Text: Mk 15,33-39 | Kazatel: Daniel Ženatý
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.
Mk 15,33-39
Dvě věci se prolínají ve zprávě o Ježíšově smrti. Obyčejnost s neobyčejností. Obě jsou důležité.
Na jednu stranu je to běžná poprava. Ježíš byl popraven tak, jako stovky a tisíce dalších. Byl popraven nevinný – ale takových byli také desítky. A v takových zastrčených provinciích římské říše jako byla Judea, možná stovky. Kolik bylo popravených za druhé války v okupovaných zemích? Kdo to spočítá?
Ježíš umírá spolu s nimi. S těmi, které ani nelze spočítat. Zamíchán mezi ostatní. Jeho smrt a poprava ničím nevybočuje. Ježíšova smrt byla obyčejná, můžeme-li vůbec takto o smrti mluvit. A v té obyčejnosti je velká síla. Bůh umírá spolu s námi. V jedné řadě s námi. Boží syn umírá a trpí v řadě s vězni v Osvětimi, týranými a zmrzlými v ruském gulagu, s popravenými na Zámečku v Pardubicích, s pronásledovanými a vražděnými v Tibetu, Severní Koreji a dalších místech. Ježíš je ve svém utrpení a smrti v jedné řadě s těm kdo jsou na onkologických odděleních, v hospicech, je tam, kde se děje násilí na nevinných a ponížených.
Ta obyčejnost jeho smrti je silná. A zároveň se se protíná s neobyčejností. V poledne nastala tma po celé zemi. Tmu můžeme popsat jako nepřítomnost světla. Tma jako vítězství zla. Triumf násilí, pohrdnutí Bohem. Byla to tak děsná událost, že z toho celý vesmír potemněl. Tma po celé zemi tu obyčejnost přesahuje. Od této chvíle už nic nebude jako dřív. Změna se týká všeho a všech Sestoupil do pekel, i tam se dějí změny, i tam je stržená závora z pekelné brány.
Sám Ježíš řekl, Syn člověka přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10,45). Aby jak kdysi vykoupil Hospodin Izraelce z otroctví, tak on vykoupil vydáním svého života celý lidský život. Toto se děje na popravišti. On vykupuje vydáním svého života náš lidský život.
Prolne se obyčejná smrt, jako smrt tisíců jiných, s něčím co se týká Boha, života, celého kosmu.Až je z toho tma po vší zemi.
O třetí hodině odpoledne zavolal Ježíš hodně nahlas: Eloi Eloi, lema sabachtani; to jest Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.
A opět v jiné podobě ty dvě roviny obyčejnosti a neobyčejnosti. Protínají se a jsou obě důležité.
Na jednu stranu popravovaný cosi křičí. A ti dole, ti kolem kříže, stejně moc nerozumějí co. Ale moc jim to nevadí. Nic mimořádného se neděje, oni to pochopili po svém. Volá Eliáše, jo? Počkáme, třeba Eliáš přijde, to je dneska legrace. Kdosi mu dává napít, aby se víc probral. Možná ze zvědavosti, aby na tom kříži ještě vydržel při životu, má li se něco zajímavého dít. Obyčejná nuda otrlých vojáků, kteří si dodávají odvahu vlastní hrubostí, a ten nad nimi něco křičí.
To neobyčejné – umírající hovoří s Bohem. Ježíš se modlí se Žalm 22 Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Je to modlitba člověka už popraveného, už po rozsudku smrti, čekajícího na smrt. Modlitba toho, kdo křičí – proč? To není spravedlivé. Jsem nevinný. Že mne v tom nechali lidé, no dobrá. Ale proč jsi mne v tom nechal i ty Bože? To je nějaká spravedlnost?
Odpověděl mu Bůh? Ano nebo ne? Jak ta odpověď zněla?
Nevíme. Asi nemáme vědět. Naše víra není založena na tom, že známe odpověď, kterou bychom mohli zkoumat a dohadovat se, zda je dobrá nebo není. Naše víra je založena na tom, komu věříme.
Možná pokud sami nejsme na úplném dně života, můžeme jen stěží Kristovu volání rozumět. A možná porozumíme jednou. Ale nedá se to dopředu vyzkoušet. Až se jednou dostaneme na dno opuštěnosti, až bude jasné, že se loučíme s tímto světem a jdeme vstříc neznámému, možná tehdy pochopíme. Myslím, že neuslyšíme odpověď na otázku, Bože můj Bože můj, proč jsi mne opustil. Ale ucítíme podanou ruku. Nebo objetí kolem ramen. Ten který tu cestu prošel nás obejme a půjde s námi. Ze smrti, pěkně pomalu ale jistě až k životu.
Zdálo by se, že ti kdo stojí dole jsou úplně mimo. Jsou tupí, dělají si legraci a netuší o tom, že se zde děje něco kosmického.
Ale ne. To obyčejné se protkne s tím Božím. Když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: Opravdu byl
ten člověk Boží syn.
Tma zahalila zemi, i Bůh jakoby se odmlčel, spravedlivý umírá za nespravedlivé, a zrodí se víra. Setník, náčelník popravčí čety vydechne v úžasu: Opravdu byl ten člověk Božím synem.
To obyčejné – v takovou chvíli mnozí svou víru ztrácejí. Co to je za Boha když nechá umřít spravedlivého? Bůh jako chladný pricip, má dáti – dal. Bůh jako soudce v taláru – ty doleva ty doprava. Na takové soudce si hráli ti kdo stáli na rampě v Osvětimi. Doleva, doprava. Život – smrt.
A opět to neobyčejné – ale to přece není náš Bůh. Náš Bůh a můj Bůh je jiný. Setník poznává to, co pak vyznají mnozí a i dnes vyznávají a vyznáváme. Až budu na dně, tak přece budu věřit někomu, kdo mně podá ruku, obejme, pozve ke stolu, odpustí, obětuje pro mě i svůj život. Věřím tomu, kdo mi pomůže. Dnes, nebo jindy v obyčejném všedním dni, ale také až se budu loučit s tímto světem. K čemu je Bůh, kterého mohu vysvětlit a popsat? Jak jiný je přece Bůh, který zná cestu kterou mám jít, a jde mi vstříc, aby mi pomohl? Amen
(na tento text jsem četl kázání Pavla Kašpara, rád jsem se jím nechal inspirovat. dž)