Text: Mk 12,1-12 Kazatel: František Plecháček
Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a tak zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“ Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
Milé sestry, milí bratři, zdá se, že některé role jsou v tomhle Ježíšově podobenství rozdány poměrně jasně. Jestliže vinice je ve Starém zákoně obrazem pro Boží lid, pak majitelem vinice těžko může být někdo jiný než sám Hospodin. Všimněme si nejdříve dvou věcí:
Za prvé: velké pečlivosti, s níž majitel ke své vinici přistupuje. Vybaví ji vším, co na vinicích nesmělo chybět, nic neopomine. Nájemci se nebudou moci vymluvit třeba na to, že úrodu spásla polní zvěř, protože se zapomnělo na ochrannou zeď. Majitel udělal všechno, aby jeho dílo mohlo nést užitek.
Tak tenhle příběh vlastně začíná nenápadným svědectvím o věrné a důkladné Boží péči. Bůh se stará o svůj lid a dává mu vše potřebné. On ze své strany udělal všechno proto, aby jeho vinice nesla ovoce. Pokud se nemůže zaradovat z dobré úrody, není chyba na jeho straně.
Za druhé: neuvěřitelná vytrvalost, s níž majitel posílá své služebníky pro podíl z úrody. Ve stanovený čas vyráží služebník, aby svému pánu přinesl, co mu právem náleží. Použité řecké slovo naznačuje, že je to příhodný čas, správná lhůta. Vinaři, kteří se nechtějí dělit, se nemůžou vymlouvat, že je ještě příliš brzy. Jenže místo podílu schytá pánův služebník jen pěknou nakládačku a vrací se s prázdnou. A to může být ještě rád, protože někteří jeho kolegové dopadnou hůř; ti setkání s vinaři nepřežijí.
Majitel vinice se ale nemíní vzdát. Posílá další a další služebníky, aby převzali, co mu právem náleží a o co evidentně nemíní přijít. Jestliže jsme přijali, že za majitelem vinice se tady skrývá sám Hospodin, pak je to opravdu pozoruhodný obraz: Pán Bůh jako podnikatel. Má svůj plán a nehodlá se vzdát svého práva, nechce nenajedeným vinařům ustoupit. Ale zároveň vůči nim jedná s nepochopitelnou mírností. Posílá další služebníky na nebezpečnou misi. Nepoužije proti zlotřilcům soud, policii nebo armádu. Zřejmě se stále nevzdává naděje, že se vinaři polepší, že jim dojde, co provádějí.
Co nám tady podobenství říká o Bohu? Pán Bůh chce ze své vinice „něco“ mít, chce, aby jeho lid – Izrael, církev – přinášel ovoce. Jaké ovoce Bůh očekává, to připomínali Izraeli zas a znovu proroci; je také můžeme vidět za postavami služebníků.
Milosrdenství, spravedlnosti a právo, láska, odpuštění, vzájemná ohleduplnost a nezištná služba. A v neposlední řadě Slovo, dobrá zpráva o Bohu, který vysvobozuje z otroctví hříchu a smrti. Slovo o Bohu, který všechny bez rozdílu zve a naléhavě volá k životu a naději. Ovoce, které žádá Bůh, je užitkem a dobrem pro lidi. Proto na něm Pán Bůh tak usilovně trvá! Dále podobenství svědčí o neuvěřitelné Boží trpělivosti. Trpělivosti, kterou nepotřebuje pouze Izrael…
Už jsme v podobenství obsadili různé role, zůstává nám milovaný syn, ale s ním to snad nebude tak složité. Trochu problém je s těmi vinaři. Samozřejmě nejjednodušší by bylo prostě je přiklepnout velekněžím a zákoníkům a dalším představitelům Izraele, kteří už se rozhodli, že Ježíš musí zmizet. Ale zároveň mají tyhle zlotřilé a nenapravitelné postavy i nás trochu znepokojovat, zneklidňovat. A napomenutí a povzbuzení k nesení dobrého ovoce má odtud církvi znít po všechny časy. Ale jak už to tak v Bibli bývá, napomenutí a varování tady nejsou tím nejpodstatnějším.
Nakonec – a tohohle nakonec si pak ještě všimneme – majitel vinice posílá svého vlastního syna. Přívlastek „milovaného“ zdůrazňuje neobvyklost až absurditu celé situace a naznačuje, že se ocitáme mimo kategorie běžného lidského jednání.
Syn opravdu mohl v právních záležitostech zastupovat svého otce, měl jiné pravomoci a možnosti než sluhové. Dalo by se i předpokládat, že k synu majitele vinice se vinaři přece jenom zachovají jinak než k obyčejným otrokům. Jenže vzhledem k tomu, co se dělo předtím, je naprosto zřejmé, že majitel vinice posílá svého milovaného syna – mezi bandu nelítostných násilníků a vrahů! Pořád doufá, že nájemci při setkání se synem přehodnotí svůj postoj, půjdou do sebe a odevzdají to, co jsou dlužni.
Ovšem s nájemci tenhle pokus o smírné řešení ani nehne. Naopak, jako by ještě podnítil jejich ziskuchtivost. O majetek cizince, který nezanechal dědice, se prý skutečně mohli ucházet ti, kdo jej spravovali. A tak vinaři syna zabijí a jeho tělo vyhodí ven z vinice, napospas dravcům. To už je samozřejmě vrchol, zločin, na který i neuvěřitelně trpělivý a smířlivý majitel vinice zareaguje.
V tuhle chvíli se podobenství stává jasným varováním. Ovšem soudem nad zlými vinaři příběh ještě nekončí! Majitel předá vinici jiným. On se svými záměry ještě ani zdaleka neskončil. Jen díky tomu, že Pán Bůh pokračuje dál ve svém díle, díky jeho vytrvalosti tu spolu můžeme být, slavit bohoslužby a radovat se z jeho díla, nést ovoce.
Něco se však změnilo. Syn přišel nakonec. Ježíš je konečným Božím zjevením. Bůh, který mluvil k lidem různými způsoby, řekl v Synu své rozhodující a konečné slovo. Ten odmítnutý a zavražděný syn se stal úhelným kamenem, rozhodujícím zlomem nejen v dějinách Izraele, ale celého lidstva. Jeho slova a činy se stávají měřítkem všeho lidského uvažování, jednání a snažení. Právě milovaný Boží Syn se svou smrtí za nás stal základem spásy, zdrojem naděje.
Můžeme mít naději, protože náš Bůh jedná právě tak, jak o něm svědčí Ježíšovo podobenství: shovívavě, trpělivě, milosrdně, neúnavně v náš prospěch. V jeho službách, v následování za nás vydaného Syna ani neúspěch neznamená konec a prohra se stává vítězstvím.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi zachoval věrnost Otci, a tak jsi prospěl nám všem. Prosíme, dopřej i nám, ať prospíváme a přinášíme úrodu, ze které bys mohl mít radost. Amen.
