Kázání 23. 9. 2018

Kázání: Mk 9, 30-37 Spor o prvenství

Pardubice 23. 9. 2018

Milí přátelé v Kristu,

Ježíš a učedníci si někdy nerozuměli. Komunikačně, názorově a myšlenkově se míjeli. Dnešní příběh je toho ukázkou. Ježíš učí své učedníky, že Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane. Učedníci mu nerozumí. Bojí se ho ovšem zeptat. Když se jich naopak Ježíš ptá, o čem spolu mluvili po cestě domů, tak raději mlčí. Stydí se mu přiznat, že se bavili o tom, kdo je největší. Vnímáte ten paradox? Ježíš mluví o své cestě na smrt, o svém sestupu, o kříži. Učedníci se dohadují o tom, kdo je největší. Ježíš mluví o blížících se okamžicích bezmoci. Učedníci mluví o moci.

Kdo je největší? Kdo to nejdál dotáhne? Kdo má moc? A proč já ji nemám? A jak ji mohu získat? – Asi bych se s Tebou, Ježíši, taky komunikačně a názorově míjela…

Téma moci prostupuje naší společností a našimi životy. Když se nad tím zamyslíme, o moc jde vlastně úplně všude.

Samozřejmě nás asi nejdřív napadne vysoká politika, neustálé soupeření o to, kdo bude mít vliv nad světem. Klasický boj a válku, vystřídala válka mediální, válka propagandy a šíření lží, trolení. Celými dějinami se táhne téma moci jako červená nit.

Mocenské hry ovšem hrajeme i ve svých soukromých životech. Rodiče chtějí mít autoritu a moc nad dětmi, aby je mohli vést správným směrem. Děti ale také chtějí mít moc – rozhodovat se, co chtějí kdy dělat. V partnerství se vymezujeme, kdo má hlavní slovo – jestli ten, kdo nosí domů peníze nebo ten, kdo se denně stará o děti a domácnost.

Jistě někteří z Vás máte zkušenost s autoritářským šéfem. Nebo s kolegou, který donáší, aby pak dostal lepší pozici nebo finanční odměnu. Anebo máte zkušenost se sousedem, který vám na truc neprodá metr pozemku, abyste si na něm náhodou nepostavili novou garáž. Tím jedním metrem má nad vámi moci.

O moc se mnohdy hraje i v našich duchovních rodinách, církvích, sborech, staršovstvech….

Když chce někdo získat moc, využije jakékoli prostředky k tomu, aby moc získal. Bohužel někdy i manipulaci, lest, vydírání, očerňování druhého, navozování pocitu viny. Chtít být největší a získat tak moc je zhoubné.

Jako bychom neuměli fungovat jinak než mocensky. Jako bychom pořád potřebovali s někým soupeřit a soutěžit.

Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“Reaguje na naše úvahy Ježíš. Nabízí alternativu k našemu pojetí moci. Zcela je obrací naruby. Nabízí jiný pohled na sebe i na druhé: přestaňte hrát jakékoli mocenské hry a staňte se služebníky všech. Buďte tu pro druhé.

Ježíš nás vede ke kříži. K tomu svému. Ale taky ke kříži tohoto světa. Většina světa trpí. My máme to štěstí, že žijeme v míru a blahobytu. Proto můžeme a máme žít s ohledem na tento svět. Solidárně s jeho utrpením, soucitně a s otevřeným srdcem, pomáhat tam, kde je to potřeba. Naopak můžeme utrpení druhých přehlížet, protože to je nepříjemné. Dívat se raději jiným směrem a zabývat se třeba tím, kdo je největší a nejlepší.

Abychom my (stejně jako učedníci) Ježíšova slova správně pochopili, bere Ježíš dítě, postaví ho doprostřed a obejme se slovy: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Proč dítě? Dítě v tehdejší době nemělo postavení, jako mají naše děti dnes. Nikdo se nezajímal o práva dětí, o jejich pohodlí natož šťastný život. Dítě bylo společensky na nejnižší úrovni. Je symbolem někoho, kdo je společensky nejmenší, nemá absolutně žádnou moc.

