat o rozvod ještě před svatbou. Josef je „muž spravedlivý“, nechce Marii ztropit skandál, tak ji hodlá propustit „potají“.
Tak tedy – na začátku vánočního příběhu nejen věcný tón, ale ještě pořádná patálie. A Josef je odhodlán to skončit dřív, než to začalo. Rozvést se, tak to přece chodí. „Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii“. Blahodárné „ALE“. Tys, člověče, myslel, že vše půjde, jak to tak obvykle chodí – ALE Bůh má jiné plány. Tys myslel na hanbu a na to, jak se jí potichu zbavit – ALE Bůh vidí spravedlnost ještě jinak. Nejen spravedlnost a milosrdenství pro jednoho, ale pro oba. A nejen pro ty dva, ale spravedlnost a milosrdenství pro všechny. „Neboj se přijmout Marii“.
A pak se tam líčí, co anděl vyřizuje od Boha Josefovi ve snu – narodí se syn, dáš mu jméno Ježíš. A vykládá, že se tím plní dávná zaslíbení, a Bůh takto projevuje věrnost svému lidu a tomuto světu. Vždyť ve Starém zákoně čteme ono slavné vánoční zaslíbení: ‚Hle, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. A Josef se probudí a „učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě.“
A to je na tom nesmírně důležité – Josef poslechne. Kupodivu se v celém příběhu nesetkáme s otázkou, jak to asi vnímala Marie, jak o té nečekané situaci spolu hovořili, jaké měli pocity – a my přece máme za to, že věci, zvláště ty složité, je spolu třeba a možno nějak vydiskutovat, promluvit si, a ono se to urovná. A my vidíme – Josef s Marií by to spolu nijak neurovnali. Jen by to ututlali. Ale lidský hřích nejde vydiskutovat a ututlat. Matoušovi jde ještě o něco jiného: aby pověděl, že vánoce jsou svátky velikého Božího milosrdenství a smíření, a jistoty, že Boží slovo je spolehlivé. A že přináší odpuštění a smíření. Když kdysi zaslíbil Bůh, že bude o svůj lid pečovat a starat se, že jej bezpečně bude doprovázet i přes všechny těžkosti – i kdyby se hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali, i kdyby se národy bouřily a kuly plány a jejich vládcové, jak se zpívá v Žalmu 2., se srocovali a umlouvali proti Hospodinu a proti kde komu, tak smlouva jeho pokoje se nepohne, on svoji věrnost a své milosrdenství prosadí. I kdyby byl někdo zcela nevěrný a hříšník. Kolikrát sám Hospodin naříká nad tím, že jeho lid je nevěrný, že zradil jeho lásku, až svůj lid chce propustit – posílá ho do zajetí. Ale přesto jeho milosrdenství bylo silnější. Lid se vrátil do země zaslíbené, ukázalo se, že, Boží milosrdenství je silnější a sliby stabilnější, než všechny pakty a smlouvy světa. A o vánocích pošle svého Syna, aby tuto věrnost dosvědčil. A nakonec i jemu prokáže věrnost a lásku, která jde až za kříž a hrob. A tím nás z tekutých písků nejistoty přivede na pevnou půdu pod nohama. A to už je důvod k radosti a dobré naději nejen pro sváteční pohodu, ale i do budoucnosti.
A Josef pak má dát narozenému dítěti jméno. Ne libovolné. Bůh s člověkem nejedná libovolně. Ale jméno docela konkrétní: „Marie… porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
Jméno Ježíš je možno vyložit jako: „Hospodin spasí“, nebo „vysvobodí“, „zachrání“ – a sice „svůj lid od jeho hříchů“. A tady jsme v naprostém centru toho, proč vánoce, proč přišel Ježíš, a co je tedy základem naší víry i naděje.
Přijde Zachránce a Mesiáš – a to nejdůležitější co přinese je – odpuštění hříchů. — Čekali jsme víc? Není to trochu málo? Co bychom čekali od „Spasitele světa“ my dnes? – Není odpuštění jen něco hodně intimního? Interního? Co s tím v práci? A v politice? A v tomto našem světě?
