Kázání 18. března 2012

Text: Fp 1,15-20 Kazatel: Daniel Ženatý

Někteří sice kážou Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí.

Pavel likviduje falešné opory, které by chtěly podpírat Krista. Protože Kristus stačí sám, plně a dostatečně, nepotřebuje žádnou vzpěru, jako když podepřeme zeď domu, aby se nezhroutila.

Ty touhy nějak podepřít dílo Kristovo byly různé. Proto Pavel píše – nezáleží na tom, jakého jste původu. Zda máte tradici církve za sebou, nebo nemáte. Nezáleží na tom, co jíte, zda to maso bylo určeno pohanským bohům nebo nebylo. Nezáleží na tom, zda jste obřezáni nebo ne. Z jakého jste rodu, jako máte minulost, jaké máte vzdělání. To může být jistě důležité pro vás, to ano. Ale pro záchranu vašeho života to důležité není. O tom rozhoduje dílo Kristovo a vaše víra. Žádné pomůcky, opory, vylepšení – nic není třeba.

A nyní k těm odstraňovaným falešným oporám přibude další. Nezáleží na tom, jaký je kazatel! Hlavně když káže Krista! Moc evangelia stačí! Kazatel, jeho způsoby a důvody proč evangelium káže, nerozhodují.

Zřejmě někteří kazatelé na Pavla žárlili. I jej pomlouvali. Možná je popohánělo, aby byli lepší, než Pavel, a sledovali reakci posluchačů a sžírali se tím, když nebyla dost dobrá.

Je třeba zdůraznit, že se předpokládá, že ti kazatelé, kteří káží z ješitnosti, ovšem kážou evangelium! Zprávu o tom, že Kristus zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen, abychom i my byli živi. To je evangelium. Jasné, nekomplikované. Komplikované může být, jak je kázat, aby tomu lidé uvěřili. Aby to nebylo zamotané, příliš učené, aby to bylo srozumitelné, aby bylo z kázání patrné, jak je evangelium dobré a jak se nás týká. To ano. To je náročné. Ale sama zvěst je jasná a přehledná. Kristus zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen, abychom i my byli živi.

Toto neumenšené evangelium, říká Pavel, ať káže kdo káže, ať je jaký chce, jen když slovo o Kristu zní!

Souhlasíte s Pavlem? Neměl by evangelium kázat přece jen ten, kdo na to má? Vystupování, vzhled, má čisté boty i čistý trestní rejstřík, nekoktá, nepije, mluví slušně.

Je jedno, jakou má kazatel minulost? A naopak, může někdo, kdo prošel kriminálem se tak obrátit, že pak stojí na kazatelně a káže evangelium?

Mnoho otázek, které nás nakonec dovedou k tomu, že nikdo není dokonalý. Že když probereme jednoho kandidáta po druhém, u každého zjistíme nějakou vadu – většinou ne úplně viditelnou, někdy dobře skrytou, ale přece jakousi vadu. Nejčastěji je to ješitnost, počínající zatrpklost, někdy autoritářství a neschopnost uznat někoho jiného, jindy malé sebevědomí a s tím související zahleděnost do sebe atd.

No ale pak by nemohl nikdo zvěstovat Boží slovo. Z hlediska lidské dokonalosti není na světě hoden nikdo. Boží slovo je slovo Stvořitele, Pána, Boha, je jiné a vlastně by se do lidských všelijakých úst ani nemělo dostat.

Pavel napíše, že ani není hoden jména apoštol, protože pronásledoval církev, píše že je nedochůdče a jen milostí Boží je tím čím je. Sám by na to nikdy neměl!

Jenže, a to Pavel dobře ví, někdo to slovo zvěstovat musí. Jde o mnoho. O život časný i život věčný. Jde o příliš důležité věci, než aby se mohlo mlčet. Bůh chce, abychom my lidé jeho slovo mluvili a předávali dál. Ježíš vyzývá jděte a kažte že se přiblížilo Království Boží, mluvte! Vzkříšený Kristus nás posílá, abychom mu získávali učedníky, abychom o něm svědčili, abychom slova o milosti, která je v něm hlásali. A tak to na sebe bereme s vědomím, že tak to Bůh chce a riziko naší nedokonalost bere Bůh na sebe.

