Text: 1Kr 17,1-16 Kazatel: František Plecháček
Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když jišla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, na středečních schůzkách s dětmi jsme si začali vyprávět příběhy o proroku Elijášovi. Veliké království krále Šalomouna bylo v té době již dávno rozděleno na severní a jižní říši. V severním Izraeli nastoupil na trůn král Achab. A tenhle král chtěl upevnit svoji moc, chtěl být bohatý, mocný, slavný. Jedním ze způsobů, jak se tomu přiblížit, bylo vzít si nějakou bohatou princeznu. Přesně to král udělal. Vzal si sidónskou princeznu Jezábel a přivedl si ji do Izraele.
Jenže v Sidónu neuctívali Boha Hospodina, ale Baala. Mysleli si, že jim tenhle Baal sesílá déšť a dává bohatou úrodu. Princezna Jezábel tohohle Baala přitáhla do Izraele. Začal se mu klanět také král Achab. Když se nějakému božstvu začne klanět král, začnou ho pochopitelně napodobovat také jeho poddaní.
A tak Izraelci začali zapomínat na svého Boha Hospodina, který pro ně udělal tolik dobrého, a klaněli se Baalovi a děkovali jemu za úrodu a za ostatní dobré dary, kterých mohli užívat. Mysleli si, že se teď budou mít ještě líp. Což byla veliká chyba a zásadní omyl. Protože déšť a úrodu na polích a vinicích i vše ostatní, co potřebovali Izraelci k životu, jim dával – kdo? No přece Hospodin. Stejně jako dává dobré dary také nám.
Jednoho dne se před králem Achabem objevil prorok Elijáš Tišbejský. Byl to chudý přistěhovalec, neměl asi ani žádný sváteční oblek, ve kterém by před krále předstoupil. Ale Elijáše poslal za Achabem sám Hospodin – tak nemohl nejít. Elijáš Achabovi řekl: „Jsem ve službách Hospodina, Boha Izraele. Protože děkujete za déšť a úrodu Baalovi, vezměte laskavě na vědomí, že teď žádný déšť nebude. Dokud neřeknu.“
Než se král Achab pořádně vzpamatoval, byl Elijáš už zase pryč. Hospodin svého proroka poslal na východ za řeku Jordán. Elijáš se skryl u potoka Kerítu. Musel se schovat, protože kdyby ho Achab našel, určitě by se snažil Elijáše všemi prostředky donutit, aby to své slovo odvolal. Hospodin se však o svého služebníka na útěku postaral. Poslal havrany, aby Elijášovi ráno a večer přinášeli chléb a maso. Zapíjet to prorok mohl vodou z potoka. Měl tedy vše, co nutně potřeboval k přežití. Dnes se tomu říká „životní minimum.“ Také my můžeme doufat, že nás Hospodin opatří tím nejpotřebnějším – i v čase, kdy se nám třeba nebude příliš dařit.
Král Achab dal Elijáše hledat po všech okolních zemích. Sucho totiž trvalo již dlouho a začal hrozit hlad. Vyschly říčky a potoky, také potok Kerít, u kterého se Elijáš ukrýval. Hospodin ale na svého proroka nezapomněl. Jednoho dne mu povídá: „Běž do Sarepty, města u Sidónu. Přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Elijáš šel.
Je zvláštní, že Hospodin poslal Elijáše do ciziny, a to právě do země, ze které pocházela princezna Jezábel – ta, která do Izraele přinesla bůžka Baala. Jako by chtěl Hospodin ukázat, že se na ty cizince, uctívače bůžka Baala, nehněvá, ale že mu také na nich záleží a zajímá se – zvláště o lidi, kteří tam v té cizině nemají co jíst. Zároveň nám to připomíná, že když na Hospodina jeho vlastní zapomenou, může si najít své věrné někde jinde – právě tam, kde o něm dosud nic nevěděli.
Elijáš přišel do Sarepty. U vchodu do města potkal vdovu, která tam sbírala dříví. Byl už pěkně unavený, žíznivý a hladový. Zavolal proto na ženu: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se mohl napít. A vezmi pro mě prosím taky kousek chleba; mám hrozný hlad.“ Ale vdova odpověděla: „Ráda bych ti pomohla. Ale sama jsem na tom špatně. Nemám nic napečeno a ve džbánu mi zbývá už jen hrstka mouky a v láhvi troška oleje. Nasbírám tady dříví, pak půjdu domů a upeču pro sebe a svého syna poslední chléb. Sníme ho a pak nás čeká už jen smrt.“
Zlá situace. Ale Elijáš ženě řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi měla v plánu. Ale nejdřív mi z toho připrav malý chléb a přines mi ho. Potom připravíš jídlo také pro sebe a svého syna. Hospodin, můj Bůh, totiž vzkazuje: Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi opět déšť.“
Teď se vdova musela rozhodnout. Mohla si říci: „Jak si ten chlap vlastně představuje? Sama mám málo! Přece mu nedám z posledních zásob!“ Ono není úplně snadné rozdělit se třeba s někým o svačinu, když vím, že v batůžku už nic k jídlu nemám. Dát někomu, i když sám nemám na rozdávání. A jak jsme slyšeli, tady šlo opravdu o velkou nouzi a smrtelné ohrožení.
Ale žena poslechla prorocké slovo. To neznamená jen, že prokázala pohostinnost a dala přednost hladovému poutníkovi. Ona uvěřila Božímu slovu. Svěřila to málo, co jí zbývalo, co Božích rukou. A Hospodin se postaral o ni i o jejího syna – i o Elijáše. Jeho slovo se prokázalo jako pravdivé a spolehlivé. Pán Bůh ukázal i v té cizí zemi, že má péči o všechny lidi, zvlášť o ty, kteří jsou ohroženi nouzí. Vdovy a sirotci často neměli co do úst. Ale Hospodin je zastáncem těch nejslabších a nejchudších, všech maličkých a nepatrných.
Všimněme si, jak se to v našem příběhu obrátilo: původně se měla vdova postarat o Elijáše. Ale Elijáš přinesl pomoc jí. Všichni nakonec žili z Boží péče. V tuhle stálou Boží péči smíme doufat i my. Spolehnout se není snadné – tím spíš, když nám pořád reklamy i různí lidé vnucují další a další věci a služby, bez kterých se prý zaručeně neobejdeme. Není snadné spolehnout se ve všem na Pána Boha, když v nás různé události a lidé budí nejistotu a strach. Jak často slýcháme kolem sebe: „Nikdo mi nepomůže, já se musím o všechno postarat sám!“
Hospodin neslibuje, že nám zajistí všechny ty krásné věcičky z reklam. Ani nám netvrdí, že budeme vždycky patřit k horním deseti tisícům. Ale ve službách jeho Království, na cestě víry a důvěry, ve stopách Ježíšovy lásky můžeme doufat, že nám přidá i to nezbytné životní minimum.
Pane Bože, děkujeme ti, že můžeme žít z tvé věrnosti a milosti. Prosíme tě, uč nás důvěřovat, že se o nás postaráš i ve chvílích, kdy nám starosti a problémy přerůstají přes hlavu, a obdaruješ nás vším potřebným. Amen.