Text: Žalm 106,1-8 Kazatel: Daniel Ženatý
Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Kdo vylíčí bohatýrské činy Hospodina, kdo rozhlásí všechnu chválu o něm? Blaze těm, kteří se drží práva, tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě. Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž lid svůj zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil. Zhřešili jsme už se svými otci, provinili jsme se, svévolně si vedli. Naši otcové v Egyptě nepochopili tvé divy, tvé hojné milosrdenství si nepřipomínali, vzepřeli se při moři, při moři Rákosovém. On však je zachránil pro své jméno, aby v známost uvedl svou bohatýrskou sílu.
Nejprve výzva k chvalozpěvu. Oslavujte Hospodina. Chvalte Hospodina! Rovnou takhle zostra to na nás žalmista vyklopí. Jsme na podobné pobídky zostra trochu hákliví a tak se v nás nastartuje obranný reflex – Vyzývat někoho k něčemu přece nemá smysl bez zdůvodnění! A zdůvodnění hned přijde – Oslavujte Hospodina proto, že on je dobrý, proto, že jeho milosrdenství je věčné.
Je Bůh dobrý? Můžeme to říct sami za sebe? Prožili jsme naléhavý okamžik, kdy nám to bylo jasné? Ano, je to tak, Bůh je dobrý? Smíme být pozorní na podobné chvíle, často přijdou bez varování.
Jeho milosrdenství je věčné. Milosrdenství je soucitná láska v akci. Láska která to nevzdává. Přece to musí jít! Přece někde musí být, ovce, peníz, ztracený syn. Milosrdenství nastupuje tam, kde to není můj problém, nic jsem nezavinil, nenesu za to odpovědnost, a přesto nemohu jinak, jednám. Moc logiku to nemá, ale on tak jedná Bůh. Proto je to dobré.
A to milosrdenství je věčné. Věčné nejen ve smyslu bez konce či ve smyslu trvanlivosti, třeba záruční doba do 15.11. 8236. Věčné také znamená – je to jiné kategorie než je schopen dát tento svět. Bůh vnáší do světa mezi obyčejné lidi něco ze svého času a svého prostoru. Vnáší mezi nás jednání jiné kvality. Jednání, které obsahuje lásku. Ona je spojena s věčností, ona má svou hodnotu dnes, i v Božím království.
Žalmista se vzápětí ptá – Kdo vylíčí bohatýrské činy Hospodina, kdo rozhlásí všechnu chválu o něm? Sám se ptá způsobem, jako že ani on moc neví, kdo je toho vůbec schopen. Kdo to umí. Přiznejme, ani nám to moc nejde. Asi bychom vyznali, Bože, my ti věříme, ale vyprávět o tvých činech to nám nejde. Ještě nám to jakž takž jde s těmi biblickými příběhy. Ty jsou krásné. Vyvedení z Egypta, putování po poušti, David a Goliáš, proroci, vzkříšení Krista Pána, obrácení apoštola Pavla, i to jak byl ve vězení a když o půlnoci zpívali, padly vrata a byli volní, ale oni neutekli!
Je důležité tyhle příběhy vyprávět. Nezbytně důležité. Mohlo by se to zdát, že to je pořád dokola, ale je to jako s chlebem a pitím, také zdánlivě pořád dokola, a přitom s bez toho nedá žít. Příběhy jsou důležité, nejen že jsou krásné a napínavé, ale proto že v nich jedná Bůh. Někde zřetelně, jinde skrytě. Vyprávěním příběhu se obnovuje víra, Bůh to fakt umí a opravdu v tomto divném světě jedná a působí. Že mu to stojí za to!
A teď jde o překlopení do současnosti. Tentýž Bůh přece jedná i dnes! A o tom se naším současníkům vypráví těžko. Moc to neumíme. Jsme takoví obyčejní, a mluvit o Bohu to je intimní a nejde to.
Kudy na to? Takový minimální prvý pokus může zkusit každý z nás. Vyslovit před druhými to, co mne překvapuje, a já mám tušení, podezření, že to nějak souvisí se zázrakem a s Bohem. Jen ten pocit mám. Jinak tomu co chci povědět chybí smysl, nemá to žádné pokračování, nic z toho – na prvý pohled – neplyne. Můžeme zkoušet mluvit o Bohu tak, že necháme zaznít slovo nebo větu o obyčejném životě, v němž se děje něco dobrého a není to jen tak samo sebou. Nemusí následovat žádné, a proto, a to znamená, že… Nechat to bez komentáře, ať s tím Duch svatý něco udělá. Nebude to perfektní, někdo jiný by to zvládl lépe, ale bude to naše vyznání a něco malinkatého pro Boží království zde na zemi uděláme.