Pokusme se toto Ježíšovo gesto přenést do naší současnosti. Místo dítěte si tam dosaďme kohokoli, kdo je většinovou společností vnímán jako nejmenší, o jehož práva, pohodlí a šťastný život se nikdo nezajímá. Možná by dnes do našeho středu Ježíš postavil bezdomovce od nádraží; cikána z odstrčeného ghetta; matku samoživitelku, která se musí živit prostitucí; starého člověka ležícího na LDN; uprchlíka; syrského sirotka… Všichni ti a mnozí další jsou prostě bez-mocní.

„Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Ježíš bývá označován za odpůrce moci. Co se tím myslí? Vždyť víme, že měl moc – přímo zázračnou. Pojďme si to vyjasnit. Ježíš měl mimořádné charisma, fascinoval druhé lidi, činil zázraky, uzdravoval. Ale nikdy svého postavení nevyužil, aby nad ostatními získal moc. Nestrhl na sebe politickou moc, jak to od něj některé skupiny očekávaly. Nevystupoval po žebříku židovské hierarchie jako učitel zákona nebo kněz. Se svými učedníky a posluchači nejednal mocensky, ponechával jim svobodu, ať se rozhodnou, jak se svým životem naloží. Neměl ambice stát se nějakým náboženským guru.

Stejně tak dokázal Ježíš moci čelit. Nenechal se nikým zmanipulovat, neplnil očekávání druhých lidí. Byl vnitřně svobodný, sám sebou. Předával přesně to, co sám přijal od Boha. Jednal v Boží moci.

Podle Richarda Rohra existují dva typy moci – moc dobrá a špatná. Ta dobrá vede k podpoře druhých a ke společnému růstu. Je potřebná k ochraně dětí, chudých, přírody a k ochraně těch, kteří moc nemají. Špatná moc je pak ta, která se používá pouze k vlastní ochraně, k prosazování sebe sama, k udržení vlastního postavení.

Jak vidíme, Ježíš je kritikem té špatné moci a příkladem moci dobré.  Zve nás, abychom zkoumali, jak druzí ale i my sami s mocí zacházíme. Abychom uměli rozpoznat špatnou moc od dobré.  A abychom se vždycky rozhodli využívat onu moc dobrou. Služebnou…

Nebo taky moc předivnou…, která „nás tiše obestírá…“ – jak zpíváme v písni Dietricha Bonhoefera.

Dobrá moc je totiž moc Ducha božího, svatého. V jeho moci jednal Ježíš. Duch svatý vane, působí kolem nás, obklopuje nás, obestírá. Ale současně jsme jej přijali a přijímáme my sami. Duch svatý žije a působí v nás, v našem srdci, v našem nitru.

Apoštol Pavel píše, že „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,16.)

My nemusíme využívat žádnou vnější, hrubou, manipulativní, špatnou moc. My se takové moci nemusíme bát a nemusíme jí ustupovat. Protože jsme děti Boží.

Žijeme z moci Ducha svatého, který dává svobodu. Používá nás pro dobro ostatních. Proměňuje nás zevnitř a upevňuje nás, abychom byli silní uvnitř. Když budeme silní z moci Ducha svatého uvnitř, nebudeme potřebovat využívat tu vnější moc. Duch svatý nás učí soucitu, ohleduplnosti. On nám dává odvahu dělat dobré skutky, i když to je nepopulární v celé společnosti.

Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Někdy toho nemůžeme udělat mnoho. Ale kdykoli můžeme přijímat trpící, bezmocné, udělejme to. Vždyť i my jsme Bohem a Kristem přijati. V trpících a bezmocných přijímáme my samotného Krista.

Pane, tvá dobrá moc, moc předivná, nás tiše obestírá. My z této moci žijeme. Ducho svatý, odevzdáváme se ti. Prosíme, proměň nás. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 23.09.2018 v rubrice Kázání.