Kázání 24. 3. 2019

Pardubice 24. 3. 2019 Jer 20,7-13

3. neděle v postu   

I. čtení: Mk 12,38-44  

38 Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích,  39 o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách.  40 Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“  41 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho.  42 Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák.  43 Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.  44 Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

II. čtení: Jeremjáš 20,7-13  

7 Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá.  8 Sotvaže promluvím, upím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.  9 Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.  10 Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“  11 Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta.  12 Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.  13 Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků.

Milí bratří a sestry,

postní období nás upomíná na to, že Bůh v Ježíši Kristu zápasil s hříchem naším i hříchem celého světa. A tento zápas bere Bůh na sebe. Odsouzení pak nedopadá na nás, ale Bůh místo nás obětuje svého Syna. Je to drama, kterému se po celý život učíme rozumět: proč spravedlivý a nevinný trpí za nás hříšné? A co my s tím? Porozumět tomu nám mají pomoci biblické oddíly, které se v postním období čítávají.

My jsme četli o Jeremjášovi. Abychom na příkladu tohoto svědka Božího viděli a snad trochu porozuměli, co znamená zápas o podobnou důvěru v Boha, jakou prokázala ta vdova, která do pokladnice, do košíčku při vycházení dala vše, co měla. Mohla si jeden ze dvou penízků nechat, chrámový rozpočet by to ani nezlepšilo, ani neohrozilo. Ale ta vdova dala Bohu vše, a nemá pak nic, čím by svůj život zajistila. A u Krista toto najde ocenění: Milovat Boha, poslouchat Boha z celého srdce svého a ze vší duše své. To se vyplatí, to má budoucnost.

A co víme o Jeremjášovi? – Byl povolán do služby, aby vyřídil Hospodinovo slovo těm, kteří to potřebují, svému lidu. Ale moc se mu do té služby nechtělo. Jako nám se mnohdy nechce. On má však obavy: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ (1,6) Má starost, že nebude mít autoritu. Kdo ho vezme vážně – chlapce? Víme, jak to je: mnohdy se nám nechce poslouchat kázání od lidí starších. Natož od nějakého nezkušeného mladíka. 

A tak jej Bůh ujistí: neboj se, já budu s tebou, já tě vysvobodím (1,7-8). Hospodin sám se postará, aby jeho slovo nalezlo posluchače. Ty jen jeho slovu naslouchej, pečlivě je studuj a znej, jeho slovo se nevrátí s prázdnou. Vždyť Bůh nejlépe ví, co obstojí, co je pravda, která vysvobodí. Stačí, když dáš tomuto slovu důvěru.

                Tak se do toho Jeremjáš – s bázní a třesením – pustí. Jenomže dojde na to, čeho se obával: Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. (20,8) Ale kdyby šlo jen o posměch! Pašchúr, syn místního kněze a „přední dohlížitel v Hospodinově domě“ (20,1), dal po jednom kázání Jeremjáše pořádně zbít a zavřít přes noc do klády. Představte si to, bratří a sestry, takto mocně Jeremjáš káže – žádné mlčení po bohoslužbách a úsměvy na tvářích, jak to byla zase jednou krásná promluva – ale hůl na záda. Místo pochvaly, jak krásně umí promluvit, kláda na nohy a výsměch všech. Ti jeho posluchači se tedy nebojí svému kazateli dát najevo, co si o jeho kázání myslí. Takhle Jeremjáš dopadne, když dá Božímu slovu důvěru více, než aby se posluchačům snažil zalíbit a udělat dobrou náladu.

                Také o Jeremjášovi víme, že on se netrápí jen tím svým mučením a vyloženým nepřátelstvím. Ale právě snad ještě více tím, že lidé tímto živým slovem Božím pohrdají. Potřásají nad ním hlavou, zpupně se vyvyšují, že oni už vše znají, a berou ho na lehkou váhu – vždyť jsou to jen slova. Místo věrné poslušnosti – potřásání hlavou. Místo oddané a pokorné služby chudým, potřebným a nemocným – výsměch a – prostě pohoda. To je to pašijové drama – zápas o poslušnost Boha. Boží zápas s lidským hříchem.

