Kázání 20. května 2012

Zenaty na kazatelneText: Žalm 27,7-14  Kazatel: Daniel Ženatý

Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí. Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! Ž 27,7-14

Já a Bůh. Něco je mezi námi. Začal to Bůh, vybral si mne, každého z nás. Cosi se mezi námi děje. Někdy je to plné života. Zdá se to jasné, není o čem pochybovat. Někdy se to ztrácí. A někdy to cosi mezi člověkem a Bohem jakoby zmizelo. Jak to nazvat? Vztah mezi Bohem a člověkem? Pouto? Jeden celek?

Těžko se to popisuje. Snazší a přehlednější je vyznat, věřím, že to tak je. Něco se děje mezi mnou a Bohem. Neumím to definovat, nedokážu to popsat do nějakých odstavců. Mohu víru vyznat. Jistě, vyznáním se vydávám všanc. Otevírám se a nemám nic na obranu. Jsem napadnutelný. Kdyby mě někdo chtěl zesměšnit pro mou víru, může.

Možná proto veřejným osobním vyznáním své víry šetříme. Odkrýváme se.

Nejsme sami, kdo hledal a hledá, jak vyznat, že něco mezi ním a Bohem existuje. Každý, koho to před námi potkalo s tím nějak zápasil. A je dobře, že některá taková vyznání máme k dispozici. Hodně stará. Jedno takové vyznání kdysi formuloval snad sám král David. Smíme do jeho vyznání vstoupit. Hledat, kde se k němu můžeme přidat, kde souzní s naším vyznáním, kde s ním nesouzní.

Hospodin je záštita. Štít. Vstupuje mezi mě a hrozící nebezpečí. Jakoby už vzuchem něco letělo, kámen, nadávka, a chtěla mne zranit. Ale Bůh si stoupne mezi mne a to co mne chce zranit. A vytvoří místo, kam se mohu schovat. Bezpečné místo. Musí mít sílu a moc, když to dokáže. Ohradit kolem mne prostor tak, abych byl v bezpečí. Jako doma.

Vyznání pokračuje prosbou – Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi!

Slyš můj hlas. Prosba která naznačuje, že Bůh nemusí slyšet. Nemáme nárok, aby nás slyšel. Stále musíme bojovat s představou, že by mohl být Bůh rád, že vůbec chodíme do kostela a bereme ho vážně. On nemusí nic. My jsme odkázáni na to, že nás uslyší.

David vyzná, slyš můj hlas. Ptáme se, vydávám nějaký hlas? Slyší Bůh vůbec nějaký můj hlas? Snad ano, když se modlíme nahlas modlitbu Páně, když zpíváme písně, to je jakési minimum, kdy se náš hlas skutečně ozve. I proto je dobré chodit do shromáždění. Doma bychom možná zapomněli vydat hlas.

Taky nás napadne, zdali Bůh slyší přes všechen ten hluk co vyrobíme. To je nějaký rachot, který obklopuje zemi, to musí Pán Bůh hodně chtít,aby nás uslyšel.

Tedy prosba, aby Bůh slyšel. Obdobně, jako když jsme byli děti, také nám záleželo na tom, aby rodiče slyšeli, byli na doslech, ano vše je jak má být, večer, usínání, hlasy, rachot nádobí, rodiče jsou na doslech, je to v pořádku

Smiluj se nade mnou a vyslyš mne. Smilovat se – aby on nám daroval něco, nač nemáme nárok. Aby s k nám přiklonil, i když víme, že nemáme jediný argument, proč by tak měl dělat. Vždyť bychom před ním mohli předestřít tolik nepovedených věcí. Tolikrát jsme chtěli dělat dobré věci, ale nedařilo se to. Tak jako syn v podobenství o milosrdném otci. Tolik jsme dostali a propadlo nám to kdesi mezi prsty.

8 Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“

Snad v tom smíme cítit závan dobrovolné kázně. Mé srdce si opakuje tvoji výzvu. Opakovat, nezapomenout, připomínat. Kde to necháme na naší náladě, až se nám bude chtít, tak se může stát, že zapomeneme. Opakovat si Boží výzvu – hledejte mou tvář.

