Text: Ž 66,1-9 Kazatel: Daniel Ženatý
Hlahol Bohu, celá země!
Pějte žalmy k slávě jeho jména,
jeho chválu šiřte chvalozpěvem.
Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy!
Pro tvoji nesmírnou moc
se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé.
Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy,
ať zpívá žalmy tvému jménu.
Pojďte, pohleďte na Boží skutky,
tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň.
Moře obrátil v souš,
řeku přešli suchou nohou; radujme se tady z něho!
Věčně vládne svou bohatýrskou silou,
pronárody sleduje svým zrakem.
Odbojníci ať se nevyvyšují!
Dobrořečte, národy, našemu Bohu,
zvučně rozhlašujte jeho chválu.
Zachoval nás při životě,
nedopustil, aby nám uklouzly nohy.
Hlaholí Bohu celá země? Příroda ano: kolik pupenů raší, trávy ze země, plodin, květů. Kolik živočichů se hlásí k životu, brouci, mouchy, pavouci se pomalu probouzejí do nového času…
A člověk? Hlaholíme Bohu?
Kdybychom to vzali nejprve ve shromáždění. Mohlo by to být lepší. Hlasitěji, radostněji, od srdce, může se i falešně…
A mimo shromáždění? Nedávno mně jeden mladý člověk v jednom sboru říkal, že by naše církev měla mít 5 základních bodů, co má dělat evangelík. Jednoduchých, aby si to mohl pamatovat. Vrtá mně to hlavou. Ale jeden z těch bodů by měl být – evangelík se raduje! Má emoce! Umí se i rozčílit, umí se radovat! Protože ví, komu uvěřil, a ví, že to nejdůležitější pro nás je hotovo! Jako když si konečně zaškrtnete jako hotový úkol, který vás strašil. Hotovo! Člověk je vykoupen! Proto –hlahol Hospodinu, radostně, s nasazením, ne jako leklá ryba.
Pějte Žalmy k slávě jeho jména. Žalmy zpíváme. Některé rádi a často, jiné nám připadají těžké. Žalmy jsou písně, které zpívají o Bohu a člověku, rození a umírání, radosti a stesku. Možná trvá dlouho, než se nám, aspoň některé, odkryjí. za to pak, pak jsou naše, jakoby zpívaly za nás. A úplně cítíme, jak jsou vedle nás ti, kdo je zpívali v minulých staletích. Slyšíme jejich hlas, drcají do nás loktem v té tlačenici…
Jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Co vlastně šíříme o Bohu? Chválím Boha, žasnu jak je dobrý a co pro nás udělal? Je to pro mé okolí informace radostná, přehledná, osobní?
Nebo spíš řekneme, víš, ono to s tím Bohem je složité. To není jen tak. To musíš, víš – a posluchač se dívá, kolik je hodin a kdy mu bude dáno zmizet z našeho dosahu. První informace od nás vůči našemu okolí smí být radostná, vděčná, plná chvály a vděčnosti. Pak samozřejmě může přijít i na otázky a pochybnosti, které bezpochyby existují, a je dobré se jim věnovat.
Žalmista tedy doporučuje šířit jeho chválu a činit tak chvalozpěvem! Tam kde jsme a kde žijeme. I na ucpané křižovatce, nebo v trolejbuse lze konfliktní situaci zvládnout úsměvem. I u lékaře v čekárně lze místo nadávek projevit vděčnost, že to je dobře, že vůbec nějaký lékař je, že tomu někdo rozumí, že mně pomůže, že vím kde ho hledat, i když čekám a nějaký dealer s úžasnými léky mě zase předběhl…
Řekněte Bohu, pokračuje Žalm. Řekněte Bohu. Smíte mu něco říct. Díky. Prosím. Ano, ne. Bůh touží po našem slovu. Slovo adresované Bohu je slovo vztahu, úcty. Jak jsi dobrý! Fakt. Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Jak ti povedlo tvé stvoření! Vždyť i nepřátelé ti někdy pochlebují a jsou úslužní, jaký z tebe mají respekt. Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu!
Pojďte a vizte skutky Boží. Co Bůh učinil. Moře obrátil v souš. Izraelce vyvedl. Odbojníci ať se nevyvyšují. Zachoval nás Bůh při životě. A my bychom mohli přidat. Ano, zachoval.
Možná proto církevní tradice doporučuje v tuto neděli Cantate číst ten čtený oddíl z Mt. Že Bůh to tajemství, že nejdůležitější na světě, pro něj, i pro nás – je láska, odpuštění – schoval před silnými a mocnými. Ti by na to totiž nikdy nepřistoupili! Vyhlašují to za naivní, smějí se tomu. A že by to mohl udělat skrze nějakého ztroskotance na kříži – k smíchu. Proto je dobře, že to Bůh tak trochu skryl, aby to ti pyšní, rychlí, co všemu rozumí, aby to nezničili.
Je jim to k smíchu, pohrdání – proto ani nevidí, co vše Bůh učinil. Proto je nic nepudí, aby zpívali. Proto jsou často nudní jak betonový plot kolem jejich – nebo našich? – domů a srdcí.
Můžeme se radovat z toho, co Bůh učinil. Připomínat si příběhy Bible, z naší historie, a smíme přidat i své osobní příběhy. Kolikrát nám bylo zle. Kolikrát jsme upadli. Nevěděli kudy kam. A Bůh nás zvedl, narovnal, dodal ztracené sebevědomí a poslal dál. Učinil tak, a je celkem jedno koho si k tomu užil. Vyprávějme o tom, ono to pomůže těm, kdo to slyší, a kdo se právě ocitají na podobných křižovatkách.
A ještě se musíme varovat před zažranou touhou mít všechno a hned přehledně v jednom balíčku. Ony totiž mnohé věci mohou existovat i vedle sebe. Radost, touha vyprávět o Bohu, zpívat. A zároveň, současně existuje bolest a mnohé trápení. Však jsou toho, té bolesti, ty žalmy plné.
Vydržme to napětí, že o existuje vedle sebe. Dokud Kristus nepřijde, nikdy nenastane okamžik na zemi že by bylo jen dobře a zle by nebylo.
Pomoc spočívá v naději, že je možné se radovat a zpívat, že je proč se radovat a zpívat. Že naděje má v sobě moc překonat hranice beznaděje, vniknout dovnitř a proměnit, třebas pomalu, smutek v radost. To je zázrak. Kristus tu hranici beznaděje překonal a život proměnil. Zpívejte, protože láska je mocnější než smrt, i když se tolikrát zdá, že to je právě naopak.
Hospodine, tobě patří naše čest i chvála. Dávej nám moudrost a odvahu, abychom o tobě dokázali mluvit radostně, protože zmizelo to, co nás hrozilo zahubit.
Amen.
