Text: 2Kr 4,42-44 Kazatel: František Plecháček
Potom přišel jakýsi muž z Baal-šališi a přinesl muži Božímu chléb z prvního obilí, dvacet ječných chlebů, a v ranci čerstvé obilí. Elíša řekl: „Dej to lidu, ať jedí.“ Ten, který mu přisluhoval, namítl: „Cožpak to mohu předložit stu mužů?“ Ale on odvětil: „Dej to lidu, ať jedí, neboť toto praví Hospodin: ‚Budou jíst a ještě zůstane.‘“ Předložil jim to a oni jedli a ještě zůstalo podle Hospodinova slova.
Milé sestry, milí bratři, dnešní příběh následuje bezprostředně po vyprávění o nepodařené polévce, kterým jsme začínali letošní zahradní slavnost. Připomenu jen, že prorok Elíša v tom vyprávění podivuhodně zachránil hrstí mouky hrnec polévky, která měla v pravdě smrtící příchuť. Vše dobře dopadlo a proročtí žáci se mohli najíst. I v dnešním příběhu se stále nacházíme spolu s Elíšou a jeho učedníky v době nouze a hladu. Elíša je opět obklopen skupinou svých žáků, kteří nemají co do úst.
Na Izrael, který místo Hospodina uctíval spíš bůžky plodnosti a prosperity, dolehly zlé časy. A když přijdou takové těžké chvíle, ani Boží věrní nejsou zpravidla ušetřeni trampot a potíží. Jako věřící nežijeme někde v oblacích, daleko od vší bídy a trápení. Ale i v těch trápeních – a právě o tom svědčí dnešní příběh – můžeme doufat, že o nás ví náš Bůh a že se postará.
Pomoc přichází z místa, odkud by to nikdo nečekal. Na první pohled docela obyčejná informace: nějaký chlapík z Baal-šališi přináší muži Božímu dvacet ječných chlebů z prvního obilí a v ranci čerstvé obilí. Mimochodem – ječný chléb byl považován za celkem nic moc jídlo, byl to pokrm chudých, žádný luxus. Ale v době hladu přišel velice vhod. A ten neznámý zřejmě přinesl to nejlepší, co mohl. Snad nám to chudé jídlo má naznačit, že dobrodinec nedával ze svých velkých přebytků, ale rozdělil se o to málo, které mu zbývalo. A k tomu už je třeba důvěry a odhodlání.
Muž přišel z obce jménem Baal-šališa, z místa, které bylo zasvěceno bůžkovi plodnosti Baalovi. „Šaloš“ znamená v hebrejštině „tři.“ Neznámý tedy nepřišel z obyčejného „Baalova“, ale hned z „Trojbaalova“! Můžeme tomu rozumět tak, že dárce pocházel z prostředí, v němž Hospodin nepožíval zrovna velké úcty a respektu, odněkud, kde na Boha Izraele úplně zapomněli. A vida – přece všichni nezapomněli! Dokonce se tam našel někdo s důvěrou, nadějí a soucitem, někdo, v kom zapracovala láska.
Asi mnozí máte tuhle zkušenost – že vám pomoc přišla z nečekané strany, že jste mohli přijmout dobrou radu, povzbuzení, podporu od někoho, kdo se neoznačuje za věřícího. Hospodin jednak má moc probudit si vyznavače i tam, kde na něho už dávno všichni zapomněli, jednak si dokáže k dobrému dílu použít i lidi, kteří ho ještě neznají. Věřím, že nás Pán Bůh chce a bude i nadále takhle překvapovat, podobně jako byli tenkrát možná překvapeni Elíša a jeho žáci, když k nim v době nouze nedorazila humanitární mise z Jeruzaléma, ale jeden chlapík s chlebem z Trojbaalova.
Ten neznámý přinesl „prvotiny.“ A prvotiny z úrody patřily v Izraeli Hospodinu! Muž s nimi ovšem nezamířil do svatyně, ale přinesl tenhle díl úrody Hospodinovu proroku a jeho žákům, tedy kazateli Božího slova a teologickému dorostu. Dovolím si přirovnání: je to podobné, jako kdyby dnes se svým darem zamířil na naši teologickou fakultu.
Teď to možná trochu vypadá, jako bych se chystal vyhlásit nějakou sbírku na faráře. To nemám v úmyslu – ostatně Elíša si ten dar nenechal pro sebe. Ale zdá se, že muži z Trojbaalova záleželo na tom, aby ani v době tísně a hladu nepřestalo v Izraeli znít slovo Boží, aby kazatelé mohli pokračovat ve své službě. A o tohle jde a půjde i dnes – aby ve sborech, kde ubývá lidí i prostředků nepřestalo znít evangelium, aby lidé na odlehlých místech neztráceli přístup k dobré Boží zprávě.