Opakovat a hledat. Důležité důrazy pro náš vztah k Bohu. Nemusíme vymýšlet něco, čím Boha ohromíme. Bůh nevybízí, tak vymyslete něco, co zde nikdy nebylo, nikdo to neslyšel, ať se pobavím, už mě nudíte.

To nové co vzniká, se rodí z připomínání toho, co Bůh dělal. I z připomínání výzvy, hledejte mou tvář.

Hledat Boží tvář, snad je to obraz pro touhu být Bohu blízko. Boha nikdy nikdo nespatřil. Jednou uzříme tváří v tvář. Až budeme s ním. Je to zaslíbení, kterému smíme věřit. Jednou uzříme Boha tváří v tvář. Blahoslavení čistého srdce, řekne Ježíš, neboť oni Boha viděti budou.

Zatím to nejde vidět Boží tvář, ale smíme ji hledat.

David pokračuje – Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.

Co myslíte, můžeme jít Bohu na nervy? Může nás mít plné zuby? Asi ano. Je mu jako je nám, když někomu pořád dokola říkáme nedělej to a on pak přijde, udělal jsem to, hm, prosím pomoz?

Hněvá se na nás? Někdy asi ano, však tam není výzva – nehněvej se Bože. Spíše je tam prosba, v hněvu mne nezamítej.

A vyznání pokračuje – 10 I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.

To je silné vyznání. Většině z nás se nestalo, aby nás opustili rodiče. Že by nás někde zanechali na pustém místě a odešli. Ale jiným způsobem se to děje. Úmrtím, rozvodem. Je mnoho lidí, kteří se s tím vyrovnávají. Smí vstoupit spolu s Davidem do vztahu mezi nimi a Bohem a vyznat, při vší tíži kterou nesu to ale neznamená konec mého života. Je zde někdo, komu na mě záleží. Hospodin se ujme.

13 Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých!

Věřím. Nemohu to dokázat, ale je to tak. Věřím, že budu s Bohem a budu hledět na jeho dobrotivost. Je to síla která působí že se mohu narovnat a podívat kupředu.

A celé přemýšlení o tom, co se děje mezi Bohem a člověkem skončí výzvou –

14 Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!

Smíme k tomu stále nacházet odvahu. Skládat naději v Hospodinu, nebát se toho, nejsme divní když tak činíme, není to únik z reality, je to naopa ta nejhlubší realita, když stvořený člověk hledá naději ve svém stvořiteli.

Neděle po velikonocích připomíná vzkříšeného Krista a dar ducha svatého. Nejsme na to sami. Nejsme vyzýváni k tomu, abychom neklesli a neudělali chybu. Jsme vyzýváni k tomu, abychom své chyby a své pády vyznali a spoléhali na Boží milost. Pro zásluhy Kristovy, pro moc a sílu jeho přítomnosti v duchu a pravdě.

Bože, těšíme se, až tě uzříme tváří v tvář. Do té doby prosíme, i kdyby ses na nás hněval, nezamítej nás. Dávej nám prosíme stále znovu šanci.

Pane Ježíši Kriste, tebe vyvýšeného Pána země i nebe prosíme: nenechávej nás bez útěchy. Pošli nám svého svatého Ducha. Aby se stával světlem těm, kdo bloudí. Aby tvořil bezpečný prostor pro ty, kdo jsou svírání nebezpečím ze všech stran. Prosíme, slyš hlasy těch, kdo k tobě volají ze svých úzkostí. Prosíme o tvé smilování pro každého z nás. Tolik dobrých věcí jsi nám už dal, a mnohé se nám vytratily mezi prsty.

Dávej nám Pane kázeň, abychom si opakovali tvou výzvu, hledejte mou tvář. Abychom si opakovali, kdy jsme o tebe přijali požehnání a milost. I dnes je mnoho lidí, kteří ztrácejí to, co tvořilo jejich jistotu. Dávej jim víru, že ty je neopustíš. Dávej nám sílu, abychom se nestyděli za naději, kterou v tobě máme, abychom uměli vyznat, že věříme, že jednou budeme s tebou ve tvém království.

Prosíme za naše rodiny. Za rodiny našich blízkých. Za lásku mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi generacemi.

Tento příspěvek napsal/a dne 23.05.2012 v rubrice Kázání.