Ladislav Beneš
Text: 1 Timoteovi 2:1-6a
Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, 2 za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. 3 To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, 4 aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. 5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, 6 který dal sám sebe jako výkupné za všechny.
Milí bratří, milé sestry,
„Na prvním místě žádám…“, jsme slyšeli jako první apoštolovo slovo. V kraličtině je přímo – „napomínám vás“. Snad může udivit, že nevolíme nějaký jiný tón do bohoslužeb v době, kdy naléhavé žádosti a příkazy zní z televize, čteme je na internetu, často musíme ve školách a na pracovišti podobné výzvy šířit a uplatňovat a podřizovat se jim ve všech oblastech života. Už jich máme asi plné zuby, ale pro ochranu zdraví a života je důležité je poslouchat a vydržet.
„Na prvním místě žádám…“, zní tedy od apoštola. A komu to vlastně píše? Jistě, svému žáku Timoteovi. Píše mu výklad o tom, co je vlastně církev a čím se vyznačuje. Církev není „parta“, „spolek“, jakkoli to vše může být, ale „dům Boží … sloup a opora pravdy“ (1Tm 3,15). Takto mluví o církvi. Ona nepatří sama sobě, nepatří lidem, kteří ji spravují a platí, není to „naše církev“ s našimi programy a plány. Ale „dům … živého Boha, sloup a opora pravdy“.
A co má tedy být na prvním místě? Jaký program církev dostává na předním místě? „Aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi“. Dostává-li církev takové vyznamenání, že je uprostřed proměnlivého, v poslední době možná se nám jeví jako bláznivého a nemocného světa, napořád domem Boha živého a sloupem a oporou pravdy, pak je modlitba „za všechny lidi“ jejím prvním a nezastupitelným úkolem. „Modlitby … za všechny lidi“. Ze všech stran teď znějí výzvy, opatření, nařízení, ale také prosby o pomoc, o spolupráci, Tomáš Halík vyzval církve, aby se zapojily do pomoci, kde to jen lze a využily svého duchovního potenciálu. Ale také znějí všelijaké prognózy a vědecké doklady o šíření kovidu, a není snadné se zorientovat. Možná už to vše raději ani nesledujeme. Ale apoštol s námi trochu zatřese a soustředí na to, jak se v této situaci orientovat, co jako církev a křesťané dělat ne jen můžeme, ale přímo máme: modlit se za všechny lidi.
Není modlitba málo? Nejsou právě modlitby někdy chápány jako únik od problémů člověka a světa? Není čin víc než mluvení? Není modlitba projevem distance od světa a příkladem neangažovanosti? – Jistě, i o dobrých skutcích bude mluvit apoštol, a o prázdných řečech a klevetění také. V epištole Jakubově se píše o tom, kdy nelze službu potřebným nahradit nábožnými řečmi. Ale důsledkem zdravého učení, zvěstování evangelia je – modlitba.
A proč modlitba? Apoštol jmenuje všechny druhy modliteb, které známe z bohoslužeb i my – prosby, přímluvy, díkůvzdání. Z bible známe i další modlitby – které vyjadřují pláč a nářek a zoufalé volání. V každém případě modlitba bere vážně to, co Bůh slibuje – že Bůh bude s námi; že učiní věci nové; jako vyslyšel svůj lid v zemi egyptské, jako vyslyšel naléhavé prosby Abrahama za Sodomské, jako Ježíš vyslyšel volání slepého, volání postiženého, setníka za jeho sluhu, tak smíme a máme volat i my. Bůh se nechá pohnout. Modlitba je ten nám daný prostředek, abychom vzali Boha vážně a sáhli po tom dobrém, co nám nabízí. My víme, modlitba není instrument, kterým Boha zmanipulujeme. Ale my vidíme, že se děje mnoho dobrého – nejsou jen stoupající čísla nemocných, ale také mnozí jsou uzdraveni. Nejsou jen unavení lékaři a sestry, ale vidíme, že jsou i plní odhodlání nic nevzdávat. Nejsou tu jen sobci a lhostejní lidé, ale také mnoho dobrovolníků, kteří slyší volání o pomoc. Ještě tu není Boží království – o jeho příchod zatím úpěnlivě prosíme –, ale jsou tu stopy a známky, že Boží milosrdenství k nám přichází a děje se. Proto nejen úpěnlivé prosby, ale i „díkůvzdání za všechny lidi“. A modlitba ukazuje, že bereme Boha za slovo, vážně, že stojíme o to dobré, co nabízí. A tak modlitba je vše jiné, než distance, ale naopak projev opravdové akce církve ve prospěch bližních a celého světa. Jako modlitba Abrahamova za Sodomské.