Elíša dar přijal a hned přikázal svému pomocníkovi: „Dej to lidu, ať jedí.“ Jenže prorokův pomocník na to měl asi trochu jiný názor. „Cožpak to mohu předložit stu mužů?“ Nutno podotknout, že si ty chleby nesmíme představovat jako dvacet našich dnešních pořádných kilových bochníků. Bylo to pravděpodobně poměrně malé a tenké placky. Jestli by to dalo pro každého na jedno sousto? V té námitce se skrývá pokušení: „Elíšo, pro tolik lidí to přece nestačí. Ale pro nás dva ano! Musíme se přece nejdřív postarat o sebe!“ Prastaré pokušeníčko. Jenže Boží muž Elíša se nestaral v prvé řadě o sebe. Stejně jako o mnoho let později sám na sobě nelpěl jeden muž z Nazareta v Galileji. Také Ježíš dovedl tohle ďábelské pokušení „Zachraň sám sebe!“ rázně odmítnout.
Elíša nebyl žádný dokonalý superman bez bázně a hany. Tomu pokušení začít se starat jen o sebe mohl odolat jen díky důvěře v Hospodina, díky naději, že Pán Bůh své věrné nenechá na holičkách. Ani my ve sboru a církvi bychom přece nemohli dávat a konat nejrůznější služby bez té základní důvěry, že se i o nás Pán Bůh postará a dá nám, co potřebujeme.
Prorok námitku rázně odmítl. „Jen to dej lidu, ať jedí!“ Ale tentokrát je připojeno zaslíbení: „Neboť toto praví Hospodin: Budou jíst a ještě zůstane.“ Skoro bychom řekli: „No už bylo na čase, aby tu také zaznělo něco o Pánu Bohu, nebo ještě spíš nějaké slovo od Boha!“ A když Hospodin promluví, je to slovo poslední a rozhodující, slovo záchrany.
Jen Hospodin je tu přímo jmenován. Hospodin – a pak také Baal – v názvu místa, odkud přišla pomoc. Jiná jména tu nezazní – ani neznámého dobrodince, ani prorokova služebníka, dokonce ani samotného Elíši (to je v překladu do češtiny doplněno). Jedná se tu vlastně o souboj Hospodin versus Baal, tak jako k němu dochází i jinde v příbězích Elíši a jeho předchůdce Elijáše.
Všechno začalo tak, že Hospodin přemohl Baala na jeho vlastním území. Zažehl světýlko víry, naděje a lásky v místě zasvěceném pohanským bůžkům. Právě tam probudil chuť a ochotu rozdělit se i o to málo, co ještě zbývá. Rozdělil se neznámý muž, rozdělil se Elíša – a z Boží milosti všichni byli nasyceni. Chlebem nebo Hospodinovým slovem? Všimněme si, že se to tady nedá úplně jasně oddělit. Ale o všechny bylo postaráno – milostí Elíšova Boha, láskou Boha Ježíše Krista. Pán Bůh si nás nedělí na duši a tělo, jeho zajímáme úplně celí – i se svým někdy nemocným a vyčerpaným tělem, i s duší, která se někdy raduje a jásá a někdy jen těžko zahání chmury.
Elíšův příběh opravdu silně připomíná vyprávění o zázračných nasyceních z evangelií. Já jsem schválně zvolil oddíl z Matouše, kde je dobře vidět, kdo byli ti lidé v zástupu – nemocní a různě postižení nebožáci a jejich blízcí. Ježíš je uzdraví a pak jim z pár chlebů a několika rybiček, které donesli učedníci, připraví hostinu. Tohle nabízí Pán Bůh stále: přijetí, uzdravení, nasycení, život.
Dvacet chlebových placek na sto mužů. Na každého mohlo vycházet tak jedno sousto. Když se scházíme kolem stolu Páně, také přijímáme jen kousek chleba a doušek vína. Ale v tom jediném soustu a doušku dostáváme mnohem víc, než si dovedeme uvědomit, než dokážeme docenit. Vždyť je to sám Bůh, náš Pán Ježíš Kristus, kdo nás hostí.
Pane, děkujeme, že k nám přicházíš s pomocí ve chvílích, kdy to nečekáme, že jednáš překvapivě a nově v náš prospěch. Kéž i my dovedeme jednat ve prospěch druhých. Amen.