A Jeremjáš je svědek o tomto zápasu. Trpí jím tak, že nakonec proklíná den svého narození a lituje, že jej Hospodin raději dávno neusmrtil. Tak tam jej přivedla poslušnost Božímu slovu? Sotvaže promluvím, upím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi na každý den přináší jen potupu a pošklebky. (20,9)

                A ještě ani to není pořád vše. Pašijové drama pokračuje. Dokonce ti jeho nejbližší – přátelé, známí – hledají tu nejmenší příležitost a záminku, jak se nepříjemného proroka a Božího slova zbavit: Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ (20,10) Aby nás někdo zneklidňoval a napomínal, tak toto opravdu nechceme. Jeremjáši, nám je dobře, tak nám to nekaz. – Zbavíme se ho, umlčíme a bude pokoj.

                V takové situaci, pro proroka zcela zoufalé a beznadějné, si Jeremjáš stěžuje. Ano, on, kazatel slova Božího, věrný učedník a následovník – si zoufá. Kam mě moje věrnost přivedla? Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. (20,7).

A my musíme hned povědět: Přemlouvals mě,… , a dal jsem se přemluvit – je velmi slabý překlad toho, co Jeremjáš vlastně říká. Je tu totiž užito slova, které znamená: Tys mě podvedl, jsi jako cynický podvodník, který svede nevinné děvče (Ex 22,15). A já ti na to skočil. Tys zneužil mé mladické prostoty a nezkušenosti, a já se nechal. A teď, pokračuje Jeremjáš: Zdolal jsi mě a přemohl. A zase si to máme představit docela názorně: Já ti naletěl, a dostal jsi mě na lopatky. Já důvěřoval tvým slibům, že budeš se mnou, budu mluvit tvé slovo a zachráníš mne. Ale tys mi podtrhl nohy!

                Takto mluví ne nevěřící, ne mudrlant, který spolknul všechnu moudrost, tady nemluví zkušený světák, kterého nic nezaskočí – ale tu mluví věřící, ten, který má zkušenost s živým Bohem. Když se do velké nouze a trápení dostane žalmista, na kterého dorážejí všichni nepřátelé, tak volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ale tady Bůh Jeremjáše neopustil – Možná by byl radši, kdyby jej Bůh opustil. Ale Jeremjáš se cítí být Bohem přímo podvedený, ponížený a zavržený. 

Jak to? Proč? Proč Bůh zavrhne svého vlastního svědka a posla, svého vyvoleného služebníka? Proč pašije? Vskutku, to není náš zápas o Boha – ale Boží zápas o nás. –

A Jeremjáš pokračuje: Řekl jsem: „Nebudu [Hospodinovo slovo] připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu. Jeremjáš se docela napevno rozhodl a zařekl: končím, nechci, nebudu mluvit! S vírou končím. Ale ono je to slovo jak hořící oheň, chce ven! To slovo je v mých kostech, ono mnou hýbe a nutí mě, abych je pověděl – už jsem zmožený z toho, jak se mu bráním. Ale ne, ono to nejde se ubránit a zadržet to slovo. Najde si svou cestu. I kdyby všichni je chtěli umlčet, všichni se otočili zády, všichni se vysmáli a pohrdli jím – ono je jak oheň, který nelze mít pod kontrolou. Je jak kladivo, které rozráží skálu (23,19). Všechny pokusy zbavit se svědka, vyhnat jej, zbít a mučit, až k smrti jej umučit a přivalit na jeho hrob kámen – to je bezmocný, zoufalý pokus, který nevyjde. Bůh se nenechá umlčet. Ani samotnou smrtí ne.

