Kázání: Marek 16,1-8 – Kroky víry
Velikonoční neděle
Pardubice 21. 4. 2019
Ježíš zemřel, ale byl vzkříšen. Žije! Nově. Žije tady mezi námi, uprostřed nás. Bůh nám dnes odhaluje své srdce. Jeho záměrem není trest v podobě smrti. Jeho záměrem je život, spása. Bůh je Bohem života.
Společně s celou církví po světě se radujeme a chválíme Boha.
Když však čteme Markovo evangelium, nejstarší vyprávění o Ježíšově vzkříšení, vůbec žádnou zmínku o radosti a chválách tam nenajdeme. Naopak, příběh působí dost ponuře a je plný strachu. Ženy jdou ke hrobu se skepsí, kdo jim odvalí kámen. Když spatří mladíka v bílém rouchu, zděsí se. A když je muž pošle, aby zvěst o Ježíšově vzkříšení vyřídily učedníkům, padne na ně hrůza a úžas. Ze strachu pak nikomu nic neřeknou.
Co ve velikonoční zvěsti o Ježíšově vzkříšení dělá strach? Jaké zde má místo?
Už od konfirmačního cvičení víme, že o Velikonocích se zrodila víra prvních učedníků. Ježíšovo vzkříšení byl impuls pro jejich víru. Pak začali nově vnímat celý Ježíšův život, jeho skutky a slova. Dívali se na Ježíše, se kterým toho tolik prožili, nově, v novém světle. Už ne jen jako na kazatele Ježíše, ale jako na Ježíše Krista, Spasitele světa. Po nějakém čase to další učedníci všechno sepsali do evangelií.
Opakem víry není nevíra, nevěra, ale právě strach. Negativní emoce, která působí sevření mysli, zúžení srdce, nedovolí nám dělat životní kroky dopředu. Strach nám nedovoluje, aby v nás proudil život, dělá z nás neprodyšné lidi. Ale je tady. A často. Marek to věděl. Ježíš to věděl taky. Víra a strach jsou prostě v životě velmi blízko u sebe. Možná je dokonce toho strachu v životě víc. Jako by byl strach trvalým průvodcem víry. Kdo o sobě může říct, že má pořád a dlouhodobě pevnou víru? Já například ne.
A jak působíme navenek jako církev? Důvěřujeme anebo se pořád něčeho bojíme? Toho, že nás ubývá; jak se v nové situaci budeme financovat; jestli vůbec bude za pár let naše církev ještě existovat; kde seženeme lidi na to a ono. A dále – jsou naše společenství prostorem důvěry, kde smíme být upřímní, sami sebou, bez ohledu na to, co si o nás druzí pomyslí. Prostorem, kde smíme říkat i nepopulární stanoviska. Jak to vidíte? Proudí v naší církvi život nebo jsme ztuhlí nějakými divnými strachy?
Ve velikonočním příběhu je hodně strachu. Ale je v něm taky hodně pohybu! Ženy šly nakoupit vonné oleje, aby pak šly pomazat Ježíšovo tělo. Přišly k hrobu. Vstoupily do něj. Nakonec pak dokonce utíkaly pryč od hrobu. Ten pohyb zde proráží veškerou ztuhlost, mrtvolnost i strach. Ženy se bojí, ale překonávají svůj strach. Jdou, jsou v pohybu. Dělají jednotlivé kroky navzdory tomu, že se bojí.
Někdy říkáme o svých těžkých stavech, že je musíme rozchodit, aby bylo lépe.
Marie, druhá Marie a Salome rozchodí svůj strach. Nejspíš ničemu z toho, co jim anděl řekl, vůbec nerozumí. Nesrovnávají si to nejdřív v hlavě. Nepokouší se vzkříšení rozumově uchopit. Ony ani nedostanou moc informací. Musí si vystačit s tím, co jim říká posel.
A ten jim říká: ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen a není zde. Jak to proběhlo, jak se to stalo, co přesně to vzkříšení znamená, to jim neřekl. Ani evangelista Marek o tom nic nepíše. Poslední věta předchozí kapitoly zní: Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se po Ježíšově ukřižování dívaly, kam byl Ježíš uložen. (To byl pátek). A pak už rovnou Marek vypráví: Když uplynula sobota, nakoupily ženy vonné masti…“ O tom, co se dělo v onu sobotu, v den vzkříšení, se nedovídáme vůbec nic. O tom se mlčí.