A jistě to platí v důsledku nejen na kazatele, ale na každého z nás, otce, matku, babičku tetu, přítele, který nějak, jak mu to jde, o Bohu a Kristu druhým vypráví. Je to nutné, i když se nám zdá, že to vůbec neumíme a slova nám drhnou v krku.

Proto si Pavel dovolí napsat – někteří káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, druzí z touhy po uplatnění – jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus. Z toho se raduji a budu radovat.

Pavel přiznává Kristově zvěsti velkou moc a sílu. Věří, že když se upřímně zvěstuje Kristus, je to tak mocné, tak účinné, že to překoná i tu překážku, když kazatel na kazatelně, nebo kdokoli doma s vnukem na klíně, stojí za zlámanou grešli. Boží slovo, Kristova zvěst jako žhavá láva, která vše zalije, promění, naplní, obrodí.

Snad je to možné pochopit na podobnosti s tím, když někdo něco umí. Raději půjdu k dobrému lékaři, který umí své řemeslo, i když se mu osobní život rozpadá, než k špatnému lékaři, který je slušnost sama.

Podobně stojíme před úžasným obrazem, dech se nám tají, ale o autorovi nevíme vůbec nic! Třeba to byl hrozný darebák!

Podobně s evangeliem – jeden člověk v mém předchozím sboru vyprávěl, jak poprvé mocně pocítil Boží oslovení na koncertě Spirituál kvintetu. Seděl u mě v pracovně a slzy mu tekly, procházel těžkou životní situací, a během koncertu poznal něco, co dosud nepoznal. A u víry zůstal, chodíval pak téměř pravidelně do shromáždění. Je možné to takovému člověku v zájmu nějaké čistoty rozmlouvat? A proč?

Podobně možná někdo přijme Krista na mamutím evangelizačním shromáždění. My evangelíci nad tím někdy ohrnujeme nos, ale proč?

Pak Pavel obrátí pozornost k modlitbě. Píše – vím, že se mi – ty urážky které snáším – obrátí k dobrému, doslova ke spáse, k záchraně, vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista.

Z trochu teoretického přemýšlení přitrhne pozornost zpět k Bohu a k modlitbě. Jako z jiného světa, vchází volání k Bohu mezi urážky a poměřování kdo je dobrý a kdo ne. Modlitba. Je z jiného materiálu, jiné kvality. Prostupuje naše myšlení. Modlitba, děkování, prosby, přímluvy za druhé.

Vím od mnohých z vás, že se modlíte za druhé, za náš sbor, své sousedy. Před opravami fary mi jedna starší členka sboru říkala, už nemohu pomáhat na brigádě, ale modlím se každý den za ty, kterým jsme svěřili odpovědnost za věci sboru, aby měli sílu a vytrvalost.

Modlitba, která jako hojivá mast zcelí co jsme rozjitřili, uklidní. Mocí Kristovou se něco z Boží síly a moci a kvality děje zde na světě.

Tento text z epištoly Filipským církev doporučuje číst dnes, ve 4 neděli postní. Zazněl a zazní v mnoha shromážděních různých církví po celém světě.

Přivádí nás k soustředění, že ten který jde do Jeruzaléma, aby zemřel za naše hříchy, je Boží syn. A my zde nejsme od toho, abychom jeho dílo vylepšovali, ale abychom jemu věřili, a z té víry žili každý den svého života. Řeckým poutníkům v Jeruzalémě před velikonocemi Ježíš řekl – Kdo mně chce sloužit, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti u Otce.

Pane ty jsi živý a přítomný. Dávej nám svého Ducha, aby nás přitrhoval k tobě. Ty máš moc dát do pořádku i naše životy, někdy hodně rozbité a bolavé.

Pane Ježíši Kriste, uč nás přát druhým radost, která je v tobě. Osvoboď nás od pokušení tvé dílo regulovat svými podmínkami a výhradami. Ty sám žeň proud své lásky tak jak chceš, tam kam chceš.

Mocně svým Duchem působ všude tam, kde se dějí pokusy o zvěstování tvého slova. Ať moc evangelia dá zapomenout na koktání kazatelů a neobratné vyjadřování. Bud s rodiči, prarodiči, přáteli, s každým kdo hledá odvahu o tobě mluvit s těmi, kdo tě neznají. Otevírej srdce těch, kdo jim naslouchají. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 21.03.2012 v rubrice Kázání.