Asi už lépe rozumíme, co má na mysli apoštol, když trochu obecně žádá „modlitby … za všechny lidi“. Pod vlivem důrazů podobenství o milosrdném Samařanovi a dalších zdůrazňujeme „bližního“, tedy konkrétního člověka, který je blízko. Ale tady se akční rádius církve rozšiřuje – modlitby za lidi, kteří jsou daleko, které neznáme; i za lidi, kteří jsou blízko, ale obvykle si jich ani nevšimneme, nebo jsme s nimi léta nemluvili. Jen nezůstat u svých potřeb, svých známých, nezůstat u dobrých křesťanů – jistě, i ti jsou předmětem proseb a díků. Ale modlitba za všechny je modlitbou i za ty nesympatické a nehodné a třeba i proticírkevní a politicky úplně jinde. Náš vztah k nim se nevyjadřuje protestem a odmítnutím – ale modlitbou „na prvním místě“. Apoštol modlitbu „za všechny“ zdůvodní zcela jasně: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny“. Ti lidé sympatičtí i protivní, dobří i velmi zlí, lidé prospěšní i velmi neprospěšní, křesťané i nekřesťané – o nich obecně platí: za všechny dal Kristus Ježíš svůj život na kříži. Jsou Kristem milováni a vykoupeni úplně stejně jako kdokoliv z nás, kteří o tom víme a toto vyznáváme. Proto má cenu a smysl se modlit za všechny a dovolávat se pro ně dobra, které Bůh přinesl. Jako měla cenu modlitba za muže sodomské, která zachránila celé město.
Tím jsme se octli u oné apoštolovy konkretizace: Modlete se „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc.“ Je-li církev dům Boží, sloupem a oporou pravdy, pak nemůže tuto oblast vynechat. Naopak, je zde pro nás jasná orientace, abychom nezabloudili a nepopletli se, protože pravdu říci, je situace dnes opravdu poněkud bláznivá. Text ke kázání jsem si vybral v úterý. Co vše se na politické a veřejné scéně jen v našem českém prostředí od té doby událo! Ptáme-li se, jak církev má reagovat, pak je zde apoštolovo slovo: „Na prvním místě žádám, aby se konaly … modlitby … za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc“. Obzvláště v této situaci to platí. Snad více, než kdy jindy. Dovolávat se Božího dobra pro ty, kteří mají odpovědnost – na úrovni států, měst a obcí, v Praze, ve Strakovce či v Lánech, v Pardubicích, Washingtonu i Moskvě, v Náhorním Karabachu nebo Sýrii.
Ale je to těžké, vím. V pátek mi do úvah nad tímto kázáním a bohoslužbami přišel mail, který asi koluje po naší zemi a určitě vystihuje náladu – „Vládě může věřit pouze idiot, patří do kriminálu“. Když jsem si četl na internetu nejčerstvější vtipy na ministra zdravotnictví, vytanula mi na mysl kniha amerického žurnalisty Neil Postmana, kterou napsal před více než třiceti lety na adresu mediálního obrazu světa. Internet ještě nebyl, ale televizi a časopisům vyčítá, že podporují povrchnost, lidé volí politiky ne podle jejich programu, ale mediálního obrazu, hlavně aby to bylo zábavné. Není náhodou, že politici chtějí ovládat média. Název knihy zní – „Ubavit se k smrti“. Říkal jsem si, že naše současnost předčila jeho představy.
Ale ani jedno po nás apoštol nechce, máme-li být domem Božím a pevným sloupem – ani se rozhořčit a spílat s davy, ani se tím jen bavit a vtipkovat. Ne, není to zakázané. Obojí je spíš obrana, aby se nás to moc nedotýkalo a pokus se vyrovnat s poněkud absurdní situací. Lze dělat, že „to kolem“ není, rezignovat, nevědět. Apoštol to ale vidí jinak – Modlete se „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc.“ Neboť – „Je totiž jeden Bůh a … Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny“. I za tyto politiky, kteří nás štvou nebo se jim posmíváme, a kterým byla svěřena moc. Od Boha se pro ně dovolávejte dobra.
A k čemu taková modlitba? „Abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“, řekne apoštol. Modlitba za mír, pokoj, bezpečí. To přijde k dobru všem. Modlitba je naše privilegium, ale ne, abychom si vymodlili privilegia pro sebe. Ať nám dají pokoj – a ostatní ať jdou třeba k čertu! Ale ten klid a pokoj proto, abychom mohli konat, co konat máme – žít jako církev „v opravdové zbožnosti a vážnosti“. Neboť „to je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ My to nezajistíme. Ale je nám svěřen nezastupitelný úkol – právě tím tichým a pokojným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti dosvědčovat, co je pravda o všech lidech a tomto světě. Totiž že je jeden Bůh a Ježíš Kristus, který dal sám sebe jako výkupné za všechny. Náš křest nám to připomíná – jak je dobré, že nepatříme tomu či onomu, že se nemusíme nechat vláčet kdejakou ideologií či davem, ale patříme Kristu, který jako tichý služebník sloužil a dal svůj život za druhé. A každá večeře Páně nám připomíná, že nás hříšné přijímá a činí z nás nové lidi, kteří přejí pokoj sobě navzájem i všem.
Proto na prvním místě se modlete a přimlouvejte za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc. Pak budete sloupem a oporou pravdy o Ježíši Kristu, „který dal sám sebe jako výkupné za všechny“, a bude to dobré pro všechny lidi a celý svět.
Modleme se:
Náš Pane a Bože, vyznáváme, že mnohdy je naše víra slabá, než abychom věřili, že naše modlitby mají moc a jsou prostředkem změny s námi i v tomto světě. Ale tvé slovo nám vrací odvahu i naději a znovu nás soustřeďuje k tomu, co je vskutku důležité. Děkujeme ti.
Amen.