Přijde mi příznačné, že se podle tradice této sobotě říká „bílá“. Samotný průběh vzkříšení pro nás je a má být jakýmsi bílým, nepopsaným místem. Vzkříšení nemělo žádné svědky, nikdo tam nebyl. Na některých starých obrazech je zobrazeno Kristovo vzkříšení – jak Ježíš vystupuje z hrobu. Ale postavy okolo, tedy vojáci, kteří drželi stráž, spí. Vzkříšení je zkrátka věc mezi Bohem a Ježíšem. A my to máme takhle respektovat a přijmout s úctou a pokorou jako Boží tajemství. Jsme však zváni tomu věřit a v síle této víry jít životem. Navzdory strachu.
Pro mě je to velké povzbuzení. Smíme si přiznat, že je strach přítomen v našem životě, v naší víře. Ale nemusíme se mu poddat.
Možná tohle je víra, nebo jedna z podob víry: neustálé překonávání strachu jednotlivými životními kroky.
Jaké kroky to mohou být?
Nejdřívse zeptejme z opačné strany: jaké kroky v životě děláme, za čím jdeme, běžíme? Za čím se v životě honíme? Asi za kdečím. Někdo za vnější mocí, majetkem, prestiží. Jiný utíká to báječných zážitků. Někdo zase do výmluv nebo obviňování druhých lidí. Možná to všechno jsou pokusy, jak se vypořádat se strachem. Se strachem ze smrti, ze života, z nového neznámého.
Mladík v bílém rouchu posílá ženy za učedníky, aby jim vyřídily zvěst o Ježíšově vzkříšení a taky aby pak učedníci šli do Galileje, kde se s Ježíšem znovu setkají – „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.“
Posílá je tam, kde to všechno začalo, kde se učedníci s Ježíšem potkali a byli jím osloveni a pozváni na cestu. Kde na vlastní oči viděli jeho mocné činy, kde slyšeli jeho podobenství a kázání. Ale hlavně je posílá za Ježíšem. K setkání s ním.
K Ježíšovi mohou vést i naše kroky, když nás svírá strach. Kroky víry. Vždy se smíme vracet k Ježíšovu příběhu. Zkoušet věci zase od začátku a při tom nově. Smíme ale také jít k starozákonním vyprávěním nebo k žalmům. Krokem proti strachu může být každodenní vděčnost Bohu za právě prožitý den, modlitba. Uznání viny a prosba o odpuštění. Anebo taky péče o druhé. Někdy se příliš zabýváme sami sebou, točíme se v kruhu v myšlenkách o sobě a svých prožitcích, svém strachu. Pak je lepší se přestat řešit a jít k druhým a věnovat se jejich potřebám.
Víra je pohybem dopředu, do budoucnosti. Ale když Ježíš říká: jdu před vámi do Galileje, tak nás současně zastavuje od našeho zběsilého pohybu „kamsi“, a přivádí nás na svou cestu. K sobě. Zve nás, abychom byli pořád s ním ve spojení a v jednotě. V každé dané chvíli.
Potom se už nemusíme bát. Ničeho ani nikoho. Smrti ani života. Protože jde před námi a s námi ten, který zemřel a vstal z mrtvých. A on sám nám garantuje, že ta cesta s ním je dobrá a má dobrý cíl. Krásně to zpíváme v jedné písni: „Nebýt tvých ran a tvého zmrtvýchvstání, byl by náš život jen jízda bláznivá“ (EZ 643).
A pak že v tom příběhu není radost! Je. Jen možná jiná, než jak jsme o radosti zvyklí uvažovat. Radujme se, že jsme na cestu víry byli pozváni a že po ní jdeme, jak nejlépe umíme.
Na konci příběhu se dozvídáme, že ženy utíkaly od hrobu, protože se bály a ze strachu nikomu nic neřekly. Zvláštní konec. Ony asi nakonec řekly, protože se evangelium doneslo až k nám. Ale ten zvláštně otevřený konec evangelia má hlubší smysl než jak to je s jejich mlčením. Je otevřený pro nás. Pro tebe, pro mě. Ženy mlčely, tak mluv Ty….
Pane Ježíši Kriste, nebýt Tvých ran a Tvého zmrtvýchvstání, byl by náš život jen jízda bláznivá….Díky za cestu víry. A díky, že po ní nejdeme sami. Amen
