Text: 2 Kor 8,9 | Kazatel: Daniel Ženatý
Znáte přece milost Pána našeho Jezukrista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.
Je to protivné, když máme málo peněz. Rádi bychom koupili dárek který se nám líbí, ale je moc drahý.
Chtěli bychom se také podívat do cizích krajin, do Ameriky, do Austrálie, do Izraele. Ale musíme vydávat peníze za jídlo, nájem a elektriku. To jinak nejde. A na výlet do ciziny nám peníze nezbudou, i kdybychom šetřili.
Chtěli bychom to či ono, ale prostě to nejde.
Mohl by se nás zmocnit smutek. A lítost. Proč si to ostatní mohou dovolit, a já ne?
Jedna možnost jak se z lítosti dostat je, porovnat se s ostatním světem. Vůči většině této planety jsme bohatí. V tom protikladu je naše lítost směšná. Smíme být vděční za to, co máme.
Ale vánoce přinášejí ještě jednu možnost, jak se vypořádat s lítostí. Jak se přestat užírat, že ostatní na to mají, a já ne. A ta možnost je dobrá! Protože ji nabízí sám Pán Bůh.
Nejprve se musíme vypořádat se zlatým teletem. (O tom byla skončená hra)
To nám stojí v cestě. Je třeba uvěřit, že peníze, zlato, luxusní zboží nejsou to nejdůležitější. Jsou důležité. To ano. Vyhlásili jsme sbírku na opravu našich budov. Potřebujeme peníze na opravy.
Ale i to opravené pak musíme něčím naplnit. Slovem o Bohu, dobrým životem. Samy o sobě jsou opravené budovy k ničemu.
Peníze nám nepřinesou klid. Ani to, že si budeme chtít rozumět. Nerozprostřou kolem nás milost a důvěru. Neřeknou nám, že nás mají upřímně rádi a že se na nás těší. Nepozvou nás na kafe, neupečou dobrou buchtu. Nezpůsobí, že budu mít opravdové kamarády. Možná budu mít nějaké kamarády, ale velmi pravděpodobně to budou jen chytráci, kteří se budou chtít přisát a sát a sát mé peníze. A až nic nezbude tak jim bude jedno, jak se mám a že je potřebuji.
Peníze, zlato luxusní zboží nám – a to je to důležité – nedají nic, co souvisí s Bohem. Nedají nám nic, co je jiné než tento svět. Jsou třeba špičkou tohoto světa. Ale nemají moc nás uzdravit, nemohou nás obejmout, nemohou nás usmířit.
A jednou, až budeme umírat, nás nevezmou za ruku a neřeknou, neboj se, já jsem s tebou, dobře to dopadne i když tě život opouští jako pára, a je pryč.
A to vše Bůh umí. A dává nám to! A zvolil zvláštní způsob, abychom to mohli vzít. Poslal svého syna sem na svět. A svého syna zbavil všech výhod, a poct a výsad. A jeho syn to přijal. Vydržel to. Chce, abychom byli bohatí tím, co mu otec vzal. Má nás rád a tak to vydržel.
A jak se k tomu bohatství Božího syna dostanu? Jak si ho vezmu?
Klíčem k tomu, abych si ho vzal, je víra. Víra to bohatství otevře. Víra dá odvahu, abych natáhl ruku a přijal, co Bůh dává.
Je to ovšem zvláštní bohatství.
Nezpůsobí, že se mne druzí budou bát, že jim budu moci rozkazovat, že je budu trestat.
Ale způsobí, že mne možná budou mít druzí rádi. A budou si mne vážit. A budou rádi, když k nim přijdu na návštěvu. A také se budou snažit žít s druhými lidmi pěkně. Bez křiku, bez ponižování, bez urážení.
To bohatství od Božího syna tvoří naději. A ta nás nese. Činí život snazším. A když je život těžký, tvrdý a bolavý, pak naděje pomáhá zahlédnout v dálce světlo, že to co je teď těžké nemusí být to poslední, co mne čeká.
Bůh chce, abychom byli takto bohatí. Prostírá stůl, kalich nalévá, až oplývá. Je to dobré.
A je to ještě lepší než umíme pomyslet. Ten syn, který nám to bohatství dává, je živý. I když ho nevidíme. A tak nám své dary dává každý den!
A možná při tom trne hrůzou, aby nás nesvedla zlatá telata!
Amen
Pane Ježíši Kriste drž nás při sobě, dávej nám své dary, posiluj nás nadějí, že tobě patří všechna moc i sláva na nebi i na zemi. Amen