S tím Jeremjášovi posluchači ale nepočítali. S tím nepočítali ani Ježíšovi soudci, jak si budeme na Velký pátek připomínat, s tím nepočítal ani dav, který se Ježíšovi posmívá, když jde s křížem na golgotský vršek. S tím nepočítali, že Boží slovo snese výsměch, bití, trnovou korunu i nápoj kyselý jako ocet, ale nelze umlčet. Nevrátí se s prázdnou a vykoná, co je třeba. Je dobré vědět, že Bůh učiní, co slíbí. Je na něj spolehnutí, a tak ujišťuje Jeremjáše i pak každého pokřtěného: Neboj se, budu s tebou po všechny dny až do skonání světa. Ujišťuje i církev a sbor, když si klade otázky, jak osvědčí svou víru a svou existenci do budoucnosti: I když půjdeš roklí šeré smrti, přivedu tě na klidná místa u vod.

Ale Jeremjáš je v jiné situaci. Ještě žádná klidná místa u vod a travnaté pastviny. Ani my na nich nejsme. Ani náš sbor ne. Ještě není klid a pokoj. Jeremjáš je z toho zoufalý: kolem něj jsou lidé, kteří na všechny strany šíří úsměvy, davy jim naslouchají, jako nějakým hvězdám v televizi nebo na facebooku. Ale to všechno jsou podle Jeremjáše falešní proroci, kteří hlásají „je pokoj, pokoj!“ – ale žádný pokoj není. Ti umějí odhadnout, co lidé rádi uslyší a co odpovídá jejich náboženským či jiným potřebám, a co přinese klid do duše a dobrou náladu. Ale živý Bůh, se kterým se setkává Jeremjáš, a o kterém svědčí Ježíš Kristus, tento Bůh až příliš jasně odhaluje, že krásná roucha a naparování na ulici není nic, kdežto dva penízky ubohé vdovy a její víra mají skutečně budoucnost. Služba je víc než si nechat sloužit. Pokorné odpouštění je víc než trvat na svých právech. Boha, který toto zastává, by se mnozí rádi zbavili, vyměnili jej, na prvním místě je Jeremjáš. Ale Bůh jej nepustí. A my můžeme dodat: naštěstí.

Vždyť jen proto, že Bůh posílá své slovo, že on se stará, aby neumlklo, i když my lidé si před ním zacpáváme uši a nemáme na něj čas, nebo mu všelijak obrušujeme hrany, to slovo neumlká. Dokonce to slovo, které se stalo tělem, pro které lidé neměli místa a tak se narodilo v chlévě, pak ho lidé pronásledovali, ukřižovali a uložili do hrobu– tak ale ono vstalo z mrtvých. Je to slovo, které je mocnější než všechna naše selhání a kulhání, silnější než hřích a naše viny, i silnější než samotná smrt. Ó, jak je dobré si toto připomínat právě v den, kdy máme vydávat počet z toho, jak jsme v minulém roce jako sbor vydávali svědectví o evangeliu dětem a všem unaveným a provinilým a tomuto světu, a jak jsme sloužili potřebným… 

Jeremjáš nám ukazuje – právě v postní době – jak Bůh napíná všechno své úsilí, aby nakonec pro nás i všechny nastal onen Boží pokoj a Boží vysvobození, které převyšuje naše pomyšlení. Vidíme a slyšíme, co tento pokoj stojí. Bůh posílá se svým slovem Jeremjáše, posílá nakonec i svého Syna Ježíše Krista. On byl přece „v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, … tak opovržený, že jsme si ho nevážili… Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.. ” (Iz 53) Právě tento služebník byl třetího dne vzkříšen. Smíte mít tedy jistotu, že v něm, v tomto Božím slově, v Kristu Ježíši máte vy, bratří a sestry, ale i všichni ostatní kolem, a celý náš rozbolavělý a zubožený svět, vykoupení a záchranu.

Modlitba: Dobrotivý Bože, i když jsme to my, kdo se ti všelijak vzpouzí a tebe neposlouchají, smíme žít zároveň v jistotě, že ty nás nenecháš být. Modlíme se za všechny, kteří pro tvé jméno trpí a trápí se. Dávej jim i nám z moci Ducha svatého jistotu, že tobě je poddáno všechno na nebi i na zemi a nakonec všechny shromáždíš u svého stolu ve svém království. Amen.     

Tento příspěvek napsal/a dne 25.03.2019 v rubrice Kázání.