Je pravdou, že v době Ježíšově kolovaly sice představy o tom, že budoucí Mesiáš hřích odstraní, ale většinou jinak než odpuštěním. Hodně stručně pověděno, hřích je podle tehdejších představ zlo, které pramení z nevěrnosti, neposlušnosti Božímu zákonu. Je-li něco hřích, pak to, že bezbožní lidé (tehdy to byli hlavně cizinci a nepřátelé Římani) utlačují ony věrné a zbožné, a že tak nevěřící kazí tento svět a vlastně Bohu brání, aby mohlo přijít jeho království. A vysvobození od hříchu spočívá v tom, že toto zlo bude potrestáno a bezbožníci zahubeni, vymýceni, izolováni někde za plotem, neboť naše země patří nám a nikdo ji nebude kazit. A byly ovšem kultury, které k těmto kazisvětům řadily lidi postižené nemocí, invaliditou či chudobou. Co způsobili zlého, že jsou tak trestáni? A když budou žít s námi a mezi námi – nepadne onen trest a hněv a stín i na nás? „Ti druzí“, okolnosti, doba, dědičnost… nesou vinu za můj – náš neúspěch, že nejde všechno, jak by mělo… Asi je zbytečné říkat, že někde tady má své kořeny nejen náboženský i politický fundamentalismus a terorismus či extremismus, ale vlastně veškerá lidská nesnášenlivost, štvaní, šikanování, nahánění strachu nebo prostě sobectví.
A to právě připomínají vánoce a o tom nás ujišťují: Bůh to tak nenechal, stal se člověkem. Aby svět polidštil. A tomu všemu, co hřích působí, učinil konec. To nad námi nezvítězí, to nebude mít poslední moc, to nemá budoucnost, i kdyby mocní tohoto světa prohlašovali, co chtěli. Marie „Porodí syna a dá mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Ač se odpuštění může zdát jako něco intimního a vlastně nepatrného – tak přece je to to, co přinese nikoliv zkázu, ale naopak – život a svobodu, mír a naději. Vždyť to vidíme – nejhlubší bída tohoto světa netkví v tom, že by bylo na světě málo zbraní, nebo málo plotů, nebo málo razantních vůdců, ale v oné jakési nemožnosti najít ke druhým lidem cestu a žít s nimi v pokoji a v míru, porozumět si: v rodinách, v práci, ve světě mezi národy, dokonce mezi náboženstvími. Podat ruku na smířenou a nepočítat staré dluhy – to je nadějné. Zlo pak ztrácí sílu a moc. Však to víme – Kristus neodsuzoval druhé – ale jejich provinění bere na sebe. Nepožaduje smrt hříšníkům – ale sám jde kvůli nim na smrt. Tak on vysvobozuje – hřích a trest za hřích bere na sebe. I náš hřích a naše viny. I hřích celého světa. Ani smrt nemohla toto odpuštění zastavit. Třetího dne vstal z mrtvých. A to je i naše naděje, proto i my nejen smíme, ale následujeme-li Krista, pak i musíme hledat odpuštění a smíření, kamkoliv jsme postaveni. Neboť jedině to má budoucnost, k tomu je církev povolána, ať je veliká, nebo malá, bohatá, nebo chudá. Bez tohoto svědectví církev nebude církví Kristovou.
Můžeme se toho odvážit? Matouš o tom ujišťuje: v onom narozeném Ježíši se docela viditelně plní staré zaslíbení: To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 ‚Hle, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. On, ten právě narozený Ježíš, je naplnění, potvrzení, ujištění: Bůh je s námi. Ne proti nám, ale s námi. A když je on s námi – kdo proti nám? To je pravá vánoční radost: i když si mnohdy připadáme opuštění – se svojí víru, nebo také nevěrou a pochybností, opuštění se svojí bolestí, nemocí i vinami, nebo se svými myšlenkami – on je s námi. I tam je s námi, kde zápasíme s nespravedlností, nepřátelstvím, lží, chudobou či šikanou; abychom mohli žít ne rozdělení a oddělení, ale spolu, jako jeden lid. A to i tam, kde už nikdo s námi nebude – v životě i ve chvíli umírání.
A abychom si to připomínali, že Bůh je s námi, slavíme večeři Páně. I tam zní to nejdůležitější, co Ježíš přináší: “Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. 28 Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.” Přináší nám smíření a živou naději. Bůh se rozhodl být Immanuel – Bůh s námi – v každé situaci. Evangelijní vyprávění líčí, jak se to projevuje: když Ježíš odpouští a přijímá – nemocné, bojácné, hladové a lidi na okraji, chudé i ty, co ztratili naději, protože se provinili. Proto bude jedním z charakteristických znaků církve – milosrdenství a služba. Služba potřebným, služba slovem i skutkem, pozornost k tomu, aby nikdo nebyl vyloučen a utiskován. Církev tu není, aby pěstovala kdovíjaké kulturní hodnoty, ale dosvědčovala, že Bůh je s námi stejně jako s těmi druhými.
Snad právě proto Matouš uzavírá své evangelium slovy: (28,19-20) “Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte … a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi – Immanuel – po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ A to je ta radost vánoc, se kterou smíme jít do všedních dnů – Bůh s námi lidmi.