Žalm pokračuje – blaze těm, kdo se drží práva, tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě. Někde jsem četl, že nejvíce závisti vzbuzuje spokojený život. Ten u některých vyvolává vztek a závist. Je vidět jak je vzácný a cenný. A nedá se nikde koupit, ani kdybyste podplatili kde koho. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, blaze těm, kdo působí pokoj, blaze těm kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.
A hned následuje pokorná prosba – pamatuj na mne Hospodine, pro milost k lidu svému navštiv mne svým spasením. Jakoby žalmista říkal, já se tu o něco snažím, my se tu jako sbor o něco snažíme, jednáme, myslíme, plánujeme, ale hlavně prosíme Bože, ty sám naplň životem to, co my organizujeme a děláme.
Žalm pokračuje – abych užíval dobrých věcí s vyvolenými tvými, veselil se a radoval se z dědictví tvého. Kdo věří Bohu je dědicem spoluvlastníkem mnoha událostí, Božích smluv, zaslíbení, příběhů. Jsme součástí procesu který začal a někam směřuje, nestojíme mimo, nemusíme se dívat na jeviště a říkat si, jak to je krásné, podívejte, škoda že…Žádné škoda, vírou v Boha jsme i my na tom jevišti. Smíme žít, dobrých věcí užívat, radovat se, že nejsme sami svoji.
A vzápětí přijde vyznání vin. Zhřešili jsme s otci svými, neprávě jsme činili a bezbožnost páchali. Myslím, že nejde o to, že by otcové byli horší než děti a že by děti mohly snadně vše hodit na ty, kdo zde žili před nimi. Spíš jde o sepětí s minulostí. To co která generace pokazí, to se projeví i v generacích dalších. To co se kdysi stalo, to se projevuje dnes.
Dnes večer to bude 70 let, kdy na zámečku v Pardubicích zastřelili 33 mužů a žen z Ležáků, a 11 děti poslali do koncentračních táborů.
Nebude nikdy dost hledání a ptaní, proč k tomu vůbec došlo, jak to že tak kulturní a náboženský národ jako Němci se nechal tak zmást. Ptejme se, hledejme, co však smíme dělat hned a osobně je – vyznávat. Že nás to mrzí, co se stalo. Že je nám to strašně líto, neumíme si představit zoufalství a utrpení těch lidí tenkrát. Svírá se nám srdce nad zmařenými životy, uťatými příběhy, láskami, pracemi, touhami. Ptáme se, jak je to možné, co dělali špatně ti, kdo žili na počátku dvacátého století v Evropě. Smíme prosit, odpusť jim, odpusť nám dnes, když v malém jednáme podobně. Myslím, že především lhostejností připravujeme půdu pro další tragedie. Může to začínat tak, že vedeme posměšné řeči o těch, kdo jsou jiní. Koledujeme si o nenávistné tsunami, které jednou smete i nás.
Svatý Bože, musí to být strašná dřina každé generaci znovu a znovu říkat, kdy žije dobře a kdy si pod sebou podřezává větev. Prosíme, čiň tak i s námi. Pomáhej nám svým Duchem, vytrhuj nás z lhostejnosti, uč nás mluvit o zázracích všedního dne.
Pane Ježíši Kriste, tvá je moc i sláva na nebi i na zemi. Pro tvé zásluhy smíme prosit a děkovat Bohu Otci, tobě i Duchu svatému. Proto prosíme – dávej nám odvahu vidět tvé dílo v situacích všedního dne. Uč nás o tom mluvit, uč nás žít pravdivě a radostně… O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za oběti násilí. Za mučené, zabité, nespravedlivě vězněné, za krutě ponižované a týrané. Ať se tak stalo před mnoha lety, nebo v čase blízkém. Ať to bylo kousek od nás, v ulicích Pardubic a na zámečku, nebo v Nigerii, Severní Koreji, Egyptě, Číně, Barmě a jinde… O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za oběti nehody autobusu v Chorvatsku. Za jejich blízké a milé. Za ty, kterým se náhle a bez varování změnil život. Potěšuj je Kriste svou milostí, dávej sílu a dobrá slova či dobré mlčení těm, kdo o zarmoucené pečují… O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za náš sbor, za Františka Plecháčka a jeho manželku Zdeňku, za práci kterou zde konáme. Navštěvuj nás Kriste a dej ať tvou blízkost poznáváme…O to prosíme slovy – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme jeden za druhého, prosíme za sebe a své rodiny, prosíme požehnej nám čas prázdnin a dovolených. Amen
